DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

Začalo to nenápadně. Ernie si v knihovně půjčil Famfrpál v průběhu věků. Pak pokračoval Velkou historií Bradavického hradu, Známými osobnostmi a dalšími těžkými bichlemi. 

Četl v každé volné chvíli - u oběda, o volných hodinách, večer ve společenské místnosti i před spaním za závěsem postele.

Justin a Hannah se ho snažili rozptýlit, ale nereagoval ani na jinak oblíbenou představu víkendu v Prasinkách.

„Jděte beze mě. Můžete mi donést pár čokoládových žabek,“ pronesl Ernie, ale ani nezvedl hlavu od knihy.

„Co se mu stalo?“ mračila se Hannah.

Justin jen pokrčil rameny a vykročil z obrazu ven: „Hulák od rodičů má netušenou moc.“

Světlo nás přitahuje jako lampa noční motýly, ostatně se rádi považujeme za můry.

Prodíráme se houštinami, ti zdatní a vysocí je přeskakují. Přikrčíme se, když nad námi zasviští letky našich okřídlených sourozenců.

Připlížíme se k oknům. Jsou dvě, přední a boční. A za nimi ozářené lidské doupě.

Zase si čte. Nahlas.

Možná je nahluchlá. Nebo jen lidsky otupělá.

My ji slyšíme jedna báseň.

A zrovna jednu báseň předčítá.

Vůbec nikdy nepostřehne, když ji lákáme ven. Všichni – neukotvené kořenové kočky, blanití i opeření letci…

Jednou třeba vyjde za námi a ze zažrané čtenářky bude sežraná čtenářka.

Ale do té doby…

… posloucháme.

Olalá, pro dnešek má padla! Zabouchne knihu výpůjček, zvedne ze židle a posbírá si všechny svoje věci...hlavně termosku s kávou. Sebere ji ze stolku v knihovně a šupne zpátky do kabelky. Zítra ráno ji zase bude potřebovat. 

Zbývá ještě závěrečná kontrola. 

Pohledem přejede po ztichlé místnosti. Všechny regály - v pořádku. Knihy v nich - seřazené. Odškrtává si jednotlivé kolonky ve svém imaginárním notýsku. 

Zastaví se až u pohovky v rohu. Jak mohla přehlédnout, že tam stále někdo sedí? 

"Haló? Knihovna už zavírá." 

Ale čtenář sedí dál, jako by neslyšel.  

"Slyšíte mě?"

Konečně zvedne hlavu. 

Nejspíš ji čeká ještě jedna výpůjčka.

“Tak k nám do knihovny začal chodit jeden chlápek,” pravila Karolína.
“To je snad normální, ne?” podivila se Marta. 
“Ráno čeká přede dveřmi, kdy otevřeme, popadne z regálu první knihu, kterou uvidí, a sedí u ní do zavření.”
“Celý den?” podivila se Anna.
“Nejde mu spíš o tebe, než o knížky?” rýpla si Marta.
“Mě si vůbec nevšímá. Ale handrkuje se před zavřením o každou minutu.”
“Víš jméno?” zbystřila Jindřiška. 
“Vincenc Janota.”
“No jasně. Vincek. On byl vždycky strašný šetřílek. Už je v důchodu. Tak ho nejspíš napadlo, že když prosedí celý den v knihovně, nemusí doma topit a svítit!”

Ouško porcelánového šálku bylo tak drobné, že se Samuelu Johnsonovi těžko drželo v silných prstech. Přesto si z něj vychutnával podvečerní čaj.

Čaj a anotovaná kniha, co by mohlo být lep...

Šálek se zvrhl v rukou a hnědá tekutina se rozstříkla po vestě i knize.

"Fuck!" vyklouzlo Johnsonovi z úst.

Asistent sedící za stolem rovnoměrně pokrytým svazky zvedl vyvalené oči.

Johnson kapesníkem utřel škody a vrátil se ke knize. Nějak se mu nedařilo se do ní začíst. "Fuck. A verb..."

"Georgi," oslovil asistenta. "To slovo, jež jsem právě řekl. Máme jej zaznamenáno?"

"Ne."

"To bychom jej měli dohledat."

Tvář zbledla.

Sen byl její, ale detaily neseděly. Malvína otevřela oči do fialového přísvitu. Pokojem voněla vistárie. Po polštářích se jako hladoví červi svíjely její vlastní kudrnaté vlasy. Rostly. Kroutily se. Proplétaly se s vysokými chlupy koberce. 

Postel se naklonila a Malvína spadla. Uzly se utáhly. Připoutaly ji k zemi.

Zrcadla potemněla. Z každého z nich na ni zíral cizí chlapec. Tvář se mu křivila. Ze zátylku se odlepily můry. 

„Pokračuj!“ šeptaly. „Chceme vidět, konec!“

Hleděly přímo na ni. Hltaly každý její pohyb, slzu, zachvění, náznak strachu. Četly v ní jako v knize a jejich křídla vrhala černorudé stíny.

Malvína se rozkřičela.

Elzee nechala potrestaného Marigolda dál žehlit v prádelně a přesunula se s léčitelkou k zaklínači. 

"Vypadáš docela dobře, Geralte," oslovila ovázaného zraněného Geralta, sedícího na lůžku, který si listoval ve staré knize. 

"Co to čteš?" Podivila se. 

"Bestiář aneb příšer vypodobnění. Hledám další informace o hnilobci co mě napadl. Podle informací co jsem znal, měl být ve skupině, ale my jsme jej potkali samotného. To je docela zvláštní. Asi se tam budu muset vrátit a pořádně to tam prozkoumat."

"Zadrž," promluvila léčitelka. "Ještě si tady pár dní čti. "Pak tě teprve pustím. Marigold mi zatím odpracuje váš  pobyt," usmála se. 

Elena se modlí. Modlí se, když Ernesto přenáší bezvládnou Rinku z hostince do chalupy a František nad nimi drží ochrannou plachtu. Když sedí u lůžka, které jí připravila Anežka. Když pomáhá Roně sklidit ze stolu a když zahlédne Giuliovy chvatně stírané slzy nad krajícem chleba. Modlí se beze slov, modlí se, jako se modlila naposledy doma, ve stínu hor zrcadlících se na tyrkysové jezerní hladině. Místní krajina je jiná, zaoblenější, neznámá. Ale Duch je všude, o tom nepochybuje, teď už ne. Elena se modlí.

A Bůh, ten neúnavný čtenář lidských duší, odpovídá v šepotu větru a šumění deště za oknem.

Milan Brázda pracoval v knihovně, ale knihy se tu dávno už jen archivovaly. Moderní audiovizuální čtečky dokonale promítaly čtenářům děj.

Navečer odjel letobusem domů, do dokonale vybaveného domku, kterému chybělo jediné. Jeho žena měla tolik práce, že se tu sotva ukazovala.

Syn byl jako obvykle zavřený v pokoji, odkud zněl nedefinovatelný randál. 

Milan odešel na půdu do svého tajného ráje, mezi spoustu knih. Měl tu rozečtenou svou kdysi oblíbenou dobrodružnou knížku...

Zčistajasna přišel syn.

„Tati, ty čteš?“ divil se. „Knihu???“

„Kdybys věděl, jak je napínavá!“ odvětil táta.

„Chm!“

Nazítří Milan přijel později. Dům vypadal opuštěný. Ale na půdě se svítilo.

Po krátkém prolistování složky se rozhodl si vyhledat její jméno na internetu. Přišlo mu totiž podivně povědomé.

Toto zpravidla nedělával. Ale stejně mu to nedalo.

"Gabriela Králová," zadal do vyhledávače.

Vyskočilo na něj hned několik článků. 

"Soudkyně, která zachránila nevinného," klikl na odkaz. 

"Něco jí nesedělo a nenechala se odbýt," začínal článek.

"Budoucí soudkyně tak dlouho nedala pokoj policistům, než případ znovu prošetřili... Ukázalo se tak, že obviněný byl nařknut neprávem."

Alex se ponořil do čtení článků a už nevnímal svět kolem.

Najednou se vzpamatoval, jako by z tranzu. Už si nebyl tak jistý. 

Nesplnit úkol, nebo zabít dobrého člověka?