Historické RPF

Byl to jeho sen. Nejdříve momentální nápad, který ale pučel a vyvíjel se a chtěl, aby ho zrealizoval. Touha sestavit vlastní taneční skupinu, která bude prezentovat egyptský taneční folklor.
Procestoval každý kout země, díval se, sepisoval, učil se... I když ne tak docela, výlet si udělal jen párkrát. Zbytek si prostě musel vymyslet. Postavit folklorní tanečnice na pódium byl otřesný nápad! Kroužek boky sem, kroužek boky tam, něco jako osmička… a tak pořád dokola. Kostýmy – kostýmy?! Zmatené pohledy, nevědí, kam se koukat… Ne, folklor nechá tam, kam patří. Pro pódium si vymyslí vlastní. Třeba se na to bude dát dívat.

Novorozeně
nic neví o jméně
a nezná důvody
prostě se jen tak narodí.
A roste jako ta květina, tvoří si svou živnou půdu, nadýchanou Slovem, zavlažuje prázdnou mysl sny.
Svět neuronových vláken, příběh návratu, zapomnění. Já, já, já!
ČTI! pOLOŽ Se.
POvíDEJ.
NEPLač.
Krev. Hlas. Nádraží. Vlak. Úsměv. Vztah. Myšlenka. Ty.
On. Proč? Včera. Mladý. Kdysi. Spi. Sni. Kniha.
Svět. Hlava. Oko. Modrá. Láska. Nenávist. Jdi. Sex.
Dětství. Otec. Sám. Jsem. Nejsem. Musím. Nedám. Neodejdu. Nevydržím.
Odcházíš. Plyšový. Kufr. Jmenovka. Beze jména. Plyn. Sestry. Smrt.
Sen.
Zázrak knih.
Zázrak pochopení světa lidské mysli.
Zázrak, který přežil.
A který zrodil sen.

Lačnýma očima pozoroval jezera a vřesoviště anglického venkova, louky, lesy. Několik mil za Nottinghamem vjel kočár do Sherwoodského lesa, projel mlázím, borovinou a pak se alej stočila. Na břehu jezera stálo krásné, zpola zarostlé gotické opatství. Proti šedému nebi klidné, melancholické, živé.
Všechno se rozpadalo. Střechu, zdi, podlahy léta nikdo nespravoval. Všude nepořádek a špína.
Přesto panství překonalo jeho očekávání. V srdci mu vzplál plamen, který nemohl nikdo nikdy uhasit. Láska bouřlivá jako tolik jiných v jeho životě, stálá jako žádná jiná.
Napůl v žertu zasadil do země žalud. Jeho dub bude na Newsteadu růst, dokud lord Byron bude žít.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Nemohl spát. Zíral do tmy a hlavou se mu honily neuspořádané myšlenky jako chuchvalce prachu. Na podlahu jeho pokoje oknem dopadaly měsíční paprsky. Zvedl se a šel se podívat na noční oblohu.
Byla to nádhera. Na nebi se rozsvěcely hvězdy jako lampiony puštěné nad vodou po větru, který kolem nich proudil v odstínech tmavé modři a žluti. Nekonečné víry nekonečných galaxií.
Uchvácen výjevem postavil na stojan čisté plátno a začal horečně malovat.
Začalo pomalu svítat, když svůj obraz dokončoval. Lampiony zhasínaly v atmosféře a měsíc nahradilo v nebeské stráži slunce.
Vincent ulehl na lůžko plný spokojenosti.
Usínal s klidnou hlavou.

Budete mými svědky až na konec země…
Poprvé se jeho nohy dotkly indické půdy dvacátého druhého listopadu 1935. Na pevné zemi bombajského přístavu stanul po téměř dvoutýdenní plavbě z italských Benátek. On sám však Ital nebyl. Byl osmnáctiletý český mladík, který opustil rodnou zemi, aby se vydal na konec světa…
Očima přelétl pestrobarevný dav. Snažil se nalézt muže v prostém bílém oděvu, který měl jeho i ostatní spolubratry odvést do nového domova.
„Vítejte, bratři,“ pozdravil je dohněda opálený muž.
Teprve později, když poprvé přišel do vesnice v assámských horách, pochopil, jak se mýlil, když považoval rušnou Bombaj za konec světa.

Letmo se zahleděl na své ruce. Sotva v nich udržel pero, jak se třásly. O zbytku těla raději nepřemýšlel. Za poslední rok ztratil polovinu své váhy. Kolik času mu ještě asi zbývá? Měsíc? Týden? Zvládne dokončit tuhle píseň?
I’m just the shadow of the man I used to be...
V tom mu na stůl vyskočila Delilah a začala příst. Pohladil svou patnáctiletou mazlu po šedivějící srsti. „Už to není, co to bývalo, viď, holka?“
Vzal ji do náruče a jemně kolébal. Broukal jí i sobě na uklidnění zatím rodící se melodii.
Too much love will kill you
in the end…

Sníh do chodidel mě prapodivně pálil. Zanechával jsem za sebou krvavé stopy. Když jsem došel k jezeru, věděl jsem, že po něm dokážu kráčet. Vlastně, stal jsem se Kristem. Jen pojďte, já vám požehnám a svět bude krásný.
A pak jsem najednou nebyl Kristus. Vzali mě, svázali a nacpali do mě léky. Z Innsbrucku jsem cestoval ve svěrací kazajce.
Většinu času trávím uvázaný na lůžku u okna s mříží. Často jsem zase dítě, s tatínkem se vydáváme na boleny. Nabírám vodu do dlaní a smáčím v ní ústa, jako bych ji líbal.
Líbat řeku je stejně krásné jako líbat ženu.

Když Vincenta konečně pustili z nemocnice, kde byl hospitalizován po útoku na Gauguina a své ucho, cítil se zvláštně obnažený. Nevěděl, co má dělat.
Žlutý dům byl opuštěný a zpustlý. Vlhko a zima mu neprospívala, jeho domov byl sklíčený tak jako jeho duše.
Nemohl žít teď sám. Bál se být sám.
Cítil, že to nezvládne. Propadal se osamělostí.
Měl zpátky svou svobodu, mohl malovat, ale jakási tíha života mu to nedovolovala.
Psal Theovi, aby společně našli řešení. Nechtěl zpět do Paříže, nehodilo se to.
I přes nevyhovující podmínky se nakonec rozhodli pro Saint-Rémy.
Vincent se mezi zdmi léčebny vnitřně uklidnil.