Sandman

Na lampě je nalepený plakát zvoucí na koncert. Je nalepený nakřivo a, ačkoli se datum ztrácí v grafickém balastu, koncert se koná dnes.
Pódium v rohu hospody je téměř zaplněno mohutným kytaristou. Jeho ryšavé vlasy v přítmí září. Rozhlédne se po publiku. Štamgasti na baru, milenci na schůzce, partička mládeže. Odkašle si. Hrábne do strun.
Zpívá. Sám napsal text i melodii, která odráží hloubku lidské duše. Zmlkne. Tóny se rozprchnou.
Potlesk nepřijde. Štamgasti pijí, milenci zaměstnaní sami sebou, mládež se zlomyslně chechtá. Neúspěch.
Zkáza smutně sklopí hlavu. Pak pokrčí rameny. Tentokrát to nevyšlo, příště to zkusí jinak. Třeba se saxofonem.

“Ta třpytivá vlákna z malých dílků, co kolem nich občas problesknou…, ta jsou tvoje?” otázal se Zkáza, když hleděl z Campanily na rej karnevalových dvojic.
“Ne,” odtušila Touha a vyfoukla kouř z dlouhé špičky. “To je čas.”
“Přadeno osudu?”
Zavrtěla hlavou a v zlatých očích se jí odrazily benátské ohně. “Lidi k sobě nepoutá jen touha a osud. Ve hře jsou další proměnné.”
“Takže čím déle spolu jsou...”
“Tím je vlákno delší a pevnější. Nakonec je z něj buď záchranné lano, nebo ostrá struna.”
“Na čem to záleží?”
“Na tom, z jakých zážitků je spleteno,” řekla Touha a zavřela oči.

1916
"- A princ šípkovou Růženku políbil, byla velká svatba a žili spolu šťastně až do smrti. - Tak dobrou noc, Unity. Máš vůbec hotové úlohy do školy?"
"Ano, mami. Dobrou noc."
1989
"Konečně je ráno ... maminko, ten sen byl tak temný a divný a byla jsem tam většinu času tak sama ... Ááá! Moje ruce! Někdo mi vyměnil ruce! Stala se ze mne příšera! Pomoc!"
"Slečno Kinkaidová, vy jste se probudila! To je zázrak!"
"Kde to jsem? Kde je maminka!"
"Slečno Unity, nevím, jak vám to mám říci ... Kdysi jste usnula a ... Teď se píše rok 1989. Spala jste přes sedmdesát let."

Zhmotnila se v hlavách Sherlockovy postele. Poznal ji okamžitě, i když neměla ani kosu ani lebku místo tváře. Jen černočernou buřinku a ankh.
Podíval se antropomorfní personofikaci přímo do očí.
Hodlal vyjednávat. Konec konců on byl pro změnu antropomorfní personifikace britské vlády.
Jenomže viděl jen hluboký nekonečný smutek.
„Měla jsem sestru, víš? Vím jaké to je, když se Radost změní v Delirium.”
Dlouhými bledými prsty zajela do Sherlockových vlasů promáčených potem.
„Neber si ho,” zaškemral Mycroft.
„Nevezmu,” přisvědčila.
„Dokážu ho zachránit?” odvážil se zeptat.
Sehnula se a políbila Sherlocka na spánek.
„Neboj, bude v pořádku. Jen ho nezachráníš zrovna ty.”

Sen je esencí města. Chybně zaměňován za synekdochu (z přirozené obavy před skutečnostní), ovšem jde o vlastní aktivitu města, ne jeho obyvatel. Schopností snít disponují všechna města, nehledě na sociokulturní či geografické faktory. Sen každého města je jiný.
Do snu města lze propadat, nebo v něm uvíznout. Propadání, jev zcela běžný, nastává během probouzení. Jedinec nerozlišuje vlastní sny od snů města. Okamžik ve snu města si zpravidla nepamatuje. Uvíznutí je vzácné. Vzhledem k mentální kondici přeživších nebylo možné utvořit jeho hlubší analýzu.
Případ probuzeného města dosud nebyl v odborné literatuře popsán, přesto se stal předobrazem několika fantastických próz (viz odkaz).

Ten, komu se podaří prosnít do knihovny, pozná, že Lucien je opravdu vynikající hostitel. Provede vás, vysvětlí, kde jsou knihy nikdy nenapsané, kde příběhy, které se předávaly jen ústně, a kde ty, jejichž stopy zůstaly už jen v myslích dávno mrtvých snících. Je tu i nekonečný oddíl interpretací a dezinterpretací (některé příběhy mají tolik verzí, kolik je snících). Básníci si mohou přečíst své nikdy nenapsané básně, pragmatici knihy svých rad do života. Nechá vás volně bloumat mezi regály nebo usadí do pohodlného křesla a přinese čaj a sušenky (zde můžete do knih i drobit).
Po probuzení si však nic nepamatujete.

"My jSme šLi, já a SeN, A SeN nĚCo sLÍbiL a nAšLIi jsme ZkázU, a pAk jsme vŠichni TŘi chOdili pod hvĚzdAmi, aLe Byl taM jeŠTě BarNAbáŠ, taKŽe jSMe vLasTně bYli ČTyři, a pak Zkáza odešEL a pak SEn muSel nĚCO udĚLat a paK tAky odeŠel TakžE jseM zŮstalA SaMa I kdYŽ jsmE HO nAšli, jENomže SeN pAk vYPadal jAKo kdYž bolÍ A nechtěl jsem a..." oči Deliria měly najednou stejnou barvu, "možná je to celé kvůli mně..."
Smrt věděla, jaké něco musel Sen udělat a proč. "Nevyčítej si to, Del," řekla.
Barnabáš se drbal za uchem a neříkal nic.

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.

Vykázal jim místo skryté hluboko v Říši snů. Vstoupit se do něj dá leda snad za nocí, kterým se i spánek vyhýbá. Za nocí, kterých se bojí i samotná tma. Podobá se útulné knihovně s vysokými policemi, pohodlným křeslem a věčně svítící lampou, což nade všechnu pochybnost dokládá, že Pán snů je sadistický bastard.
Nejsou vidět. Nejsou slyšet. Nemůžete je cítit a není možné si na ně sáhnout. Uzamčeni ve věčnosti své neexistence pláčou nad tím, že mohli, že chtěli, že se nechali zastavit. Autoři, co nikdy nic nenapsali.
Čas od času je navštěvuje Delirium a nosí jim mrkvové dortíky.