Historické RPF

Když Elsje vystoupila na tribunu, kterou pro její popravu stloukli, neslyšela hukot davu. Slyšela jen křik umírající herberkářky, jež po ní chtěla tu nejsvatější oběť. Ale nakonec by dala přednost hluku lidu.
Zavřela oči před sluncem pálícím na Dam. V červených skvrnách na víčkách viděla rudou krev prýštící zpod sekyry zaseknuté v té ženské. Nemohla před tím nikam utéct.
„Lituješ svých činů?“ ptal se jí tlumočník. Pohlédla na kněze, hrozivě lamentující svatá slova. Chtěla křičet, dralo se jí to z hrdla, ale nemohla. Mlčela.
Malíř přeplul gracht a pohlédl na její tělo bezvládně visící na sloupu. Smrt dostala přídech nesmrtelnosti.

Postavil stojan do plenéru a zahleděl se na oblohu. Nebe nad Arles bylo tmavě modré, protkané zlatým svitem hvězd.
Maloval rychle, jako vždy, ale tentokrát bez horečnatého slunce, které ho přes den pálilo do hlavy. Malovat v noci jen za světla měsíce a plynové lampy bylo obtížné. Ale Vincent si nemohl pomoci, světla Arles odrážející se v Rhôně a sahající po celou šířku řeky až k protějšímu břehu, to byla nádhera. Vpravo dole namalovat zamilovaný pár, úplně ve tmě, aby vynikly odrazy světel.
Těšilo ho dělat obtížné věci, překonávat své hranice a možnosti. Věděl, že jedině tak může být umělcem.

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

Ti dva u rohového stolu hovořili šeptem.
„Co ho to popadlo? Kdo je na ty jeho psí kusy zvědavej?“
„Přesně. Jeho hudba je děsná. A my to máme zpívat? Pch. Říkám ti – a já tomu rozumim – je odepsanej.“
„Naprosto. A jak na mne dneska ječel? Příště, až si zas bude dovolovat mu řeknu, co si myslím!“
„Já mu řeknu, co si tu myslej všichni. Že je netalentovaná nula a ta jeho moderní hudba je směšná.“
„Jasně. Ha... viděls ho, jak dneska dirigoval? Ten se u toho kroutil jak...“
„Pšt!“
„Co?“
„Jde sem!“
„Kruci! Á... jé, Richarde, nenapiješ se s náma?“

Sedí mladík za pecí,
okusuje telecí.
Zima! Venku služka Julka
dřevo seká bez topůrka.
Bouře zuří. Lesy skučí.
Že se lidé nepoučí,
nezůstanou v Itálii.
Já abych v té mizérii
brouzdal louží, blátem, pěšky,
v přestrojení česal plešky.
Na bál nebo do Maroka,
učešou vás U Shylocka!
Zardousit je všechny sborem,
lepší, nežli býti volem!
Co však dělat, peněz není -
lichvář natahuje ceny.
Ó! Plod ducha: psát a šetřit!
Musím ale svůj styl zlepšit.
Potichounku, bez povyku,
pozměním svou rétoriku.
Duch jazyka hlučně volá,
básníka chce stvořit z vola!
Ať jde k čertu láska - páska!
Být či nebýt, toť otázka!

„Opět jsem vzal do ruky uhel a celý den dělal studie dělníků, kteří mi za malý úplatek pózovali. Myslím, že se lepším, ale stále mám pocit, že se mi rukou nedaří přesně vystihnout to, co bych chtěl. Skládat myšlenky a pocity ve slovech je mnohem jednodušší, ačkoliv v posledních dnech cítím, že duch francouzštiny je mi lepším společníkem než holandština, náš rodný jazyk. Víc vystihuje to, co tu v Paříži prožívám.
Zítra ti pošlu nějaké další studie, mám v plánu jít se podívat na Montmartre a kreslit tam. Líbí se mi tamější domy.
Nezapomeň prosím na peníze.
S láskou
Vincent“

TEOUH,
XDMŽÍC IS Z IKIQG RLSQEY HŽ XCYUÁPA SGA. HLXE FGSW EL EA BĚOVP I GI CPGXMR IZAC, GED AR LJ XKSU QGKB SCD SŘÍUSŠ YILLJQKMMÉ. UDMŽT JQĎ GYQQŠÍW JZIPMBFKRZ KZ PBÉ CYÁWG. YHKY WĚ UKGUIR XSQZI. IHFIĚSNDP.
VEŮT TRUWODFODVL
AL: UÍQ, QYG PU OWHĚT JIZGH ŘÍGX. CÁ OCIZ NBJV.
Alane,
snažím se s Tebou spojit už patnáct let. Psal jsem ti do větru a na okraje knih, ale to na Tebe bylo asi příliš romantické. Takže teď zkouším proniknout do Tvé práce. Snad Tě jednou najdu. Nespěchej.
Tvůj Christopher
PS: Vím, cos mi chtěl tehdy říct. Já Tebe taky.

Konečně zastavil letadlo a vypnul motor. Na víc se už nezmohl. Celá levá noha, a zvlášť oblast kolena, ho bolela. Bolela tak moc, že nic jiného nemohl vnímat a zatmívalo se mu před očima.
"Honem, pojďte mi s ním pomoct!" slyšel čísi hlas a pak ho několik rukou začalo vytahovat z kokpitu Spitfira.
Opatrně ho položili na nosítka a vedle něj se ozval dávivý zvuk.
"Sakra když na to nemáš žaludek, tak se na to nekoukej!" zařval zdravotník na mechanika, kterému pohled na otevřenou ránu na letcově noze zvedl žaludek.
"A Fofrem s ním do nemocnice, než nám tu vykrvácí!"

4 964 96 47 3369 853 485329 4474332 468
764 407437 čtyřka je to čtyřka čtyřka je ta odpověď co kdybych změnil pořadí čísel 4 464 4364 ne to je úplně špatně musím si vzpomenout 4 jak to bylo v novinách byl 4 to čtvrtý odstavec čtvrté slovo špionáž a také to 4 čtvrtá stránka čtvrtého čísla co kdybych ještě přidal - písmena v abecedě ano to je ono musím se 4 podívat dokud 4 na mě ještě nepřišli musím se soustředit
Johne?
Jeho žena.
Volá ho již počtvrté.
V hlavě je najednou ticho. Žádné hlasy.
Protože tahle proměnná je stálá.