DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

„Dd-dobrý den… tedy… vv-vítejte… asi…“ blekotal menší muž nesměle, „vv-vy budete návštěva… zřejmě, že? Tt-tak asi pojďte dál,“ zval hosta dovnitř a nejistě se rozhlížel.
„Vv-víte, já tu žiju ještě s… s… bb-bratrem. Ale on se teď asi tt-trošku zlobí… víte?“ uvedl hosta do jídelny a usadil ho ke stolu.
„Dáte si čč-čaj?“ otázal se. „Jj-jistěže dáte, promiňte.“ Muž vzal konev a nalil z ní čaj do hrnku.
„Bb-bratr mi dal dráčka,“ vysvětloval muž, „a já ho chtěl… pojmenovat Ii…Irving a bb-bratr…“
V tom vešel druhý muž.
„Bratříčku, ty liješ do čaje mléko dřív, než ho osladíš?“
„Bb-bratře… Kk-Kaine… NE!“

Old Shatterhand stisknul ruku svého pokrevního bratra.
„Bratře,“ zazní ze dvou úst zároveň.
Sedí a napjatě pozoruje obrazovku. Je jí osm. Sotva se naučila číst, naplnila si hlavu příběhy o nesmrtelném přátelství. A o dobrodružství. Moc by chtěla být jejich součástí. Zas a znova vymýšlí, jak to udělat. Čí jen být sestrou, kdo by se do ní mohl zamilovat, kde vzít stroj času… Pořád. Bez přestání. Je to reálnější než život.
Jedné myšlenky se ale nemůže zbavit. A ta ji trápí. Podle všeho se totiž zdá, že velké dobrodružné příběhy, včetně nesmrtelného přátelství, jsou jen pro kluky. Není to fér.

„Hej… Hej, vstávej.“
„Co? Co se děje?“
„Vlasy, vole.“
„Ježiš, mě je blbě. Nech mě bejt. Mám děsnou kocovinu. Počkat, co to do háje… Nemůžu se hnout.“
„Au, počkej, nezvedej se. Vypadá to, že máme vlasy totálně slepené dohromady nějakou příšernou břečkou. Říkám nehýbej se!“
„To ten smrtící koktejl… Poslední, co si pamatuju je pivo, griotka a medovina.“
„Alkoholová variace na vteřinové lepidlo. Chce se mi zvracet.“
„Tak na to rychle zapomeň. Přece s tebou nebudu strkat hlavu do záchodu.“
„Proč ne? Teď jsme něco jako pokrevní bratři.“
„Vole, ti jsou spojeni krví, ne hlavama.“
„Takže jsme jako pohlavní bratři?“

Přes mlhavá úbočí hor v dáli jít,
kde vítr bude vát a diví vlci výt,
do lesů temných, tůní černých, hlubokých,
přes pláně, na nichž leží věčný sníh.
Přes hory mlhavé a ještě mnohem dál;
jak černý sen, co kdysi dávno už se zdál
ta krajina pustá zdá se mým očím –
a přece z té úzké cesty neodbočím.
Dálku bych překonal, i strmý sráz,
horko dálné pouště i bílý mráz;
do šerých močálů šel bych a sám,
dal se všanc osudu, smrti i náhodám,
pro tebe, bratře, bil bych se v lítém boji,
neb naše pouto krve už nikdo nerozpojí.

Malou ručkou trhal stébla trávy a pokoušel se výt, jak to slyšel u mámy. Začínal matně chápat rozdíl mezi ním a ostatními vlčími štěňaty. S vyjímkou jednoho, který opodál lezl po čtyřech a snažil se nevlastní brášky chytit do zubů za kůži na krku. Nedařilo se mu to, takže ztěžka dosedl na zem a začal natahovat. Ani to ostatní štěňata nedělala.
Když přišel místní pastýř, pokoušeli se na něj vrčet a chňapali po něm prvními ostrými zoubky. Byl zlý na maminku.
Brzy si osvojili lidské zvyky. Snad v nich ale zůstalo něco vlčího, když na sebe vrčeli v základech města.

„Pěknej svetr,“ řekl Nick. John se usmál.
„Vezmi si moji,“ řekl Nick a podal mu čítanku. John poděkoval.
„Umřela mi máma,“ řekl Nick. John ho objal.
„Hezký hodinky,“ řekl William. Sherlock mu popsal, z čeho jsou složené.
„Můžeš si půjčit moje,“ řekl William. Svoje pero už nikdy neviděl.
„Umřel mi táta,“ řekl William. Sherlock otevřel knížku biologie a detailně vylíčil, co dělají cigarety s plícemi.
„Nevěděl jsem, že umíš šít. Dobrá práce.“
Sherlock se usmál.
„Ale měl jsi použít rukavice. Taky jsi zraněný.“
Sherlock vzal svoji deku a přehodil ji Johnovi přes ramena.
„Budeš chtít něco na bolest, pokrevní bratře?“

„Mistře Ayre, ještě tady!“
Mistr se otočil. „Kdo ti dovolil vylézt na střechu, Eriku?“
„Ale když já...“ Chlapcova ruka nervózně žmoulala nalezený březový semenáček. „Jsem tu už třetí rok a...“
„A propadáš.“
„Nojo... Ale mistře! Ten stromek! Vklouzl mi do ruky úplně sám!“
Mistr si povzdechl. Semenáčky se nesbíraly jen proto, aby střechy domů zůstaly čisté. Byl to i věštecký obřad. Kolik březových stromků, tolik nových žáků. Nováček si vybere sazeničku – a kdo ji pro něj našel, ten bude jeho patronem. Starším bratrem.
Mistr Ayre si nedokázal představit, že by Erik...
„Nežmoulej tu rostlinu. Má sem tvůj kamarád dorazit polámaný?“

Začátek byl skromný. Jak už začátky bývají. Zakladatelů Chrámu bylo jen třicet.
Třicet spravedlivých, na kterých stojí víra. Třicet spojený prolitou krví. Spojený pevným kruhem vzájemného bratrství.
To bylo dávno.
Dnešek je nepředstavitelný, nečekaný. Počet věřících roste každým okamžikem. Kruh víry se neustále rozšiřuje.
Pro jeho celistvost jsou nezbytné oběti. Kruh víry je třeba pravidelně omývat krví. Je to právě krev prolitá při oběti, která přihlížející spojí křehkým poutem bratrství. Pocítí sounáležitost. Vděčnost. Jejich víra se obrodí.
Oběti jsou tedy nezbytné. Prozatím.
Konec bude velkolepý. Jednou. Kruh dosáhne mezní velikosti. Zlomí se. Krev přestane stačit.
Kdy ten okamžik přijde?
Teď?

„Vrahu! Zabils ji! Vypadni!“
Křik.
Bouchnutí dveřmi.
Z modrých očí mu kanou slzy. Vnímá stisk svého kamaráda, ale není s to se otočit a odejít. Jaké je to odcházení, když se nerozloučí? S vlastním bratrem.
Ví, že dnešek vše změnil. Mlžný opar dokonalosti kolem jeho blonďatého přítele pomalu mizí.
„Pojď, Albusi, líp ti bude bez něj.“ slyší Grindewallda jakoby z velké dálky.
„Ne, bez tebe nám bude líp, Gelle!“ skoro nepříčetně křičí a choulí se ke dveřím, i když ví, že ani tam ho nikdo nechce.
Dal přednost zlu před vlastním bratrem. Zradil svou krev a teď musí nést následky.

Varování: depresivní
Seděl na ledovém obrubníku a čekal na případného kunšofta.
Dnes měl zatím jen dva.
Měl hlad, klimbal a byla mu třeskutá zima. Naposledy jedl v nemocnici.
Šestnáctiletý v krutém světě.
Na konci ulice se objevila postava, byl to Ben Bruckner.
Ten otrava, co mu pořád chce pomáhat, ale jinak než o to stál…
Hovor nabíral na obrátkách. Ben řekl: „Huntere, jsi HIV pozitivní, testy to ukázaly."
Dělal, jakože se ho to netýkalo, ale svět se s ním zhoupl. Přešel do útoku.
Proč se o mě pořád staráš? Proč?
Ben tiše přikývl: „Jsme něco jako pokrevní bratři, také jsem HIV pozitivní.“
HIV počítám jako slovo...