DMD č. 01. pro 1. 4. 2026. Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!

"Myslela jsem, že je z jinýho těsta," povzdechla si paní K a oblažila pana K vyčítavým pohledem.

Ten se jen protočil a ztěžka zadýmal.

"Myslela jsem, že tu s náma zůstane. Víš... alespoň na kávičku." Zaúpěla.

"Podívej se na nás," pan K už to nevydržel. "Už je velkej kluk a nemůžeš čekat, že tu bude pečenej vařenej..."

"A proč ne? Proč ne?!" Paní K už propadala zoufalství.

"Protože jsme smažky!" Utrhl se pan K. Pak si potichu povzdechl: "Protože jsme v loji."

Ticho. Po tichu se paní K otočila na syna: "Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!"

"Seš si naprosto jistá? Víš, co to znamená? Nebudeš se moct vrátit," nabádal ji neopatrně ke změně názoru. 
"Já jen vím, že musím něco udělat!"
"Fajn, tak já půjdu s tebou."
"Ne, zůstaň."
"Copak to nechápeš? Miluju tě! Nezůstanu tady sám."
"Musíš! Jakmile půjdeme oba, na všechno zapomeneme. Nezbude nic... žádná vzpomínka, pocit ani pouto, že jsme kdy byli spolu. Já..."
Utřel ji hřejivými prsty studené tekoucí slzy. "Tak si běž, ale pak se nediv, že tě budu následovat. Raději projdu tisíci smrtelnými životy a najdu tě, než abych zůstal v nekonečném osamocení bez tebe. Neboj se, brzy se shledáme."
 

„Pitomci!“ mumlal, když se kradl chodbou.

Začal horšími výrazy, ale jak se blížil k cíli, do klení se vkrádaly otazníky.

Jenže teď se před ostatní kluky nemohl vrátit. Ne bez koruny krále Urca.

V improvizované převlékárně nikdo nebyl.

Koruna čekala na stole.

Pitomá atrapa.

Když ji zvedl, překvapila ho její tíha.

Ruce mu klesly a zápěstí obemkl ledový kov.

Zoufale zachrastil řetězy, které se mu zjevily na rukách.

Něco se za ním pohnulo.

Otočil se.

Okovy ho poutaly k obřímu černému psu.

Pes se zašklebil a táhl ho pryč.

Nikdo je neviděl.

Kluk se dal do křiku.

Nikdo je neslyšel.

Jasně, že chci ven, jsem kocour. 
Jasně, že chci hned zpátky, jsem kocour.  Navíc jsem zaslechl lupnutí konzervičky. Rozdává se jídlo? Já tam nejsem? Nemožné. Ukaž, co máš! Maso? Výborně.
Čmuch čmuch. Vyčítavý pohled. To je zbytek od včera! To nechci! 
No a co, že bylo v ledničce? Je od včera, slyšíš! Chci čerstvý! Nemáš? Cože? Pcha.
Chci ven.
Jo. 
Jasně, že chci zase ven. 
Jak jako, že prší? Nezájem. Otevři ty dveře!
Tak slyšíš? Vstaň a otevři ty dveře!
Neječ, ať ti nedupu po hrudníku a otevři!
No konečně. 
Cože?

Hej! Pusť mě domů! Hned! Copak nevidíš, že prší?!

Hush nasypal do čaje poslední lžičku cukru, zamíchal ho, a podal ho hromádce dek, která se klepala na podlaze. Ven vystřelila ruka, popadla hrnek, a zase se stáhla.

“Já ti říkal, že tam nemáš lézt. Tak se teď nediv.”

Hromádka cosi zahuhňala.

“Ale taky tam bylo napsáno Jen pro mediky. Cos myslel, že tam uvidíš?”

Deky se na okamžik nadzvedly, jak ten pod nimi naznačil dva oblouky někde ve výšce hrudníku.

“A co si tam uviděl?”

Táhlé zaskučení.

“Přesně tak. Snad si to budeš pamatovat, až na tebe začne dělat oči nějaká natbornka.”

Některé geny nebylo radno šířit mezi civilisty.

Běží nekonečným temným lesem. Plíce v jednom ohni, větvičky ho švihají do obličeje. Světlo baterky skáče z kmene na kmen. Zdá se mu, že mezi záblesky ve tmě tančí příšery. 
Čarodějnice. 
Z Blair. 
Slyší za sebou přerývané oddechování ostatních, ale nevidí je. Spolkl je les. 
Teď už ví, že tahle výprava byl nejhorší nápad jeho života. Čtyři dny jsou ztracení, motají se po zoufalé elipse mezi potokem a lesním hřbitovem. Už ne, prosím. Už ne. 
V zorném poli se mihne šedivá celistvost. 
Dům? Tady? 
Rozbitá vrata zívají do tmy jako brána pekelná. 
Schody. 
Veranda. 
Nechci jít dovnitř.
Nemám jinou možnost.



 

„Já to říkal.“

Gabriel probodl Aurelia pohledem, ale ukázal na židli vedle svého nemocničního lůžka: „Posaď se u nás.“

Od chvíle, kdy Gabriela postřelili během protestu za práva magických bytostí, měl jen málo návštěv a ty, co přišly, se většinou tvářili účastně a ustaraně, takže Aureliův podrážděný výraz představoval osvěžující zpestření.

„Říkal jsem, nechoď tam, budeš se divit.“

„Ale propustku jsi mi podepsal,“ připomněl mu Gabriel zlomyslně. Tušil, že si to Aurelius vyčítá, ale na ujištění, že k výčitkám není důvod, ještě nepřišel čas.

„A jak to dopadlo?“

Gabriel se trochu zavrtěl a zaškaredil se bolestí. „No, aspoň se nedivím.“

„Všetci majú zviera, aké chcú. Len ja potkana. A ešte v pestúnskej starostlivosti. Chcem delfína! Labuť. Škorpióna!“

Paula ležala na lúke za mestečkom, spájala si súhvezdia a čakala na mesiac. Bude spln a za splnu sa dejú veci.

Z internátu, cez balkóny, namiesto učenia, sem utekala pozorovať svetielka na oblohe a svetlá domov pod ňou.

Otravný hlodavec pobehoval okolo a fučal. Rovnako ako ona, nemohol utiecť ďaleko. Vyrobila mu postroj s dlhým povrázkom.

Vzpriamil sa na zadných, krútil ňufákom a hľadel do kríkov.

„Chceš ujsť, potkan? Si bež, ale zožerie ťa drsný dravec!“

Čosi prasklo. S obavou pozrela tým smerom.  

Vážený pane kolego,

velice Vám děkuji za pozvání na Vaši přednášku o kvantové superpozici částic.

Některé Vaše závěry na mne učinily hluboký dojem, například předestřené pojetí elektronu. S čím však musím nesouhlasit, je samotná myšlenka kvantové superpozice. Částice na dvou místech zároveň?

***

Erwin Schrödinger zvedl hlavu od rozepsaného dopisu. Viděl Ruth kráčející ven, ačkoli právě pršelo.

"Nechoď tam, Ruth," varoval ji.

"Ale otče... Já musím za kočkou! Prší!" Malá Ruth byla tvrdohlavá po otci.

"Pak se nediv, že budeš chorá," řekl přísně otec a vrátil se k psaní.

***

Vezměte si například obyčejnou kočku. Může snad být živá i mrtvá zároveň?

„Hele, to není dobrý nápad“ snažil se Picek kamaráda odradit od návštěvy literárního kroužku skautek.

„A proč?

„Ony píšou fanfikce!“

„Hmm…“

„O tobě!“

„No a?“ 

„Je jim TŘINÁCT!“

Drak jen nechápavě zíral…

„Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“ rezignovaně vzdychl Picek.

…

Drobek, ležící uprostřed tělocvičny, obklopený houfem nadšených děvčat, zděšeně poslouchal:

„A pak se drak proměnil v krásného prince, který s láskou hleděl na nádherně dokonalou Eleanor Laurentii Visaris Černoočkovou, která jej právě zachránila…“ dočetla pihovatá skautka.

„Ale počkej, má to pokračování,“ rozzářila se. „Budou mít miminko…“

…

Drak v sobě náhle objevil vnitřního vlka. Začal nezadržitelně výt...