DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

Poznámka: Minerva po padesáti letech :-) Navazuje na Zapomněl.
Srpen 1998.
Prosluněný víkend, chvilka volna, záchvat nostalgie, mudlovské šaty, předměstí Londýna, Sarah Thompson na zvonku.
„Bz!“
Otevírá. Je celá scvrklá. Vypadá starší než Minerva. Nahlas puštěná televize, vůně čaje.
„Dobrý den. Minerva, volala jsem vám.“ Nabízená ruka.
„Dobrý den. Pojďte dál.“ Úsměv, lehký stisk.
Usadí se do křesel.
„Proč jste přišla?“
„Zastesklo se mě po starých časech.“
„Moc si nepamatuji, měla jsem zápal plic.“
Nádech.
„Jen kázání vašeho otce.“
„Kázal do osmdesáti…“ Smutek v hlase.
„Něco pro vás mám.“
Fotky v obálkách, staré dopisy.
Když se nad nimi skloní, v televizi se Vinnetou a Old Shatterhand stalou pokrevními bratry.

Věděla jsem, že Creagan i Trivet přežili díky Dračímu právu Ceaty, ale nechápala jsem, co víc mohli mít společného, když je dělilo šestnáct let. A přece jsou nyní nejlepšími přáteli.
„Tuhle historku moc lidí nezná,“ začal jednou Creagan své vypravování.
„Trivet, mohlo mu být tak deset let, mě vyzval na souboj mečem,“ pokračoval.
„Na souboj?“
„Nevím, jak ho to napadlo, ale mířil na mě dřevěným mečem a myslel to smrtelně vážně. Nechtěl jsem se mu smát, tak jsem navrhnul příměří.
„A přijal to?“
„Přijal. Ale dal si podmínku, že s ním musím uzavřít pokrevní bratrství. Jsem rád za jeho přátelství.“

pozn. aut.: Věnováno Kleio jako poděkování za pomoc s tímto drabblem.
Kain nezabil Ábela. Uznal, že za rozhodnutí Boha nelze nenávidět člověka.
Átreus nezavraždil bratrovy děti. Pozval Thyesta do svého domu a usmířili se.
Romulus nezabil Rema. Pochopil, že město neubrání brázdou ale s pomocí bratra.
Kýros uznal, že druhorozenost neznamená přednost na trůně. Stal se lýdským satrapou.
Filip uznal, že syn staršího bratra má právo na trůn. Poté, co Amyntás dospěl, se vzdal regentství.
Grimmové se rozhádali. V případě etymologie neznali bratra.
Třetí kapitola Genesis je následovaná pátou.
Polovina starořeckých autorů neměla o čem psát.
Řím se jmenuje Romorema.
Xenofón nenapsal Anabazi.
Alexandr Veliký se nenarodil.
Pohádky jsou ještě krutější.

Jako děti jsme byli jenom spolu.
Už od mala jsme spolu něco vymýšleli.
Nechtěly jsme vypadat stejně, takže já nosila Pradu a sestra Gucciho.
Nikoho jsme k sobě nepouštěli.
Hráli jsme si s dětmi, bylo to fajn, ale stejně jsme raději plánovali taškařiny.
Chodily jsme do nejlepších škol. Přátelily se s nejlepšími lidmi.
Milovali jsme se, bratr a já.
Byli jsme nerozlučná dvojka.
Nakonec jsme stejně zůstaly samy.
I když jsme nakonec našli kamarády, nikdy se neopustíme.
Zbyl jsem jen já. Hry skončily, ale musím jít dál. Kvůli tobě, brácho.
Být spolu, dýchat jedna pro druhou. Co jiného nám zbývá.
-----------
Kdo uhodne, co je to za sourozenecké dvojice? :) Nápověda - všichni jsou zrzaví, jedni chodí do růžové školy pro snoby, druzí to umí s pyrotechnikou a třetí četly Harryho Pottera dřív než oficiálně vyšel.
A řešení: Hikaru a Kaoru z Ouran Highschool Host Club, Fred a George Weasleyovi z Harryho Pottera, Caroline a Cassidy - dcery Mirandy Priestly z Ďábel nosí Pradu

...v mokasínách.“ "Dospívej můj rudý bratře, vždyť se nemáš čeho bát, na znamení našich svazků stačí mi jen ruku dát. Máš srdce jehněčí, do kalhot spadlo? Pírko ti za uchem poněkud zvadlo. Ty, že jsi náčelník? Kde je tvá hrdost? Pověstná odvaha a pěsti tvrdost? Kde je stisk chlapácký, muž, s tváří kamennou, jež v nitru ukrývá dušičku plamennou? Že by tvá odvaha nadobro pošla?" V tu chvíli Oldovi výmluvnost došla. Řekl si, že nemá cenu jenom trousit kecy, rozhodl se mluvit zpříma a jít rovnou k věci. "Chceme-li být hrdinové, románoví bratři, trocha rudé tekutiny k tomu zkrátka patří."

Stál jsem na střeše a sledoval, jak mluví s rozkošnou blondýnkou.
Vždycky měl pro tento typ ženy slabost.
Stejně tak jako dřív pro nevinné dívky, které mohl ničit svojí temnotou.
Miloval lov. Systematické a nenucené ničení čisté duše, kterou sám ztratil. I když jsem pochyboval, že někdy nějakou měl.
Ale zároveň nenáviděl jejich lidskost. Pohrdal jimi, byly pro něj jen hračkou pro ukrácení dlouhé chvíle a dobrým jídlem, které si skutečně uměl vybrat.
Znal jsem ho… vím, co se v něm skrývá. Co se kroutí na dně jeho navrácené duše.
Nenávidí sám sebe.
Vím to.
Znám ho.
Byl mi bratrem.

Každý den jejich kořínky zasahují hlouběji a hlouběji. Pátrají po kapkách vody, šíří se a poutají hlínu do pevné sítě, ze které ji ani silné jarní deště nevyplaví. Kořeny se proplétají mezi sebou, až vznikne zdánlivě jeden velký organismus.
Nahoře nad zemí natahují větve ke slunci. Každý den sahají o trochu výš.
Jsou to pokrevní bratři; stojí si bok po boku. Všichni mají jednoho otce – starého, nemluvného muže s okovanou holí a kapsou plnou žaludů. To on je celé roky trpělivě sázel do vyprahlé země, jednoho vedle druhého.
Až jednou zemře, jejich koruny poskytnou stín jeho hrobu. Mlčenliví zelení bratři.

„Hele, žijem tady spolu na ostrově, musíme nějak stvrdit to pouto.“
„No máš pravdu.“ Tom si představoval tu úžasnou věc, ten posvátný rituál, bude mít svého pokrevního bratra jako indiáni. A jak mu budou všichni kluci ve škole závidět, že je to právě Huckleberry Finn! „Nebude to hodně bolet?“
„Neboj, ani to neucítíš. Stačí malá dírka.“ vytáhl Huck svůj ušpiněný, trochu zrezivělý kapesní nůž. Nejdřív se řízl do dlaně on a pak jej podal Tomovi. S přemáháním, aby si Huck nemyslel, že nemá odvahu, se řízl taky. Pak spojili ruce k provedení obřadu. Drželi se dlouho, aby se krev promísila.

Ujížděl na kradeném koni bez sedla pouští. Nevěděl, kudy se má vydat k nejbližšímu městu, vesnici či osadě. Na tom nezáleží, hlavně se odtud musím dostat pryč, ukrýt se tak, aby mě nenašli. Jak mi to jen mohl udělat?!
Ačkoli nechtěl, musel myslet na to, co mu provedl. Co mu provedl on a jeho muži. Ta banda zvířat a necitů, které kdysi snad pokládal za přátele. Věznili ho, mučili, nechali hladovět a párkrát ho i znásilnili. Dnes se mu v nestřeženém okamžiku podařilo utéct a dokonce i ukrást koně ze stájí. Jak mi to jen mohl udělat, můj vlastní bratr…
---
Původně jsem chtěla psát o dvou chlapcích v nemocnici, jak jeden dá krev tomu druhému, ale nějak jsem neměla pořádnou představu, jak to udělat, tak snad se bude líbit i tahle slátanina.

Poznámka: Slash. A film z roku 1926, který všem doporučuji - něco tak gay se jen tak nevidí.
Kdysi dávno se jejich krev dotkla – to když si přísahali bratrství.
Teď to byly doteky jiného druhu. Leo a Ulrich stáli opět na ostrově přátelství a zatímco tělo Felicitas padalo do hluboké vody, oni dva si padali do náruče. Veškerá frustrace – souboj – smrt – vše bylo najednou pryč. Felicitas byla pryč. Už mohli být jen oni dva a jejich vášnivé přátelství. Vždyť co by na tom mohlo být špatného?
Objímali se, líbali se, pistole ležely zapomenuty opodál. Trhali ze sebe oblečení, přestože sněžilo. Jenže potřebovali cítit opravdovou kůži, opravdové tělo a opravdové štěstí. Protože ta ďábelská žena byla vždy jen náhražka.