Sandman

Strašně ji nesnášela. Leckdo by řekl, že nemá nárok na emoce, ale zrovna v tomhle případě si dovolila čirou, nefalšovanou a nelogickou nenávist.
Bylo to tím, že měla zkušenosti. Se sebou. A s lidmi. Věděla, jak umírají. Že to není podle jejích lží. Že tam nejsou příbuzní a barvotiskové slzy. Že jsou sami. Že ta mrcha je vždycky nakonec opustí. Že někteří umírají na to, že jí věřili příliš dlouho.
Když konečně přišel Konec a ony dvě se setkaly, škodolibě se na Naději usmála: „Až po tobě, má drahá.“
Je totiž zcela logické, že jako úplně poslední musí umřít Smrt.

fandom: Sandman/ řecká mytologie
(částečně spoiler na poslední díly)
Thessálie se ještě naposledy ohlédla. Nad hradem hustě pršelo. Už dávno se zařekla, že vždy musí muže sama opustit, než dojde na dřeň, a to nyní také dodržela. Podobnou věc jako kdysi s tím argonautem už zažít nechtěla.
Kam teď? Do Hádu nemohla – nesnesla by pohled na nevinné tváře svých chlapečků a na svého bratra. Oddalovala proto tuto chvíli, co mohla, a protože dobře vycházela s Hekaté, tak se jí to zatím dařilo. Teď jí bude uzavřena i říše snů. No co, jako čarodějnice si spánek beze snů přivolat dokáže.
Tedy znovu do světa. Přišel čas dát si nové jméno.

Fandom: Sandman
Drabble navazuje na Údolí mlh. Dál jsem zatím se čtením nepokročila, tak nevím, jestli není tenhle příběh v následujících dílech vyřešený nějak jinak.
Pro Danae
Hongkong
Li Na klopýtala snem. Zubaté stíny k ní natahovaly ruce. Volaly, lákaly.
Tenkrát za ní přišel poprvé, v očích temnotu. Přesto se ho nebála.
Zahnal přízraky.
„Snít je snadné, Nado,“ zašeptal a houpal ji v náručí, dokud nezačala dýchat pravidelně.
Byly jí čtyři roky.
Li Na plula snem.
Chodil za ní každou noc. Držel ji za ruku. Zvláštně se usmíval. A plášť mu vlál, i když nefoukal vítr.
Nikdy neprozradil svoje jméno.
„Jednou si třeba vzpomeneš, Nado.“
Bylo jí šestnáct, sedmnáct, pětatřicet...
Li Na byla ve snech šťastná.
Ale ten prázdný pocit kdesi uvnitř byl s každým probuzením bolavější.

Jako pro (skoro) všechny, Smrt si nakonec přišla i pro chalífu.
„Kam půjdeme?“
„Uvidíš.“
Ocitli se na střeše nějakého domu. Kolem mnoho věží.
„Ale … to je to město, které měl ten cizinec v láhvi, tehdy, jak jsem se opil a našli mne na tržišti …“
„Myslím, že tohle město znáš, a že je tady, je taky trochu tvoje zásluha. Snad ti nebude proti mysli občas dělat společnost mému bratrovi. Nějak se z něj stává zaprděný introvert …Musím jít. Máš nárok na poslední otázku - smrtelníci si to žádají - jako třeba: „Jak to doopravdy je?“ nebo tak ….“
„Je tady někde pořád můj harém?“

Pro Rebelku. Jestlis ještě něčetla Krajinů snů (Sandmana 3), čeká tě jedna z nejgeniálnějších povídek. Ale z tvého drabble hádám, že už to máš za sebou ;)
Jako jediný z Věčných se občas na Olympu objevil. Přijal řecké jméno, ale všichni věděli, že je jiný, a uctivě se ho stranili. Tak ho potkala poprvé, když se sestrami tančila a zpívala na počest bohů. Přitahovala ji prázdnota v jeho očích, byla jako nepopsaný list. Nakonec sama vzala zlatý džbán a naplnila jeho pohár ambrózií.
Pak přisedla a ten večer už vyprávěla jen jemu. Nikdy neměla uchvácenějšího posluchače. Nikdy z ní slova neplynula s takovou lehkostí. V očích mu zářily hvězdy, když ji konečně vzal za ruku.
Byla Múza příběhů a on příběhy miloval. Mohl snad existovat ideálnější pár?

Fandom: Sandman - Smrt: Vysoká cena za život
Doktor Tulp si zahloubaně měřil mladou ženu na stole. Nikdo se k ní nehlásil. Theatrum Anatomicum mělo podobné nešťastníky ve svých zdech často.
Srdce, odhadoval doktor Tulp a v duchu si začal připravovat přednášku na téma krevní oběh.
Skácela se uprostřed ulice. Našli u ní jen pár mincí, ptačí píšťalku a přívěšek.
Kdopak jsi? Kdopak jsi byla? Ptali se na tebe i židů kvůli tvým vlasům, ale jejich dcery nepobíhají po městě s pohanskými symboly a rozmazanou černou kresbou pod okem.
Když se vrátil s nástroji, bylo tělo pryč.
Když nástroje znovu uložil, byl přesvědčený, že se mu to zdálo.

Klavírista a majitel v jedné osobě. Kvůli němu se hosté do klubu Lux opakovaně vraceli. Nesedal za klavír každý večer a nikdy, nikdy nehrál na přání. Ale i ten nejtrapnější šlágr a nejohranější standard zněl pod jeho prsty, jako by byl právě stvořen. Když hrál, nebyl nikdo schopen mluvit ani jíst. Jen výjimečně přešel do improvizace. Tehdy hostům padaly příbory z rukou a rudé víno se rozlévalo po ubrusech. Jejich mysl se rozevírala bolestnou slastí, náhle viděli daleko za svůj vlastní svět, daleko za hranice vesmíru. Dotýkali se hranic stvoření. Většinou skončil včas, než první z nich přišel o rozum.