DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

Navečer se znovu zahloubal do letáku. Pročetl ho několikrát, potěšily ho kontakty a odkazy. Určitě je projde, možná se s touhle partou seznámí blíž. Konečně pořádní chlapi! 
Pak leták odložil a přešel k tomu, co miloval nejvíc. Ke svým zápiskům z dřívějších let. V duchu se vracel k místům i ženám, které mu prošly životem. Vzpomínka na moc, kterou nad nimi měl, ho měla uklidnit. Nepovedlo se.
Vyměnili mu kartu ve foťáku. Kdo? Ta tmavovláska? Ne, to je naivní hlupačka. Museli znát Soňu. A co? Nic jí neudělal. Ty prášky si vzala sama. Chtějí ho vydírat? Jen ať to zkusí!
 

Leželi pospolu na divanu, každý zahleděný do své knihy. Matthew odložil sbírku francouzské poezie a po očku sledoval Sylvaina, jak se zamračeně prokousává Obrazem Doriana Graye. 
"Může za to teta Tessa," řekl najednou, až se Sylvain polekal. 
"Pour quoi?"
"Za čtení. Když svěřili Willovi Institut, zařídila tam v knihovně oddělení s civilskou literaturou. Díky ní jsme se spřátelili, myslím já, James, Thomas a... Christopher," poslední jméno skoro zašeptal. 
"Pošlu paní Herondaleové kytici verveines jako poděkování," usmál se Sylvain a vtiskl mu polibek na tvář. 
"A teď neruš, musím vědět, jak to dopadne."
Dobře jsem si vybral, tetelil se Matthew blaženě.

Když Ryko vstoupil do pokoje, Irena právě zírala do zahrady.

„Veverka má zase mladé?“ zeptal se.

Irena zavrtěla hlavou, položila si prst na ústa a ukázala pod starou jabloň. Ryko vykoukl a uviděl Robina, jejich nejmladšího syna… s knihou?

„Není to Rylan?“ šeptl. Dvojčata sice nebyla jednovaječná, ale i tak vypadala skoro stejně. Lišily se hlavně jejich povahy – Robin nikde neměl stání, Rylan upřednostňoval hudbu a knihy.

Irena znovu zavrtěla hlavou. „Takhle tam sedí od rána. Nikdy jsem neviděla, aby u něčeho vydržel tak dlouho v kuse.“

„Co je to za knihu?“

„Ten cestopis, co jsi mi přivezl z Tristu.“

„O Růžence! Jak princ rozsekal všechno trní!“ Vymydlený Filip v červenožlutém pyžámku nadšeně poskakuje po posteli a švihá neviditelným mečem, až se palanda třese.  

„Dneska vybírám já,“ usazuje ho sestra a probírá se hromádkou knih u postele. Petra Pana raději ne. Kdo ztratí stín, přijde o kus duše. Otřese se.

„Mami, znáš nějakou pohádku o niti?“

„Pověst. O princezně Ariadně. Jak vyvedla hrdinu z labyrintu.“ 

„Co je to labyrint?“ Filip visí přes pelest.

„Bludiště, ze kterého se hrdina sám nedokáže dostat.“

„Já bych ho rozmlátil!“

Holčičce se klíží víčka. 

Usíná s otázkou, jestli víc pomohla ta červená nit nebo láska.

"Vstoupím do tvé mysli a v tvém těle pak budu putovat mezi světy. Jak to umíš jenom ty," zasmál se Belial a natáhl k vnukovi ruku.
"Nedoporučuji. Jsem velmi vášnivý čtenář a budeš muset prolistovat stohy knih, než se vůbec dostaneš k podstatě," zůstával James nečekaně klidný.
"A zapomínáš na důležitou věc," vynesl trumf, "svou mysl ti musím odevzdat dobrovolně."
Belial nehnul brvou. 
Než stihnuli oba mladí lovci stínů mrknout, svíral Belial Mattovo hrdlo. Zesláblý Matthew visel pekelnému knížeti v sevření jako hadrová panenka.
"A co teď, drahý vnuku, pustíme se do četby těch tvých románů?"
James naprosto klidně kývl.

Ti dole neměli dost energie na audiovizuální přenos, ale psali. Psali hodně a rádi. Osobní dopisy, deníky a často také fiktivní příběhy odehrávající se na Zemi, která pomaličku znovu ožívá. 

Mara je četla ráda a vášnivě.

Děti ve Virtuálu vznikaly náhodnou kombinací digitálních obrazů myslí svých rodičů. Roger po matce lásku k příběhům zdola zdědil. Nejdřív jen jako čtenář. Pak je začal psát sám.

Byly plné podivných a někdy i krásných nepřesností. A touhy po tom pochopit, jaká Země doopravdy je. Vidět ji očima, které neměl.

Roger byl největší skutečností jejich životů, ale Mara neměla, jak mu tuhle touhu splnit.

Hory jsou složené z detailů. Z třpytivých kamenů, obřích šišek borovic nad roklí, ze smutku nad mrtvým krtkem. Z barev, ticha, strachu a vášně. 

Kdo se neodkutálel z deky do trávy, nenacpal si pusu jehličím, nevyplivnul hořkou pampelišku a z čirého nadšení nerozmáčknul červenou ploštici, zůstává vězněm. 

Nepořádal šnečí dostihy. Neproklepal noc v hrůze ze štěkání srnce. Nesešel ze značky a divoké včely v rezavé plechovce na něj nezaútočily. Nebrodil potok proti proudu, když lepší cestu nenašel.

Kdo se naučil číst v knize hor, je do smrti lapen. Mapy se skládají z jizev. Vrásky jsou jen vrstevnice.

Drak to ví.

Prohlídka zámku barona Fridricha von Höhenbüchen probíhala bez problémů až do chvíle, kdy skupinka turistů vstoupila do zámecké knihovny. Tehdy se sálem rozezněly zděšené výkřiky.

Ve výklenku u okna se nacházela poloprůhledná postava, z velké části vrostlá do křesla, ze kterého čouhala jen hlava, nohy a ruce, které třímaly objemnou knihu.

„Nebojte se,“ uklidňovala turisty kastelánka. „To je jen prapředek našeho barona, velký čtenář. Zemřel v tomto křesle a již tu zůstal. Vymítači duchů nepomohli, je příliš zažraný do tohoto místa. Udržujeme jej v klidu stálým přísunem nových knih… Slečno, podala byste mu ten svazek za vámi? V modré kůži?“

Ozvalo se další lusknutí a přímo před jejíma očima zmizely králičí uši i bambulka. Všechno bylo jako dříve, včetně neporušené látky džínů.
Od té doby neměl Severus Snape chvilku klidu. Laděnka ho pronásledovala po všech obrazech na hradních chodbách.
Když před palbou jejích neodbytných otázek prchl do ředitelny, obrátila svou pozornost na Hagrida. Z jejího neustálého proč? a jak je to možné? měl za chvíli hlavu jako přerostlou dýni. „Že sme tu holku rači nenechali u toho, že je to šecko enom technika…“
Záchrana přišla z nečekaného zdroje. Jedna z účastnic zájezdu Laděnce půjčila knížku Harry Potter a kámen mudrců.

Tonuli ve tmě, přestože noc se nachýlila. Přízračné ticho rušilo jen šumění vln hladících příď fregaty a tlumené skřípění trupu. Frances po krátkém spánku vyšla na záď. S mečem u pasu a pistolí skrytou pod kabátem. Vyměnila si němý pozdrav s panem Whitrowem a prvním důstojníkem. Dlouhým, soustředěným pohledem sklouzla k inkoustové obloze. Četla v ní jako v knize. Ubývající Měsíc byl jejich spojencem. Hvězdy průvodcem. Odvrátila zrak od Kříže pod břichem Kentaura. Oranžové oči nepatřily nebeským tělesům. 
Hermine byla tam, kde ji chtěla mít. 
„Pánové, vyhlaste poplach. Tiše.“
Až obloha vybledne, vezmou si právo první salvy. Nebude Bertranda varovat.