Betty MacDonald Co život dal a vzal

Ani pro pravnučku hrdinných řeckých partyzánů není snadné hlídat rodinný obchod, když je sama, kdykoli se mohou vrátit bandité a je jí teprve devět. 

I když drží v ruce nabitou pistoli Glock 20. Obrovskou a těžkou. 

Trochu ji ve skutečnosti děsí i ta pistole.

Najednou se ozvalo zavrzání. A další. Někdo tu je!

Eleni neváhala. Namáčkla spoušť, jak jí to matka ukázala, a po sluchu vystřelila.

Dveře od skladu se rozlétly. "Nestřílej, Eleni!"

"Strejdo Jannisi, tati, to jste vy?" 

"Nosíme ukradené věci zpátky do obchodu. Pojď nám pomoct."

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

Rodina Protopsaltisových měla napilno.

Malá Eleni, ukrytá pod pultem, ztracenou pistoli detektiva Ocelota v ruce, hlídala obchod.

V nemocničním pokoji Martha položila na noční stolek květiny a misku koulourakií. 

"Nebojte, paní Martho," blábolil René Ocelot, "řekl jsem policii, že to bylo v sebeobraně." Martha vzdychla.

Aristides se vplížil na dvůr, kde šestnáct mužů v kostýmech toreadorů nakládalo kradené zboží do náklaďáku. Jeho zboží! Šlo jim to od ruky.

"Nastupujte," zavelel jeden. Zarazil se. "Spočítejte se!"

"První."

"Druhý!"

"Šestnáctý!"

Do dvora vešel poslední, s tatrankami v ruce. "Pardon, sedmnáctý!"

"Hele, ty..." začali křičet ostatní.

Aristides sedl do náklaďáku, nastartoval a odjel.

Ellas Market nabízí řecké speciality nejvyšší kvality. Martha Protopsaltisová se na zákazníky usmívá.

Na většinu zákazníků.

Na sedmnáct mužů v potápěčských skafandrech, kteří vběhli do obchodu rabovat, místo úsměvu zaječela: "Táhněte, banditi, tohle je už pojedenácté!"

"Podvanácté," opravil ji unisono Aristides Protopsaltis a jeden z banditů, který se usilovně snažil pod šnorchl vecpat melomakaronu z ošatky na pultu, zatímco sledoval přesun zboží z regálů do pytlů svých společníků.  

"Ruce vzhůru," ozvalo se ze dveří skladu. "Jsem detektiv René Ocelot. Budu střílet!"

Výstřel všechny ohlušil. Detektiv si omylem prostřelil nohu.

Bandité prchali. Ten s melomakaronou zahuhňal k detektivovi: "Nezapomeň zemřít dnes."

"Nahoru dej víc těch zelených oliv," instruoval manželku Aristides Protopsaltis. Vyloupené regály se zaplňovaly jen pomalu.

"Tatí, ty jsi koupil loutkové divadlo?" udiveně vyjekla malá Eleni, která rozbalovala další bednu se zbožím.

"To není na hraní," vysvětloval Aristides. 

Loutky byly jedna jako druhá, samí vousatí muži v černých oblecích. 

"Tatí, to jsou ti loupežníci, viď?" 

"Těchto sedmnáct, ano. Ale tyhle dva upravíme. Martho, máme ještě ten zelený sprej?"

"Pod pokladnou."

Devatenáct loutek stálo na prázdné polici, na dvou zasychala zelená.

Aristides znovu sáhl pod pokladnu a vytáhl palici. 

"Strážmistra Vajzhaupta a kapitána Konopáska prvního," navrhla Martha.

Loutkohra měla ovace vestoje.

"Zavolám tam, Martho. Ne, půjdu tam!"

Ctihodný obchodník Aristides Protopsaltis rozčilením až nadskakoval, ale žena ho zpražila: 

"Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv. Dopadne to jako minule!" 

Smutně hleděli na popleněné regály vykradeného obchůdku.

"A zrovna jdu," urazil se Aristides.

Policejní služebna nebyla dost daleko, aby vychladl.

"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" přátelsky se usmál strážmist Vajzhaupt.

"Nic," odsekl Aristides. "Zase nás vykradli a vy zase nic nevyšetříte."

"Zase ti gangsteři? Už pojedenácté?"

"Zase. Ale jeden místo kradení sežral kourabiedes z košíku na pultě."

"Promiňte, ale to je neřešitelný případ."

"Zase? Najmu si soukromé očko!"