DMD č. 01. pro 1. 4. 2026. Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!

    Mrazák je kámoš, nejlepší kámoš šetrné hospodyně. Uchová půl porce toho, lžíci tamtoho, proužek papriky na lečo a kost ke kostičce odřezky na domácí bujón.

   Mrazák je trenér. Neudržuje svěží jen potraviny, udržuje svěží vaši mysl.
   Jdete do mrazáku pro rybu...
   Bum, letí zmrzlé kuře k zemi, trénujte postřeh!
    Tahle hnědá věc jsou švestky, nebo guláš? Trénujte paměť.
   Jak to tam narvat všechno zpátky? Využijte prostorovou představivost, jemnou motoriku, management vzteku, jazykovou vybavenost! A umění prohrávat.
   Na závěr procvičte kreativitu. Když venku zbydou čtyři mražené jahody, kostka filé, listové těsto a litr kuřecího vývaru... tak, hodně štěstí a dobrou chuť.

„Pecka. Beru bubny,“ zajásal Vincenc. A rovnou předvedl ukázku svého umění na odhozeném kýblu. 

„Je to folková soutěž," pokusila se ho zchladit Klaudie. Marně. Neposlouchal ji nikdo. Felix už zase bušil do kytary a Walter vypadal zamyšleně.

„Mám docela slušný hlas, zamumlal. „A kdybychom postoupili...“

Touha po slávě z něj doslova odkápavala.

„Přeskočilo vám všem,“ zhodnotila to Klaudie. „Tak si klidně jeďte. Ale já se zesměšňovat nebudu,“ dodala a vyrazila pryč.

„Počkej!“ křikl za ní Felix, ale buď přes Vincence neslyšela nebo ho ignorovala. Každopádně se ani neohlédla.

„Ať si jde,“ mávl rukou Walter. „Až budeme slavní, bude ještě litovat."

„Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou,“ Martiny nohy v barevných legínách svítí v šotolině kousek pod sedlem. Ještě zvládá zpívat. 

„Jasně. A co přesně si musíš přiznat?“ pokouším se ji zpomalit. Krok, sun, vzdech. Pitomej krpál.

„Nech ji, zase bude skučet,“ Rita poskakuje kolem mě jako koza. „Proto jsme tady. Aby problémy zůstaly dole.“

Hlasitě funím. „Uděláme si jiný. Nakonec se to sečte.“

„Nebo vynásobí!“ Marta má netopýří uši. „Oplakáno mám. Teď už jen zapomenout.“

To určitě. Odpustit možná, zapomenout nikdy. Zvedám oči k nebi. „Slunce, hory, mraky, umět chtít, to co mám,“ přidávám se falešně.

Papírový drak zavětřil.

„Tak si tam jdi, ale pak se nediv, že to bude naposled!"
„Co ti pořád je?! Nic se mi nemůže stát, je to hlídané!" Zasmál se, jakoby šlo o vtip. Bez obav z toho, že by mohl zemřít. Jakoby smrt byla něco nepředstavitelného.

Ustoupila jsem. Ne proto, že bych s ním souhlasila, ale proto, že byl nepřesvědčitelný a nic, co bych řekla, by tomu nepomohlo.

Dveře se zabouchly. Hlasitě, prudce, z předešlé hádky.

Čekala jsem. Nejdřív minutu, potom dvě, tři, deset.

Rozlehlo se ticho, příliš hluboké na to, abych v něm neviděla všechno, co v něm nebylo a ještě víc.

"Říkám ti, nedělej to," ozval se Alex. 

"Neříkej mi co mám dělat, už toho mám dost!" odsekl mu S. 

"Jestli tu nabídku vezmeš, S, tak se živý nevrátíš. Dej na zkušenějšího." 

"Co ty o tom můžeš vědět X, jsi v tomhle byznysu jen o chvíli dýl, než já."

 Alex si povzdechl:" To možná ano, ale taky jsem opatrnější. Říkám ti naposled, nestojí to za to." 

S se jen ohlídl a dál už nepochyboval. Šel do toho. 

Co mohl Alex dělat, jen se bezradně díval na odcházejícího S. Bude mi toho kluka líto, pomyslel si, a jel domů za svou Sofi.

Pusť mě tam!

Snažím se ignorovat randál nesoucí se celým domem.

HÉÉÉÉÉÉÉJ!

Přidávám hlasitost televize Nebudu teď vstávat

POMÓÓÓÓÓÓÓÓC, TÝRANÉ ZVÍŘÉÉÉÉÉÉÉ!!!!

TVL to se fakt nedá... Vstávám z křesla a jdu za autorem kraválu k oknu. 

"Fouká tam."

Já tam musííím

"Prší tam."

Honéééééém

"Už jsi tam dneska byl čtyřikrát."

Otevřííííííí

"Vážně myslíš, že se počasí za půl hodiny změnilo?"

Ty jsi jen člověk, tomu nerozumíš!

"No jak myslíš... tak prosím. Padej ven!"

To NÉ, vždyť je tu šílená zima, co to má být! Pusť mě hned dovnitř!

Chtěl jsi tam, tak si to teď užij. Nashle za půl hodiny!

Zlaté vlasy, jasné oči černobrvé, carevič Ivan je překrásný muž. Urostlý jako jedle, v tanci hbitý, v boji odvážný, pod hustým knírem smělý smích, bohatýr udatný. Každičká panna se za ním s povzdechem otočí. Marně. Jen tu stejné pověsti, nejurozenější, nejsmělejší, nejkrásnější v světě širém hledat touží.

Dvakrát jej otec, báťuška car, na cesty nepustil, potřetí slzu setřel a nerad požehnání dal – život nezastavíš, osudu neporučíš a rovný rovného si hledá.

Leží teď, odpočívá, zlatá hlava carevičova, na poli bitevním, vprostřed druhů zrubaných, od těla hladkým sekem oddělena.

Každý má nějakou tu pověst.

A Marja Morevna je zkrátka strašlivá carevna.

„Zbláznila ses? Viděli jste se jen párkrát!“ zaječí dívka.

„Na tom nezáleží! Miluju ho, chci být s ním!“ oponuje její mladší sestra. 

„Nemůžeš milovat někoho, koho skoro neznáš!“ 

„Co ty o tom víš?“ prskne na ni to téměř ještě dítě. „Beztak mi závidíš!“ 

„Tak si za ním jdi, ale pak se nediv,“ zasyčí na ni dívka a práskne za sebou dveřmi.  

Za dva dny je postel její mladší sestry ve společném kamrlíku prázdná. V hostinci o ní nic nevědí. 

Mělas pravdu, sestřičko. Když se zvedám ze země, kam mě srazila jeho silná ruka, už vím, že mi nebylo co závidět. 

Bojíš se, váháš, zda za něj vstoupit. Zástěna zastíní jasnou mysl. Realita se tam stane snem. „Nechoď tam,“ varuje tě rozum. „Pojď dál,“ láká tě čím dál silnější touha. Opovážlivost skanduje: „Jdi do toho. Hurá!“ Poslechneš ji. Rozum dostal roubík. Žádostivost mu zavázala oči.

Tak teď se nediv! Tvoje nohy se proměnily v ocas mořské panny. Zachoval si zelenou barvu a zároveň se přelévá do tvaru leoparda. Zlověstně cení zuby. Nemyješ si ruce jako Pilát, avšak postranní úmysly zakrýváš rukavičkami. Prošla sis vnitřní metamorfózou, kterou symbolizuje motýl. Letí v ústrety vzpomínkám černým jako uhel, vzpomínkám na toho, který tě opustil.

Kolem něj vířila sametová můří křídla. Hladila bílé čelo, otírala se o nos i o rty, vytvářela tóny, zvuky a ozvěny. Metoděj Orf nastražil uši.

„J d i sss i!”

Tu melodii dobře znal. Byla falešná jako nejkrásnější dospělé úsměvy. V lebce mu tepalo a ve spáncích pulsovala krev, když z hlásek vznikala slova a jednoduché věty se propojovaly v souvětí.

„Spratku! Máš přece vlastní hlavu, umíš se o sebe postarat sám! Do toho, dokaž to! Klidně to udělej!“

Metoděj si zacpal uši a ponořil se do tmy. Roj ho zakryl živou peřinou těsně předtím, než zazněl závěrečný nápěv.

„Táhni! Už se nevracej!“