DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

When the snow melts and the ploughs head into the fields for the first time to wake the frozen soil, some people rejoice. Those are the lucky ones. Most head into the fields, following the plows, to pick up whatever had been buried in snow - small items lost during the winter, tools forgotten at the end of a day, and bones of those who went out too far and never returned.
They burn whatever they find, because what winter once claims is never truly itself again.
Once winter has eaten your soul, you know nothing but the frost of death.

Začalo to teplým vánkom; vial nečakane zo severu. Prvé správy o čomsi nezvyčajnom prichádzali z Holandska. Tulipány hnili - vtedy ešte vinili pestovateľov. Za pár dní sa z Islandu šírila správa, že geotermálne zdroje sú výkonnejšie než kedy predtým. Tak vysoké gejzíry vraj nikto ešte nevidel.
V ďalších dňoch nasledovalo nespočetné množstvo príbehov o ľuďoch, ktorí kvôli povodniam prišli o domovy. Ale mesiace a mesiace slnečných dní bez dažďa nepomáhali. Pôvodné korytá riek už nebolo možné identifikovať. Keď Rotterdam zmizol z povrchu, vedci začali viniť Golfský prúd. Ten však čoskoro zmizol tiež.
A do roka nastalo to, čomu hovoríme Vodný svet.

V Murjevu byl sníh, přestože už byl květen. Když jsem si na to stěžoval felčarovi, jen se na mě udiveně podíval.
Ach, když si vzpomenu na jaro v Moskvě! Děvčata ukazovala nožky a líbezně se smála na mladého nadějného lékaře.
A kam jsem se to dopracoval?
Syfilis, úplavice, občas nějaký ten porod.
Sotva se naložím do horké vany, Pelageja klepe na dveře.
Dobrotivý Bože, snad opět nechce...
"Doktore, máte pacienta!"
Ach tak.
Syfilis, úplavice nebo...
"Praskla jí voda!"
Porod.
S povzdechem opustím teplou lázeň. Zřejmě se nakonec naučím vážit i Leopolda Leopoldoviče. Prožil tu celý život a očividně žádné jaro.

Po tisíce let pokrývala zemský povrch zmrzlá vrstva ledu typu 9. Ach, možná si připadala osamělá, ale možná byl alespoň klid. Tak jako tak, vlivem stovek let ultrafialového záření se struktura ledu typu 9 začala pozvolna měnit - a poprvé za tu dobu se atmosféra Země zatetelila vodní párou. Zbytky lidské civilizace zmrzlé a rozpadlé v prach, jenž ledový vítr nemilosrdně proháněl vzduchem, konečně spočinuly v poklidu do lůna Země. Teskně si vzpoměla na své děti. Dám vzniknout novému životu? Však on si opět najde cestu..... Snad ne ke své zkáze jako ten předchozí. Třeba se mu tu i bude líbit.

The winters in Siddamark - especially in the mountains - were never easy.
Even in years when harvest was plentiful, getting enough food for winter to Glacierheart and other highland provinces was a challenging task under the best of conditions.
But this winter was different. The 'Sword of Schueler' drowned the crops in blood and fire. Most of the Republic was starving. Even so, those remaining loyal to the Protector were still fighting, holding against the oncoming tide of the Army of God.
When the Charisian help came, the hope brought by it glowed warmer than the first rays of spring sun.

Sněžilo. Veliké vločky se snášely z nebe ve spirálách jako baletky. Přidávaly se ke svým sestrám, které již pokrývaly krajinu. Některé z nich však končily svou pouť v černé dravě proudící vodě.
Z okna klášterní cely pozoroval jejich rej muž. Oči měl zastřené smutkem, mysl pustou a prázdnou. Povzdechl si, když sníh zhoustl, a odvrátil se od okna.
Na jiném místě a v jiném čase tál sníh. Potůčky se sbíhaly do bažiny za zchátralým zámkem. U dřevěného domku v houštině vrb rozkvétaly první sasanky.
Ze zámku vyšel stařec. Smutně pohlédl k domku. Postrádal dítě, které si v něm dříve hrávalo.

„Co to sakra?“ zaklela Amelia Pond, když vstala z postele a místo do chundelatých bačkor šlápla do kaluže. Ačkoliv výraz „kaluž“ byl v tomto případě poněkud nepřesný. Celou podlahu pokoje totiž pokrývala souvislá vodní hladina. Amy vytřeštila oči. Zdálo se jí to, nebo se v rohu místnosti mihnul nějaký stín?
„Doktore!“ zaječela a raději si sedla na postel.
Doktor se přiřítil ve žluté pláštěnce a v holínkách. „Co je?“
„To se chci zeptat já tebe! Je snad obleva, nebo co?“
„Jo tohle,“ odkašlal si, aby zakryl zvuk až příliš podobný velrybímu zpěvu, který se ozýval zpoza dveří. „Problémy s bazénem...“

Jednou byla jedna zima, která se nechtěla vzdát trůnu a chtěla pořád zimovat. Pak přišlo jaro a začly kvést kytky. Sedmikrásky. A zima se rozčílila a uprchla za devatero horami. A pak se usadila jinde – v Africe a tam byl sníh zase. A jaro bylo, bylo, až se z toho poblilo. Pak zase léto a to létovalo, létovalo, až dolétovalo. A zase jaro, a tak to šlo měsíc a měsíc. A potom první ptáček zazpíval „píp, píp, píp,“ a ten ptáček okusoval mráček a daleko v Africe žirafa okusuje taky mráčky. A ten ptáček se poblil („Tyfónku!“ „No tak ne“).

V dálce plápolal oheň. Marie tam zamířila.
Našla je! Dvanáct zarostlých chlapů kolem ohniště.
„Kluci, zase jedna!“ vyjekl jeden, s obilnými klasy.
„Tak co bys ráda?“ promluvil zeleně oblečený.
„Co má tohle znamenat? V lednu obleva, sjezdovky se musely zasněžovat, v dubnu mrzne, v létě…“
Duben vzdychl. „Víš, holka, od tý doby, co nás našlo tamto děvče, sem začli lidi chodit, že chtějí taky jahody, fialky… Až se nám to vymklo z rukou.“
„To už nebude,“ slibovala Marie. „Jahody a jabka máme ze skleníku…“
„A sníh taky umělý?“ vyhrkl Duben. „Tak už nás není potřeba!“
A počasí se definitivně zbláznilo.

Přijde-li obleva, balancuje svět na hraně mezi ledem a vodou, zimou a jarem. Jedná se o záležitost dvou stavů, z nichž ani jeden není dokonalý a oba jsou poněkud nejisté. Tající sníh může být jen začátkem řetězu změn. Může přinést záplavy, které – jakmile voda opadne – změní krajinu k nepoznání.
Přiznávám, že se oblev bojím, ale chápu jejich význam. Z lingvistického hlediska možná sloveso tát a podstatné jméno tajemství nemají moc společného, ale významově si podobná jsou. Tajemství se někdy rozpustí, odtečou a svět náhle udělá krok kupředu k dalšímu ročnímu období. Nikdo však přesně neví, co všechno může přinést jaro.