DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

V Madridu dostali 24 hodin na odpočinek, jelikož přistáli s pětihodinovým zpožděním na konci šestatřicetihodinové služby. 

Black navrhl večeři v centru.

Snape nakonec váhavě souhlasil.

„Všiml jsem si, že pořád něco čteš,“ nadhodil Sirius, když zhltnul 400 gramů hovězího wagyu. „Chystáš se na kapitánský zkoušky?“

„Ne,“ usmál se Severus, talíř stále ještě plný paelly. „Prostě rád čtu.“

„Co třeba? Co čteš teď?“ 

„Tvoje myšlenky.“

„C-cože?“

Blackovi zaskočil drink a něco v jeho výrazu Snapeovi prozradilo, že ho ta představa děsí. 

„To byl žert… Mám rozečtené Bídníky.“ 

Sirius se ulehčeně zasmál.

Nepotřebuje, aby Severus věděl, že si ho představuje bez šatů.

Jaroslav si při obřadu všiml, že Daniel pohybuje rty, jakoby opakoval slova spolu s knězem. 

On už to někdy zažil! blesklo mu hlavou.

Nezažil, četl. V latině, ozval se mu v myšlenkách Danielův hlas. Jaroslav sebou trhl. Stále ještě nebyl zvyklý na myšlenkový způsob komunikace. Vytřeštil na mladšího muže oči. Ten se však znovu soustředil na obřad. Ozval se, až když ho kněz pomazal olejem.

Když nemůžeš dělat nic jiného, přečteš bibli, misál i pohřební obřady. Četl jsem svatého Augustina, Tomáše Akvinského, regule řádu,...  Samozřejmě v latině, vyprávěl v duchu.

Jaroslav se zamračil. Tys do toho byl zažraný.

Musel jsem.

"Hey chief, we've got another one."

The greying policeman raised his eyebrow. 
"How many does that one make?"

"I think it's number 49, but we're still waiting for Kowalski's report. And that's just our precinct. Over at the 87th they even put up a board for the most bizarre ones. A few other precincts are in on it too."

"How did this one die?"

"Fell into an open manhole, broke her neck. That wouldn't even break top ten, it's pretty vanilla compared to the really weird cases."

"What is it about that book that gets people so immersed, anyway?"

Opět vyrážíš první.
Neprší.
Cesta je dobrá, jdeš plání, kopečky, vedle hučí silnice.
Přes holé větve stromů vidíš Falls of Falloch, vzácný to pohled.
Sérií podchodů, z nichž jeden je nizoučký, se dostáváš za silnici a železnici, pak stoupáš nad místní farmu.
Slunce zlatí kopce a ty se těšíš na přestávku za polovičním bodem Cesty, jak je les.
Zrada.
Les je položen, všude cedule, pozor, nebezpečí, choď jen tam, co je to povoleno; taky je tu bahno a odpočinkové místo je v něm utopené. Překonáš vrchol, další cedule, sem nechoď, jdi tam.
Je třeba číst všechny.
Některé jsou překvapivě absurdní.

Kterákoli návštěva, jež se dokázala dostat k odloučenému sídlu rodu Fairwayových, musela vstoupit širokým portálem hlavního vchodu.

Většina návštěv končila v salónku na přízemí a pohodlně se posadila do měkoučkých a pohodlných křesílek.

Pan Whitlock sebevědomě otřásl deštník, na němž se zrcadlily drobné kapičky deště, podal jej slečně Conwayové, a pustil se hlavním schodištěm nahoru.

Ve druhém patře zahnul úzkou chodbou vpravo a úzkým točitým schodištěm vystoupal k masivním dubovým dveřím.

Místnost za nimi byla podlouhlá a lemovaná řadami nesčetných svazků v nádherně vyřezávaných knihovnách.

Na konci seděl pohroužen nad spisem šedovlasý muž, který se však příchodem nenechal nijak vyrušit.

Že prý dnešní mládež nedokáže ocenit staré klasiky. No – jejich chyba.

Je na tom něco vzrušujícího, překlenout staletí, vrátit se do doby, kdy každé slovo mělo svou váhu. Bříšky prstů pohladit písmena nezvyklých tvarů. Poválet na jazyku archaická slova, vychutnat si nezvyklé příběhy, nechat v sobě působit dílo dávno mrtvých lidí. Co pro ně bylo tak důležité, aby to zaznamenali pro ty, co přijdou po nich?

Ten zvláštní pach opravdu starých knihoven, pach starých časů a prachu.

Kdepak, neví, o co přichází, tahle nová generace.

Kamenožrout se usměje a s chutí se zakousne do další hliněné tabulky z Aššurbanipalovy knihovny.

Nastala nečekaná událost.
Na stole se mi objevila dobrá fanfikce. Sakra dobrá fanfikce!
Její nevýhodou je, že je dlouhá.
Nevím, jak vy, ale umím bez problémů číst za chůze, a to i do schodů, a to i jezdících a experimentálně ověřeno též měnících polohu. Občas se uchechtnu, narážím do nejmenovaných studentů a profesorů a podobně.
Náhle (asi v šest večer) tma.
Nemám dočteno!
„Je noc po svaté Hedvice
Na nebi temném hlubokém
Chvěje se světlo Měsíce
A letos jako před rokem
Nad močálem rej bludiček!“ deklamuji.
„Co to má dělat?“ ptá se zvědavě San.
„Světlo!“
Nedělá.
Ale Gwen má baterku.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No, a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do dediny nepôjdeš, veď si tam už dobrého pol roka nebol. Furt si len v kolibe zavretý. Ani ovce by ťa už nespoznali, keby sme dajaké mali. A to od vtedy, čo ti Anča tú vec kúpila. Čo to vlastne bolo?
- Starý môj, na knihy to je. Akurát to raz za čas nabiť musíš.
- Pištík, aké knihy tam máš?
- Predsa to, čo mi tam Anča nahrala. A tá tam nahrala celú svoju červenú knižnicu. Na tri roky mám čo robiť.

Madam Pinceová stála za jednou z knihoven a přes vršky knih sledovala žáky třetího ročníku, jak sedí u studijních stolků a vypracovávají si úkol z přeměňování. Prozatím se ničím neprovinili, ale ze zkušenosti věděla, že to, co platí teď, nemusí platit za pár vteřin.

Pomalu, jako duch, se otočila a prošla chodbičkou, aby zkontrolovala další studenty. Tam bylo vše v pořádku. Věděla, že zde hlídat nemusí. Na židli seděla nebelvírka s hustými, nepoddajnými kudrnatými vlasy. Ta se k jejím miláčkům chovala stejně jako ona sama. Měla ji docela ráda, protože to byla stejně zažraná čtenářka a milovnice knih jako ona.

"Ty čteš!?"
"Překvapuje tě, že jediný syn zámožného kupce umí číst? Taky počítat mě naučili..."
"A nejenom plůtky v hospodě?" upustila na půl úst Biatris. "Ne, odpusť, bratře, jen tě málokdy vídám s očima zabodnutýma do písmen, pokud to nejsou řádky v účetních knihách nebo znaky na kartách... Vlastně to bývá jen u jídla. Potřebuješ jíst, abys četl?" pošklebovala se mu dál. Měla štěstí, že jí toleroval cokoliv a smál se s ní.
"Alespoň to není naopak."
Všichni sourozenci se na maminku překvapeně ohlédli. "Prosím?"
"Když byl Miqueu malý, museli jsme každé sousto zaklínat básničkou. Ale znali jsme je zpaměti."