Betty MacDonald Co život dal a vzal

"Haló, řecké speciality Ellas Market, co pro vás můžeme udělat?" zvedla řinčící telefon Martha Protopsaltisová.

"U telefonu Ludvík Mráček, advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava. Dovoluji si vás, paní Protopsaltisová, kontaktovat v zastoupení jedné mocné síly, kterou jste patrně nevědomky oslovila."

"Prosím?"

"Nesluší se o podstatě této síly přímo-"

"Zastupujete nějakou mafii?"

"To jste mě špatně pochopila, drahá paní. Jde o poněkud mocnější mocnou sílu. Řeknu to tak, že jednu z nejmocnějších. Mám pro vás nabídku-"

"Kterou nemůžu odmítnout?"

"Ne. Která vás bude něco stát. Můžeme všechny vaše potíže vyžehlit."

"Vyžehlete je, ano!"

"Jste si vědoma existence nesmrtelné duše, viďte?"

Martha Protopsaltisová se modlila. Nebyla věřící, byť doma schovávala starobylou ikonu Krista Vševládného, Christa Pantokratora, s mrazivým pohledem zabodávajícím se až do srdce. Tuhle ikonu kdysi "zabavil" její hrdinný partyzánský dědeček a byla to jen památka. V tohoto Krista věřit neuměla a nechtěla.

Modlila se k nějaké univerzální nepojmenované síle, aby všechno dobře dopadlo. 

Aby pustili jejího muže z vazby, aby je přestali pořád vykrádat, aby si malá Eleni našla jiné kamarády než průhlednou bílou postavu, o které netušili, co je zač, aby jejího bratra Stavrose a švagra Jannise nezmlátili lupiči, až jim budou krást kradené zboží.

Amen.

Zazvonil telefon.

Ve výslechové místnosti byly tři židle. Na jedné se rozvaloval kapitán Konopásek, na druhé strážmistr Vajzhaupt. Třetí určili Aristidovi Protopsaltisovi, takže detektiv René Ocelot musel stát. Po třech hodinách výslechu se hrbil a  dostal třas do rukou na berlích.

Aristida trápila rozbitá hlava a prudké světlo do očí.

"Povalování se v nemocnici není žádné alibi, my víme, že sis mezitím vykradl obchod," burácel kapitán. "Všude jsou tam tvoje otisky prstů."

Strážmistr Vajzhaupt zadoufal, že vyslýchaný bude drzý a on ho umravní obuškem.

"Pfí, takové pohádky," zapojil se Ocelot. "O pohádky stojíme. Nestojíme. Nesedíme. Chceme sedět! Chceme pohádky!"

Strážmistr se dočkal.

"Dobrý den," pozdravil zdvořile Aristides Protopsaltis, "doporučili mi vás. Prý byste-"

"Už to nedělám," odsekla babka.

"Ale oni-"

"Nechcu vědět, kdo vám co řekl. Už to nedělám."

"Potřebuju-"

"Všeci říkajou, že potřebujou. Nepotřebujou. Chcou. Nedělám to."

"Ale-"

"Já vím, co chcete říct. Váš kšeft se sejrama, gangstéři, všechno to vidím. Nedělám to. Nic vám neřeknu."

"Zaplatím vám."

"Už to nedělám. Hele, vy jste z Řecka. V Řecku měli věštírnu delfíni. Jeďte se domů zeptat delfínů."

"Jako do Delf?"

"Třeba to ještě dělajou. Já to nedělám."

"Nemám na cestu."

"Nemáte. Vidím."

"No a co mám teda-"

"Košinova 10. Dostanu čtyři stovky."

Aristides Protopsaltis otevřel oči a uviděl bílý strop vysoko nad sebou. Pak si uvědomil prudkou bolest v týlu.

Pohnul hlavou. Bolela. Je v nemocnici. Jak se sem dostal?

Obrátil pohled dál, do vyvalených očí Reného Ocelota na vedlejší posteli.

"Jste v pořádku, kliente?"

"Co se mi stalo?" 

"Trochu jsem vás omylem praštil berlemi. A vaše žena mě trochu přiškrtila. A váš bratr mě trochu praštil."

"Jste osel. A ne trochu."

"Musíte být hodný, abyste mohl být zlý."

"Cože?"

"Musíte se ztratit, abyste někoho našel. Naopak. Najít, abyste někoho hledal. Kdo najde, ten hledá. Koho zatknou, ten vám vyfakturuje detektivní pátrání."

K válečné poradě si sedli ve skladu.

"Takhle to dál nejde," řekl Aristides Protopsaltis ostatním. Rovnou všem nalil retsinu. Do velkých skleniček.

Tedy jen Martě a Jannisovi, malá Eleni a průhledná bílá postava nedostaly nic. Stejně moc neposlouchaly a hrály spolu šachy.

Jannis si nepřítomně pohrával s psím obojkem. "Třináct loupeží, třináctkrát jsme zboží přivezli zpátky. Musíme ty chlapce trochu přibrzdit."

V obchodě něco zavrzalo. Průhledná bílá postava zvedla překvapeně hlavu. 

Aristides proběhl obchodem, rozrazil dveře na ulici a vyběhl ven.

A hned se složil k zemi o francouzskou berli Reného Ocelota.

"Mám tě," zajásal detektiv. "Ne tak rychle, chlapečku!"

Aristides a Jannis Protopsaltisovi seděli v koutě skladu svého obchůdku se skleničkami rakije. Aristidovi na tvářích postupně tmavly modřiny z výslechu.

"Brácho, měl by sis na ně stěžovat. Za tohle by měli dostat padáka."

"Za to, že jsou tak pitomí, že mě obviní z vykradení vlastního obchodu? Nebo za to, že neumí dopadnout ty-"

Hlasité zavrzání podlahy z vedlejší místnosti je přerušilo.

Jannis skočil ke dveřím a zíral na prchající skupinu sedmnácti loupežníků s padáky na zádech a pytly ukradeného zboží. Poslední držel v zubech obrovský kus chalvy.

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

Lehce potlučený Aristides Protopsaltis se vypotácel z policejní služebny. Vedl si na vodítku velkého německého ovčáka.

Jannis, který na něj čekal, sebou škubl: "Brácho, kde jsi vzal toho psa? To ti dali, aby hlídal obchod?"

"Ne, toho jsem policajtům ukradl," vysvětlil Aristides.

Jannis se zasmál, ale pak se zarazil, když viděl, že Aristides nežertuje.

"Kde jsi zaparkoval ten náklaďák?" zeptal se Aristides.

"Hned za rohem, jak jsi mi řekl."

"Dobře. Dáme do auta toho psa a pak zavoláme policajtům, že je v něm bomba."

"Proč, proboha?"

"Jinak to auto nenajdou."

"Musíme krást a lhát, aby nám věřili? Není to paradox?"

Výslechová místnost vřela.

"Konečně jsme tě dostali, darebáku," vyštěkl kapitán Konopásek do tváře Aristidovi Protopsaltisovi. "Dopaden přímo při loupeži!"

Strážmistr Vajzhaupt uvážlivě přikyvoval a snažil se trefit do kláves psacího stroje.

"Kapitáne, to je přece nesmysl," snažil se vysvětlit Aristides. "Přece jsem nevyloupil vlastní obchod. Naskladňoval  jsem zboží."

"Ahá, a jak vysvětlíš, že jsme našli tvé otisky prstů, ha?" vyštěkl kapitán Konopásek. "Tahle láhev vína, Polibek Slunce, zatlápaná tvými zločineckými prackami."

"To je olivový olej, který jsme nosili do skladu."

Kapitán namířil Aristidovi do obličeje výslechovou lampu: "Nelži, lumpe. Teď uvidíš, čemu říkáme polibek sluníčka my, a hned začneš zpívat."

Vánoce u Protopsaltisových byly vždycky zdrojem rodinného napětí. Děda Dimosthenis a babička Eleni měli pevnou ateistickou výchovu řeckých komunistů a Vánoce neschvalovali. Rozhodně ne katolické.

Aristida vychovali jako Čecha, i když řecky mluvil (k pohoršení otce hůř než Martha). Takže mladí žili jako Češi a jejich Vánoce byly české. S ozdobeným stromkem, svíčkami. A jedli kapra.

Malé Eleni večeře nechutnala a už se těšila na dárky. Najednou se ozvala rána.

"Ježíšek," vyjekla Eleni.

"Ne, to je z obchodu," zařval Aristides.

Vyhlédl z okna a nevěřícně hleděl na sedmnáct Santa Clausů, jak vlečou veliké pytle z jeho obchodu.

Poslední ohryzával chrisopsomo.