DMD č. 06. pro 6. 4. 2025. Téma: Odvykací kůra

Podpatky Georginy Moodyové rozzuřeně klapou po dlaždicích dlouhé bělostné chodby reprodukčního centra. Z posledních dveří na konci chodby vyběhne lékouzelnice a jde jí naproti.
„Připoutali jste ji?“
„U porodu přece zásadně…“
Moodyová podřízenou umlčí fackou.
„Chtěla Parkinsonovým ukrást dítě! Už nikdy nebude nepřipoutaná, jasné?! Vypadněte.“
V pokoji najde svou bývalou spolužačku. Je od krve a potu, sotva drží víčka.
„Zvykla sis, že ti všechno projde, ty nevděčná mrcho. Já ale vím přesně, co s tebou.“
Odvykací kúra zafunguje. Marlene už neutíká. Nemyslí. Neexistuje. Rodí. Čtyřikrát. Sedm dětí. Jedno mrtvé. Pět synů a dvě dcery. Je ten nejúspěšnější projekt paní ředitelky.

Slíbila jsem si, že už to neudělám.
Je mi až k smíchu, jak snadno se slib dá porušit.
Příležitostí je milion. Selhání, domnělé selhání, vnitřní bolest, která se už nedá vydržet…
Mohla bych třeba bušit do stromů, až si sedřu kůži z kloubů, nebo je snad zkusit objímat, ale v tom není takové kouzlo.
Rány se zahojí, bolest duše se vrací. Někdy tak moc, až mi to vyrazí dech.
Jizvy vyblednou, ale zůstávají jako připomínka. Tichá výčitka. A občas pokouší. To když už se ten chaos uvnitř nedá snést.
Nejsem vyléčená. Chtěla bych být, ale nejsem.
Odvykat budu možná navždycky.

„Afrodíté mě zavrhla!“ naříkala majitelka seznamky. „Podívej se na to.“ Ukázala do sálu. „Samí introverti a nechemické neromance!“
„Ale aspoň pijí,“ pochvalovala si barmanka.
„Ani alkohol nepomáhá. Žádný nadějný pár. Tamti sahají po mobilu. Vsaď se, že mi píšou mizerné recenze.“
„Neměla bys je organizovat?“ navrhla barmanka.
„Potřebuju tvou kůru!“
„Ne.“
„Smiluj se.“
„Ne.“
„Ano. Zbankrotuju a ty přijdeš o pravidelný kšefty!“
Barmanka s povzdechem otevřela tajný šuplík s kůrou z mimózy srdčité a přihodila ji do šejkru, limonád i hrnků na kafe.
A jelikož na ni Hekaté nezanevřela, do půl hodiny už si nikdo z účastníků speed datingu nevykal.

Vedla skupinové terapie pro alkoholiky deset let a myslela si, že už ji nikdo nepřekvapí.
Potom přišel tvrdý oříšek jménem Severus. Ochotně sdílel své trable se závislostí, ale Helen tušila, že toho spoustu neříká. Celou dobu z ní nespouštěl oči, ani když ostatní bavil historkami z vinárny a ohromoval je znalostmi o víně, což bylo vzhledem k tématu skupinky poněkud znepokojující.
Po skončení sezení spolu začali vést dlouhé rozhovory.

"Mám lahodné archivní Pico della Mirandola. Smím vás pozvat na skleničku?" zeptal se nakonec. Ta drzost ji odzbrojila.
"Vy tu nejste kvůli odvykání, viďte?"
"Věděl jsem, že na to nakonec přijdete."

Ne! Už žádné další myšlenky na něj. Kdo mohl tušit, že tam potkám někoho tak hezkého? No já ne. Takže samozřejmě na něj teď musím myslet!

Včera jsme si povídali a dokonce mě doprovodil domů! Ano, to jsem nečekala. Jakože kolik kluků vás v životě doprovodilo až ke dveřím?!

Nemám a něj číslo, což je pro tak jediná dobrá zpráva, protože jinak bych mu už určitě napsala - a to by neskončilo dobře. Sice bych ten mobil pak schovala pod polštář a snažila se na to nemyslet, ale teď kontroluju každých pět sekund, jestli mě nějak záhadně nenašel. Potřebuju odbornou pomoc!

Čupera pil. Vidět to jeho tatík, hnal by ho s klackem. Ten už ale pár let byl na pravdě Boží. Po barácích se vědělo, že to mají v rodině. Pantáta taky dřív končíval na hnoji, než se v něm něco pohlo. Celá vesnice čekala, až nějaká vyšší síla domluví i Jeníkovi. Jenomže chasník ve fráčku už tu jednou byl.

„Víte, pane Čupewo, pwo nás jsou tyhle smlouvy kwajně wizikové. Wodinným pfíslušníkům těch, co nás pfevezli, je tudíž nenabízíme. Je to neblahý pwecedens. Stejně je pwavděpodoné, že se u nás časem objevíte. A když pomyslím na pana otce... waději si počkáme.“

John je jako droga. Je zajímavý, ne tak předvídatelný jako ostatní. Vaří čaj přesně tak, jak ho má Sherlock rád, utíká s ním Londýnem a nebojí se někoho zastřelit, když je to potřeba.
Když nejsou spolu, všechno je jinak. Sherlock tenhle stav zná, nudnou šeď, ve které nemá věci pod kontrolou. Děsí ho to. Ví, že potřebuje odvykačku, pryč z Londýna, pryč od Johna a jeho smíchu. Pryč.
Když ho John o tři týdny později (s pomocí Mycrofta) najde a sevře v objetí, Sherlock pochopí, jak moc se mýlil. Nepotřebuje pryč. Potřebuje blíž. Tak blízko, jak to jen jde. Navždycky.

Tam prostě musím jet! Ozdravné setkání v lesích, daleko od civilizačních jedů. Žádná auta, žádné telefony, žádné umělé saponáty, a především: Žádný alkohol, žádný tabák, žádné kafe nebo čaj. Jíst budeme výhradně rostlinnou stravu a pít nanejvýš bylinky. Zkrátka úplný detox.

Bonifác to přehnal s nálevem ze senny, ale tak alespoň se pročistil skutečně důkladně.

Aneta začala mluvit z cesty potom, co jsme uvařili třezalku. Její chyba, neměla brát pilulky od psychiatra.

Několik nás má teplotu, to se stává. Soňa nám udělá vrbový odvar.
Miloš po něm začal zvracet, což jenom dokazuje, jak moc mu škodí moderní život.

Nemůžu dýchat!

"Co si mám teď myslet?" panikařil Vratislav. "Král tvrdí, že Tkalcov jsi dobyl a mámu sis vzal jako zástěrku, ty jsi vždycky říkal, že sis vzal mámu z lásky a Tkalcov dostal věnem, tak co je pravda?"
"Král byl celé dětství v řiti a teď mu podstrkují lži a pitomosti. To by si měli odvyknout, než je z toho vykurýruju škorní..." ulevil si Svatopluk. "Zajedu domů a přivezu pár pamětníků, svatební dokumenty a Jiřinku."
"A co já?"
"Budu tě potřebovat tady. Ta listina se nezfalšovala sama od sebe. Zkus zjistit, kdo se mě snaží zničit. Můžu se na tebe spolehnout?"

"Vítejte děti v našem redukčním táboře. Zde podstoupíte změnu k lepšímu."
"Tohle je prej nějaká odvykací kůra, říkala to máma."
"Jak jako odvykací? My nejsme feťáci!"
"Budete mít každý den cvičení a dietu."
"Ajaj, to budem žrát kůru?"
"Čeká vás odvyknutí od sladkostí, taková kúra. A ne, nebudeme jíst kůru ale zeleninu."
"Blé, to zas budem celej den hlady."
"Nebudete, propašoval jsem v batohu sladkosti a dám vám je za supr cenu," řekl Eric.
V tu chvíli Ericovi nedošly možné následky jeho jednání.
"Ericu, moc dobře jsme viděli co jsi dělal. Zítra tě čeká disciplinární trest."
"Kurvadrát, nachytali mě, hajzlové."