DMD č. 01. pro 1. 4. 2026. Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!

“Zbláznila ses?” Bibi si prohrábla pestrobarevné vlasy.
“Ne!” odsekla Pepina. “Táta říkal, že to zvládnu!”
“Ten ví prd,” prskla Bibi.
“To není pravda,” bránilo se děvče. “Už trénujeme!”
“ Máš vůbec představu, co to obnáší? Rozluč se s nehtama, mejkapem, dlouhejma vlasama!”
“Mejkap si nedělám, černě nalakovaný nehty nevadí a vlasy si stáhnu gumičkou!”
“Jizvy! Popáleniny! Záděry!”
“Koupím si náplasti!”
“Ty to opravdu chceš?” změkl Bibin pohled. “Opravdu je to tvoje přání?”
“Je, mami. To největší.”
“Dobře,” povzdechla Bibi a přitáhla si notebook. “Tak kde to mám potvrdit?”
“Tady, mami,” najela Pepina na řádek přihlášky. Obor: Umělecký kovář, zámečník a pasíř.
 

Čtveřice lodí ukrajovala z šedomodré dálavy oceánu směrem k jihovýchodu. Tři pluly řadě za sebou jako veliké, líné kachny na obecním rybníce. Skřivánek s plachtami podkasanými se jim držel po boku.
Frances přecházela po velitelské palubě. Krčila čelo. Postupovali zoufale pomalu. Konvoj urazil sotva sto námořních mil od poledne k poledni. 
A Hermine tam pořád někde byla. Skrytá za horizontem. 
Toužila se pustit za ní. Odpoutat se od konvoje. Vyzvat Bertranda k tanci. Tentokrát podle svých pravidel. Bez ohledu na cenu. Nebyl nikdo, kdo by jí v tom zabránil. Stačilo dát rozkaz. Potřásla hlavou. Zaplašila prchavou myšlenku.
Nesmí opustit konvoj.

"Nějakej kšeft musíme vzít, jsme skoro na mizině."

Klíšťák se pošťoural v nose: "Přinejhoršim můžem vzít nějakej doprovod."

"Tak to ani hovno! To je nuda, pruda, a za pár šupů," utrhl se Fleuriot, "Já navrhuji přijmout zakázku od Gliwise."

"Hrabat se v kdovíjaké kryptě může být o držku," zašklebila se Jorcha, "a jestli patřila jeho rodu, tak to jsem asi královna Tengelingenu. Proč jsme odmítli toho nafoukanýho elfouna?"

"Hledat artefakt co tisíc let nikdo neviděl? Navíc jsme se téměř shodli, že v něčem lže," podotkl nedůtklivě Fleuriot.

"S váma to je těžký. Tak si asi hodíme zlaťákem, nebo budeme hlasovat."

Nechoď tam, prší tam

je tam velké bláto..

Měl jsem kluky od hasičů a pána s fousem, co hrál na kytáru a foukací harmoniku zaráz, poslechnout. Jenže zatímco po bitvě je každej generál, po osmi dvanáctkách rozhodně ne.

***

Řetěz dole, levá brzda v imitaci dračí smyčky kolem řidítka a přední kolo ve tvaru lemniskáty. 

1:0 na zápasy pro dub letní, do kterýho jsem to zřejmě narval. Kaluž bahna byla bezedná a znepokojivě hnědá. Na prstech "vodový" vroubky. Vstát jsem zkusil celkem třikrát.

Tátu místo mě zavolal někdo jinej. Do korby pickupu hodil nejdřív mě, pak kolo. 

Nestálo to za to.

"Tak si na tu konferenci jeď..."

Už delší dobu chtěla odejít. Neposlouchala jeho argumenty, které většinou začínaly slovem JÁ. Vrtěla hlavou na tvrzení, že spolu musí zůstat kvůli dětem. Moc dobře věděla, že jí celou dobu lhal a manipuloval s ní. 

Na začátku se samozřejmě snažil...nosil jí kytky, dárky, chystal snídaně do postele a četl pohádky dětem. Záleželo mu na nich.

Jenže poslední dobou toho ubývalo a víc času trávil v práci. 

Vlastně jí ten odjezd na konferenci přišel vhod. Sehnala jim malý domek na anglickém venkově. Tam, kde to nesnášel. Nikdy je tam nenajde. 

"...ale pak se nediv." 

My netopýři milujeme škvíry. Jsou pohodlné a bezpečné. Je ale třeba být opatrní. Někdy ujdete pár kroků a ocitnete se v takové divné velké světlé jeskyni. Bydlí tam totiž lidé.
Musíte chvíli kroužit okolo, hledat výlet ven, soustředit se, echolokovat, průběžně odhazovat zátěž.
V horším případě se nedostanete ven a doufáte, že se lidé vrátí brzy a zachrání vás, než zemřete hlady a žízní. 
V lepším případě najdete otevřené okno, kterým se dá vyletět ven z pasti do bezpečí. 
Zato člověk se vrátí domů po noční a místo kýženého žuchnutí do postele bude muset uklidit to, co jste tam nechali. 

Adam si posune sáček s ledem o centimetr níž, aby mu nezamrzla oční bulva. 
„Ukaž. Doufám, že to není na steh.” 
„Snad ne. Nora v tomhle má praxi.” 
„Já taky. Dokonce na lidech.”
Adam stáhne ruku s ledem. 
„To bude dobrý. Dneska ti to moc nešlo. Měls to dneska zrušit, jestli máš špatný den.” 
„Proč se ke mě všichni chováte jako k —” Nádech. Výdech. „Promiň. Nora mi řekla to samé. Pohádali jsme se.” 
„Začals mít noční můry?”
„Nespím vůbec.” 
„Myslíš na... divné věci?”
„Ty ano?”
Roman se zavrtí. „Občas. Ve tři ráno. Klasika. Neodpověděls mi.”
„Nemyslím na nic. Jednoduše nespím.”