Betty MacDonald Co život dal a vzal

Policisté nechali doktora Mráčka vypovídat.

"Vaši ponožku jsme použili jako návnadu na duši, magickým rituálem ji vylákala z těla. Ale zjistili jsme, že duši  mimo tělo nedokážeme zabít. Museli jsme ji znovu navnadit do těla. A teď-" 

Z náprsní kapsy vyškubl pomuchlanou ponožku. Ocelot znehybněl jako zmražený.

"Tak je vedu," rozrazil dveře strážmistr Vajzhaupt. Lupiči se začali cpát do malé výslechové místnosti, sedmnáctý se navíc cpal baklavou z umaštěné dlaně.

Doktoru Mráčkovi údivem vypadla ponožka z ruky. René Ocelot se po ní vrhl jako gepard a polkl ji. Sedmnáctý lupič obdivem otevřel ústa, až mu z nich vypadlo polorozžvýkané sousto.

"Dobrý den," slušně pozdravil strážmistr Vajzhaupt, když vstoupil do Ellas Marketu. Protopsaltisovi rovnali do regálů zboží a uklízeli, překvapení, že je zatím ještě nikdo nevyloupil.

"Dneska jsem zatknul vaše lupiče," pokračoval strážmistr. "Jednomu mám koupit, hm, balkavu."

"Baklavu," opravila ho malá Eleni a hned ji začala balit.

"Nespěchej, holčičko, odpočiň si, nepracuj pořád," brzdila ji Martha. "Po tom všem..."

Eleni jí skočila do řeči: "Zabalím k tomu i pistol pana detektýva, pane policajte."

"Proč u nás loupili?" vyzvídal Aristides.

"To plukovník zjistí, nebojte se."

"No, to se o ně trochu bojím."

"Až pan detektýv loupežníky zabije, může přijít na šachy?"

"...a potom přišel kolega Pupava s tím, abychom přibrali dalšího partnera, když se nám obchody nedaří."

Doktoru Mráčkovi se třásl hlas, občas vrhl pohled na pistoli na stole před sebou, ale zdálo se, že víc ho znepokojuje vlastní vyprávění.

"Doktor Temný přivedl velmi bonitní klienty, ale vyžadoval, ať si o nich vůbec nic nezjišťujeme. Jeden z nich... Profesor... Mě prostě děsil."

Napil se vody.

"Vy jste naši činnost tehdy vyšetřoval a museli jsme se vás zbavit. Doktor Temný navrhl magický rituál. Přinesl ponožku, s nejpravděpodobnějším vlastníkem vámi. Vyvolali jsme... No... Sílu. Démona."

Otřásl se hrůzou.

Nadechl se, aby pokračoval, a...

Nóbl advokát dr. Mráček si cestou do výslechové místnosti zjevně uspořádal myšlenky a znovu získal sebevědomí. Na explukovníka Reného Ocelota se drze osopil:

"Je mi jedno, jestli zastupujete Inkvizici nebo jste soukromý detektiv. U policejního výslechu nemáte co dělat."

Ocelot se obrátil na kapitána Konopáska: "Vaši služební zbraň!" Konopásek mu s vytřeštěnýma očima podal pistoli.

"Pane doktore, na papíře před vámi bude za hodinu buď protokol o vašem výslechu, nebo váš mozek. Myslím, že advokátní komora nechce členy s děravou hlavou."

"Chcete mi vyhrožovat?"

"Nechci, ale vyhrožuji. Budete vypovídat? Snad jsem nezapomněl, jak se odjišťuje."

"Snad zajišťuje," zakňučel kapitán Konopásek.

René Ocelot se zcela vžil do své bývalé role ředitele policie a řádil jako liška v kurníku.

"Strážmistře, obvolejte půjčovny kostýmů a jeďte tam, kde si někdo půjčil sedmnáct stejných. Až se objeví zas, zatkněte ho."

"Rozkaz."

"Kapitáne, tu výslechovou místnost. A pan doktor Mráček asi bude chtít vidět tohle," vytáhl z kapsy jakousi průkazku.

"Kurník šopa," ulevil si advokát. "Vy jste zvláštní vyšetřovatel vatikánské Kongrece pro nauku víry? Inkvizitor?"

"K výslechu!" nechal ho Ocelot bez odpovědi. Mráček polekaně odkráčel.

"Plukovníku, vy opravdu..." začal kapitán Konopásek.

"Blázníte? To je falešný průkaz. Myslel jsem, že by se mohl hodit."

"Kurník šopa!"

"Milá paní Martho, pane Aristide, omlouvám se jménem policie za vaše neoprávněné zatčení, a tobě, Eleni, samozřejmě také. Vaše lupiče zatkneme za chvilku. Teď můžete odejít," oslnivě se usmál René Ocelot.

"Kapitáne," obrátil se na Konopáska, "výslechovou místnost a doktora Mráčka. Pojďme."

"Já to nechápu," kroutil hlavou kapitán Konopásek.

"Nemusíte chápat všechno," utěšoval ho strážmistr Vajzhaupt.

"Ale když já nechápu nic!"

"To jsou zbytečná slova," okřikl je René Ocelot.

"Chtěl bych vyjádřit výhrady jak ke svému předchozímu zatčení, tak k tomuto výslechu civilní osobou," vychrlil doktor Mráček a osušil si čelo kapesníkem.

"To už nejsou zbytečná slova, ale celé věty!"

Setkání v policejní cele mohlo být dojemné, kdyby detektiv René Ocelot reagoval. Nevšímal si psa na klíně ani Protopsaltisových.

"Pane Ocelote, vy jste se někde serval?" soucitně ho poplácala Martha po rameni.

Tupě zvedl oči. Spatřil průhlednou bílou postavu. Prudce vyskočil, Ťapka uraženě ňafla. 

Ocelot a průhledná bílá postava vykročili k sobě. Dotkli se a splynuli v jedno.

Ocelot se narovnal a v očích mu blýsklo. Najednou vypadal důstojně. "Děkuji vám. Už nejsem bezduchý." Šaramantně se usmál.

"Plukovníku, to jste zase vy," ohromeně řekl kapitán Konopásek.

"Jsem, mládenci. A musím vyslechnout doktora Mráčka, Kafe, prosím."

"Kafe došlo," zahučel strážmistr Vajzhaupt.

V Ellas Market všichni oněměli. Martha ředitelkou policie?

Kapitán Konopásek se rozesmál: "Vtípek! Všichni jste začteni."

To bylo pochopitelnější, zatkl je nesčetněkrát. Novinkou bylo jen to, že teď sebral i malou Eleni a zkusil nasadit pouta průhledné bílé postavě. "Sakra, šachy hrát může a želízka jí nasadit nejde?"

"Ona jen ukazuje, kapitáne," vysvětlila Eleni. Takže průhledná bílá postava směla nastoupit do policejního antonu bez pout.

V cele, kam je zavedli, potlučený a otrhaný René Ocelot předstíral, že čte noviny. Měl je obráceně.

Policejní pes mu skočil na klín a začal noviny zaujatě ožužlávat.

Kapitán psa okřikl: "Ťapko, fuj! Nežer to!"

Ellas Market byl projednou zase úplně vykradený a rodina Protopsaltisových na pokraji sil. Aristides se ještě nevzpamatoval z výslechu a Martha z matu od průhledné bílé postavy v osmnáctém tahu. Jen malá Eleni si brnkala na zapomenuté lupičské violoncello. 

Nenápadný advokát Mráček v nóbl obleku si odkašlal, ale než stihl promluvit, do obchodu vpadl kapitán Konopásek se psem.

"Jste zatčeni a všechno bude použito proti vám," usmál se jako krokodýl. "Vlastně ne, to jsem nechtěl říct a bude to použito proti mně. Paní Protopsaltisová, jsme tu z pověření policejního prezidenta, stala jste se jedinou kandidátkou na policejní ředitelku města Brna."

Aristides Protopsaltis otevřel dveře Ellas Market.

"Tati," skočila mu do náruče malá Eleni.

Aristides ji objal a vyjeveně hleděl na Marthu, která mu nepřítomně mávla na přivítanou, ale pozornost dělila mezi šachovnici, kde jí průhledná bílá postava, hrající s černými, ohrožovala bílého střelce, a sedmnáct lupičů v černých fracích a sněhobílých košilích. Šestnáct kradlo do hedvábných pytlů, sedmnáctý k tomu tiše hrál na violoncello Rachmaninova a žvýkal žvýkačku.

"Co to-"

"Chtěla jsem uzavřít smlouvu s ďáblem, víš? Tři věci: konec loupeží, aby Ocelot zmoudřel a policajti byli hodnější. Ďábel to vzdal. Takhle to dopadlo."

Nenápadný nóbl pán v koutě zavzlykal.