Sandman

Pozn. Problém se Sandmanem je v tom, že je tak dokonalý se všemi těmi jemnými odstíny děje a postav, že si nikdy nepamatuju, co přesně se tam stalo....
Nuala si smutně prohlížela nádherně zdobené trůny a houpačky. Sem patřila. Narodila se tady. Kdysi tu bývala šťastná. Stále si to opakovala, ale věřila tomu čím dál tím míň. Myslela na tvrdé dřevěné židle v říši snění, jednoduše řezané, nic nepředstírající.
Představovala si Morfeův trůn, který tisíckrát leštila a doufala, že s ní za odměnu pán promluví. Vzpomínala na bytosti ze snů, oproti zdejším lidem tak upřímné, i když někdy kruté. To, co s nimi prožívala, bylo pravé, ať už ji zrovna rozesmívaly nebo děsily. Byly jako jejich pán.
Nuala poodešla ještě o kousek dál od místa slavnosti. Rozplakala se.

A/N: Věty psané kurzívou jsem si propůjčila od pana Gaimana. Snad to nevadí?
Když přišla na svět první živá bytost, stála jsem opodál a čekala.
Na počátku byli dva. Muž a žena. On se na ni díval nesměle, ona tak trochu vyzývavě. Dost možná se schylovalo k událostem, které se nikdy neměly stát.
Až poslední živý tvor zemře, můj úkol bude splněn.
Nebe hořelo. Tisíce hvězd umíraly, stejně jako umíraly tisíce nevinných duší (těch provinilých však bylo o něco více) po celém vesmíru. Události, které se nikdy neměly stát, se schylovaly ke konci. A svět nevěděl, kde se stala chyba.
Zvednu židle na stůl, vypnu světla a na odchodu za sebou zamknu vesmír.

Inspirací je skladba White Rabbit od kapely Jefferson Airplane, vydaná v roce 1967. Je skvělá a má fantastický text, poslechněte si ji třeba tady (slova tam najdete také).
„Máme se sejít až za dvaadvacet let, Hobe Gadlingu,“ namítl Sen.
„To ano, ale jakoby v téhle době mělo něco nějaký řád,“ pokrčil rameny Hob.
Z rádia v kavárně hrála tichá hudba.
„Tohle jsou rozhodně ta nejlepší šedesátá léta, co jsem zažil,“ pokračoval Hob.
Sen se rozhlédl. Hudba byla hlasitější.
And you've just had some kind of mushroom
And your mind is moving low
Hob Gadling potáhl z papírového válce, který krátce před tím napěchoval drobnými zelenými listy a zapálil, a vnutil jej Snovi.
Remember what the Dormouse said:
„Feed your head
Feed your head“
I Sen může jednou snít.

Rozestavěná budova nákupního centra se hroutila k zemi. Lomoz tun hroutící se oceli a betonu doprovázely výkřiky vyděšených, prchajících dělníků. Naštěstí bylo brzké ráno a u stavby byla jen hrstka lidí, kteří stačili utéct.
„Zase jim to spadlo,“ odtušil Sen a usrknul oříškové latté z kelímku.
Smrt se jen usmívala: „Ale aspoň tam dneska nemusím.“
„Ty to máš dobré, ale kolika nešťastníkům se teď bude zdát o bortících se budovách…“
„Beztak by mohli začít používat lepší materiál,“ poradila Smrt.
„Materiál je v pořádku – to oni jsou ten problém. Podívej, jak to staví – těm spadne na hlavu i díra v zemi.“

Petr otočil klíčem v neviditelném zámku a vešli s Lucií do svého lesa. Cesta na palouk byla zase delší a mrtvých stromů přibylo. A palouk se zmenšil. Co se děje, napadlo ho.
Blednu a umírám, odpověděl mu hlas lesa. Jsem váš Sen, a jsem starý a unavený. Chcete-li mě zachránit, zahoďte klíč. Odpočinu si a uzdravím se. Pak zase bude moci vejít někdo jiný.
Petr klíč upustil do trávy. Vzal Lucii za ruku a vyšli zpět na hlučnou a špinavou ulici. Nech sem jednou vejít naše dítě, poprosil les, když odcházeli.
Na místě, kam klíč dopadl, vyrostl drobný žlutý kvítek.

Poznámka: Z celého Sandmana mám nejradši Konec světů a z celého Konce světů ten příběh o městě :o).
Pro všechny, kteří znají.
Dodnes nevím, kdy přesně začal ten konec.
Možná to bylo ve chvíli, kdy ulice zrudly, nebe shořelo a jazyky ohně sežraly ten zbytek, který ještě za něco stál.
Nebo když prach a popel zakryl slunce jako hejno kobylek, obě znepřátelené armády ležely rozervané vedle sebe a vypadaly úplně stejně.
Nebo až později, když se vypařila poslední ústa, která mohla křičet, a začala řvát Země.
V té chvíli i sochy sténaly a zněly tiše a dutě jako sudy.
Dodnes nevím, kdy to začalo, ale tady a teď – to byl úplný konec.
Zhluboka jsem se nadechl a šel vzbudit město ze snění.

A/N: Po zadek v mlze a po uši v časovém presu a tvůrčí krizi...
Věnováno Vojtíškovi za laskavé zapůjčení jeho Sandmanů :-)
Tou cestou jsi šel už tisíckrát. Většinou tě baví pozorovat okolí a rozjímat nad nesmrtelností chrousta, dnes ale spěcháš. Stmívá se a navíc se blíží bouře; poryvy větru taktak odfukují aspoň náznak stezky, vinoucí se blaty jako tmavý had. S tmou se valí i mlha a brzy se jí brodíš až po pás, jako bys plaval v mléce. Zakopáváš, občas dokonce upadneš a mlha tě přikryje jako studený vlhký šál. Rychle se zvedáš a jdeš dál, ani nepostřehneš, že se okolí mění.
Světýlko v dáli vítáš jako spásu a brzy již otevíráš dveře - hostinec Konec světů ztracené poutníky vždy vítá.

Pán Snů tvořil na pobřeží Snění novou noční můru. Měla to být můra poučná, taková, z které se probudíte a srdce vám nepřestává bušit.
Přední část byla z ideové materie. Pečlivě tkal její vlákna, aby se bezpečně vsála přímo do spáčova srdce. Šeptal přitom jména, která miloval a ztratil.
Killalla, Nada, Kaliopé, Elianora.
Thesálie.
Zadní část tvořil z mlhy zapomění a kouře spálených vzpomínek. Vdechl jí život jménem své sestry.
Poslední noční můra stvořená Morfeem nese jeho poselství. Má tvář toho, co milujete, a záda z mlhy. Milované není samozřejmé. Přičiňte se, ať se to nepromění v cáry a dým.

„Zabíjení se stalo děsně neosobní,“ posteskl si, zatímco kolem zpívaly střely svoji píseň smrti a země vybuchovala v gejzírech hlíny a střepin. „Dřív jsem viděl jejich oči, než jsem do nich vrazil kopí. O něco později bylo v módě zakovat se do hromady plechu, ale pořád to válčení bylo něco. V temných dobách se rodili hrdinové – a jak bojovali! A pak, když místo těžkých mečů přišli s kordy a rapíry a ze šermu udělali umění… Trochu změkčilé, pravda, ale svoje kouzlo to mělo. Teď stačí tímhle namířit a tohle zmáčknout, hele,“ zvedl pušku a zastřelil nejbližšího vojáka.
„No tak, přiděláváš mi práci,“ zamračila se na něj.
„Promiň,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Tak už chceš jít?“ zeptala se.
„Jak já bych chtěl. Ale nejde to, kdoví proč.“
„Bál ses vůbec někdy smrti?“
Dlouze se zamyslel.
„Jednou ano. Byl jsem ještě dítě a matka mne koupala v řece. Voda byla ledová. Pamatuji si ten pocit, když mne do ní ponořila – do těla jako by mi bodaly tisíce jehel. Nejdřív příšerná bolest, vzápětí ten chlad. A pak jsem matce vyklouzl a potopil se až na dno. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mne z té mrazivé řeky vytáhla.“
Smrt chápavě přikyvovala: „To by ledacos vysvětlovalo, Achille.“

Josh zděšeně zíral.
Chapadla, pařáty, křídla.
Valící se řeka nelidských těl.
Skřeky a výkřiky.
Začínal se trochu bát.
Chraplavý hlas z amplionu zaskřehotal: “A jubilejní Běh Sněním se řítí do finále...”
Josh nechápavě zkrabatil čelo. Obrátil se k sousedovi: “Běsnění?” zeptal se a polekaně zmlkl, když si jeho soused vědoucně poklepal dýmkou na tykev.
“Běh sněním. Buď rád, žes chytl místo na tribuně,” dobromyslně se usmál, “lístky stojej majlant...”
Zděšený Josh se probudil.
“Snílci,” odfrkl Mervyn Tykvohlav směrem k prázdné sedačce a vrátil se ke sledování závodu. Zamračil se. Hypogryf od brány zaostával. A to na něj vsadil pět babek!