Letopisy Narnie

„Dal bych si tu čtvrtou,“ zavrčel mlsně čtvrtý jezdec Apokalypsy ve vlčí kůži. A držel se stopy více pro svou chuť než rozkaz alfy. Ve svém dychtění po té tmavovlasé dívce se stal až příliš hluchým ke svým instinktům, příliš slepý ke znamením, takže neviděl, co varovalo řadu jiných. Nepostřehl bílý roh, který vždy přivolá pomoc, ani luk, který nemine cíl. Necítil stopy Vánoc, na jejichž existenci dávno zapomněl. Osudně přehlédl, že byla pod znamením Lva, jenž byl vládcem nad jejím životem i smrtí. A kde je Lev, tam ani smrt nebere, a tak hladová smrt zemřela mečem budoucího krále.

Tupá bolest pomalu ustupovala, kolem byla taková zima, že mu nohy ztuhly a okovy skoro necítil. Meditací nad odpornými koňskými kopyty už také nechal. Začal mít dojem, že nachází rovnováhu. Pomalu, v minutách mrazivých nocí nacházel své pevné jádro. A když pak přišla, něco v něm se nezlomilo, protože tahle pouta nebyla její trest, byla to jeho volba, tohle vězení byl doklad jeho svobody a ta zloba, co na něj z jejích očí sršela, důkaz její bezmoci. Z konce její hůlky na něj mrkala smrt, měl veliký strach a byl hluboce šťastný, protože teď věděl, že není hanbou svého rodu.

Rej skočných stvoření v umrzlém sněhu ustal,
v zmar svátků vánočních vzklíčila kletba tichá,
jen sotva ke kmeni že nepřimrzla ústa,
však dole pod ledem stvoření sotva dýchá.

Mráz srdcí kamenných zakusoval se v ledy
řek věky zamrzlých, z nichž prchl všechen čas;
sny všechny, tající, strnuly věčně bledy
a stromy mluvící ztratily vlastní hlas.

Lvím hlasem potichu, když zemi svou jsem volal
a ticha věčný hlas mi zazněl odpovědí,
žhavý dech mého bytí vyvřel z hlubin zdola
tak mocně, že citliví tvorové už vědí:

nebude více kmen, který by nebyl vzkvétal,
až vrátí se zas Aslan, Vládce léta světa.

Zůstal tam snad jediný. Zapomenut. Nepohnul se, když duněla země, jak se druzí hnali do boje konečně zvítězit. Spoutanému zbylo jen vzpomínat. Na doby, kdy stačilo jediné mávnutí křídel. Jediné mávnutí křídel a celý svět pod ním.
Zůstal ležet i tehdy, když se snad každé stéblo trávy radovalo z porážky zimy. Když každý strom zpíval novým vládcům a dryády tančily do zemdlení.
Ležel a přemýšlel, jak dlouho to potrvá, než se z něj stane skutečný kámen. Bez citu. Bez vzpomínek. Bez bolesti.

Náhle na něj padl mocný stín.
„Nezapomněl jsem na tebe,“ pravil Aslan a jeho dechem bylo pouto zlomeno.

Čte jim to v očích. Nevěří jí, ani trošičku. Zase a znovu ten stejný příběh, odpradávna opakovaný, nevíra schovaná za předstíranou moudrost dospělých.
„Pojď, ty brepto, kdo ví, co jsi zase viděla.“
Já vím, co jsem viděla! chtěla by říct, vykřičet pravdu do celého světa. Vím to a nemýlím se!
Bratr se usměje, postaví se na její stranu, ale nestačí to, pořád je to zoufale málo. Rozhodnutí padne, osud je zpečetěn.
Na chvilku zaváhá, rozpolcená, nerozhodná, nahoru nebo dolů?
Nakonec vyrazí za sourozenci, pomalu sestupují do rokle. Pláč s každým krokem sílí, nejde zastavit.
Když se otočí, Aslan je pryč.

V hloubi duše toužil být hrdinou, slavným a hlavně - středem pozornosti.

Zkusil to ve škole, jako pilný žáček. Učitelé pokývali hlavou, ale nechválili, v experimentální škole se to tak nedělalo.
Zkusil to v partě spolužáků, jako práskač, žalobníček, mučitel. Silnější se jen ošklíbli, slabší utekli a všichni jím pohrdali.
Zkusil to doma, jako hodný a šikovný chlapec. Rodiče neudělali nic, protože je vlastně vůbec nezajímal.

Když z něj všechnu jeho malost, bezúčelnou píli, zlobu a zášť, špatnost, strhaly ostré drápy, byl u toho jen Lev a on sám. A tehdy pochopil, že dovolit, strpět, vydržet a mlčet je taky hrdinství.

Když na pláži odhazoval meč, byl si cele jistý. Teď se beze zbraně náhle cítí nahý, zmocňuje se jej strach, nechtěný, nevítaný, vetřelý. Vlezle mu do mysli zasévá pochybnosti.

Že se odvážil až moc, když chce překročit práh.
Že sahá výš, než je dovoleno.
Že vstupuje tam, kam se nesmí.
Že je jen prach, pleva, bláto pod nohama.
Malý.
Sám.
Bezmocný.
Poslední z posledních.
Že nemá právo.

Proto pádluje ze všech sil, aby ten hlas přehlušil, až se najednou vyhoupne na vrchol vlny a strach se změní v pouhou bázeň.

Protože i v malém myším tělíčku může dřímat duše lva.

Připomnělo jí to náhle tu strašnou knihu, ve které hrála prasata prim. I oni vypadali, že se doposud s chutí nechali obskakovat sobě skoro rovnými. Vlastně by je měla litovat, když viděla, jak se v úprku zmateně motají, jako by zapomněli taneční kroky (ne že by ovšem vypadali jako příznivci tance), jenže strhával ji jiný tanec, tanec nadcházející svobody, té pozoruhodné dcery řádu a radosti, již tanec tak podivuhodně zjevuje. Každý, kdo po ní byť jen jiskrou toužil, vzplál v tom rytmu jako nečekaná vatra. Jako tehdy pukly ledy, i dnes to byl mohutný proud, který vnesl do Beruny jaro.