DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

Způsobil to šok při náletu. Potom už nic nebylo jako dřív.
Děsím se zrcadel. Ten druhý za sklem se mi vysmívá, potměšile se šklebí a sbírá sílu.
A jednoho dne vykročil z rámu. Zanechává za sebou spoušť, zoufalství, zkázu a smrt.
Vidím na jeho rukou krev!
Moje ruce jsou špinavé.
To já, já jsem zločinec, páchám zvěrstva a budu za to pykat. Nikdo mi neuvěří, že za nic nemůžu, že to všechno ten druhý, ten můj prokletý odraz.
Nejsem nakonec já zrcadlovým obrazem jeho?
Už nevím, kde je skutečnost a kdo jsem.
Pro Boha živého, pomozte mi někdo!
Zachraňte mě!
Pokud neznáte původní povídku, tak souvislost s tématem je schovaná tady:
Nakonec se ukáže, že zločiny páchá neznámý bratr, dvojče obviněného.

Měli toho hodně společného. Oba stáli v čele smeček, oba nadevše milovali svou rodinu a oba přišli o milovanou ženu. Oba měli rádi kvalitní věci, bezmeznou poslušnost svých svěřenců a golfová hřiště.
Arturova matka říkala Andrásovi synu, Andrásova vnoučata Artura považovala za svého strýce, ačkoliv ani jeden na takový titul neměl nárok.
Jejich krev se mísila a vsakovala do země na stejných bojištích, kde stáli bok po boku, aby čelili čemukoliv, co se odvážilo ohrožovat to, co jim bylo drahé.
Černý a bílý vlk. Věděli o tom druhém i to, co se jiným neodvažoval říci.
V srdci si byli bratry.

Celkově vzato, práce pro Torchwood nepatří zrovna k těm bezpečným. Dokonce koluje historka, že zmíníte-li Torchwood, odmítnou s vámi uzavřít pojistku. Se smrtí se počítá, těžká zranění jsou častá, středně těžká velmi častá a s těmi lehkými se naučíte žít.
O něčem podobném přemítal Ianto sedě na ošetřovně, odevzdávaje pravidelný půllitr krve. Bude-li potřeba transfuze, Torchwood je připraven.
Doktor Harper s úšklebkem nadepsal konzervu.
„Mám nulu negativní, to jsem univerzální dárce, že?“ ujišťoval se pan Jones.
„Jo.“
„Mít v sobě kousek Ianta? Lákavé...“ vložil se do toho Jack.
Owen otráveně utrousil: „Myslim, že v tomhle ohledu už jste pokrevní bratři.“

Jejich hlava je jediná a obíhá kolem Slunce. Still not ginger.
Jejich mysli jsou odděleny čtyřmi ranami do nemocného stromu.
Jejich tváří se věk nedotýká. Starý úsměv a mladý škleb, již přes 903 let.
Jejich oči se usmívají. Na všechno a sama na sebe.
Jejich dlaně se otvírají a leží v nich danajské dary.
Jejich barva je modrá. Nebesky studí kovem, modřinkově hřeje dřevem.
Jejich vůně je mořsky slaná, ochlazuje a štípe.
Jejich srdce jsou čtyři. Údery říkají: We – are – com – ing.
Jejich myšlenkou je Běh. Run for your life!
Jejich životem je Vesmír. Vote Saxon!
Jejich krví je Čas.

Je to tedy hodně volné uchopení tématu.
Když se mi ruce třásly trémou při první audienci u dvora, byl to tvůj úsměv, který mě uklidnil.
Když jsem se chvěl strachy před první bitvou, byla to tvoje ruka, která mi dodávala odvahu.
Když se mi srdce zastavilo zděšením nad prvním, který zemřel mým mečem, byl jsi to ty, kdo mě utěšoval.
Když tvůj otec poprvé poslal své muže, aby mě zabili, byla to tvoje zpráva, která mě varovala.
Když jsem tě připravil o trůn, byl jsi první, kdo mi přísahal věrnost.
Tvoje přátelství pro mne bylo důležitější než láska nejkrásnějších žen.
Svět bez tebe zšedl, můj bratře Jonatane.

Zavalitý muž poklepal spícímu Holmesovi hůlkou na prsa.
„Sherlocku, je poledne a ty spíš. Navíc úplně nahý!“
Holmes otevřel oko. „Vůbec nejsem nahý, Mycrofte. Mám na sobě záclonu.“
„Dobrá, tak se oblékni. Musíš do Crosby.“
„Nemám zájem a nestůj mi na zácloně.“
„Je to věc vysoké státní důležitosti.“
„V tom případě bys měl jet ty.“
„Ale Holmesi, já tu nejsem od toho, abych běhal sem a tam. To děláš ty.“
„Hmmm,“ zavrčel Holmes.
„Bude to zajímavé a slibuji, že tě to intelektuálně potrápí.“
„Dobrá, stejně nemám co dělat.“
„Kdy můžete vyrazit?“
Holmes se rozhlédl po pokoji. „Watsone! Proč ještě nebalíte?“

Na rozkaz svého pána a s jeho požehnáním přenesl úlomky Meče do bezpečí. On jediný se zachránil. K životu s hořkým pocitem viny – přežil, protože odešel.
Pak se dozvěděl, že elfové našli v hromadě mrtvol ještě jednoho živého, jen omráčeného panoše.
Nechtěl se s ním vidět. Nechtěl v jeho očích číst to samé, co cítil sám.
Jenže Estelmo přišel sám.
„Nemůžeš se mi stále vyhýbat, Ohtare. Jsme jediní, kteří tam byli. Kdo přežili. Spojuje nás prolitá krev našich pánů. Byli jsme bratři v boji, buďme bratři i teď, když je dobojováno.
Komu jinému bychom byli oporou, když ne sami sobě?“
Pozn.: Ohtar byl Isildurův panoš, kterého před masakrem na Kosatcových polích jeho pán poslal s úlomky Narsilu do Roklinky. Estelmo byl panoš Isildurova syna Elendura, který byl skřety pouze omráčen a později byl nalezen pod tělem svého pána. S Ohtarem došel do Roklinky ještě jeden (nebo dva) společníci, ale to se mi jaksi nehodilo :o).

Z drobných ranek na zápěstích steklo pár kapek krve do připravených pohárů. Oba muži je uchopili a vypili obsah.
„Můj bratře.“
„Můj bratře.“
Sledovala vše s dojetím. A taky… s láskou…
……………..
Dlouho se snažil ty projevy náklonnosti přehlížet. Byla krásná, to nepochybně. Moc krásná… Ale byly tu nepřekonatelné překážky.
Odhodlala se provést frontální útok.
„Mám tě ráda. Chtěla bych být tvojí squaw,“ řekla otevřeně.
„To… to přece nejde,“ snažil se jí vysvětlit, vypadal dost zaskočeně.
„Protože jsem divoška?“ zeptala se ublíženým tónem.
„Protože jsi moje sestra…“
Nšo-či na něj chvíli zírala.
„Jseš si jistý, že jsi pochopil princip pokrevního bratrství?“

Nějaká neznámá síla ho popadla za uši a táhla ven. Nechtěl, vzpouzel se, ale nemohl jinak. Tak tam visel ve vzduchu, nahý a odhalený, a dav na něj zíral a tleskal.
Kouzelník se uklonil.
……..
Seděl v malém těsném prostoru. Oko měl už celé nateklé, ale osoba v bílém přicházela znovu s kapátkem, aby mu způsobila další bolest.
Šampón se přece musí vyzkoušet.
……...
Byla ještě tma. Ten, jehož považoval za svého přítele, teď přicházel se sekerou. Zkusil sáhnout po mečích, ale ke své hrůze žádné nenašel …
……….
……….
Usagi se probudil, zbrocen potem. Ve svých snech cítil utrpení všech svých vzdálených pokrevních bratrů.
(pozn. původně to měla být legrace, chtěla jsem tam nacpat Boba a Bobka a Jen počkej!, ale znáte to ...
Inspirací ke druhému odstavci je Vodňanského píseň "Jsem králík pokusný")

Vyrostl jsem jako jedináček.
Naši chtěli dvě děti. Jenže máma při porodu málem umřela a další děti mít nemohla. Přišla o mléko a kojila mě její sestřenka.
Proto jsem taky koukal jako spadlý z višně, když mě kámoš vytáhl na pivo, přivedl s sebou asi sedmnáctiletého kluka a prý, to je tvůj pokrevní brácha.
"Dostal jsem tvoji kostní dřeň," řekl kluk.
Nikdy mě nenapadlo takhle o tom přemýšlet. Zaplavila mě najednou hrdost, že jsem tomu klukovi daroval část sebe a on se uzdravil.
Někde mám ještě další dva pokrevní sourozence.
A jednu sestru po mléce. Už jsem jí dlouho nezavolal.
Pozn.: Nejsem si jistá, jestli se na tohle nevztahuje lékařské tajemství, ale dejme tomu, že to byl čirou náhodou známý známého.