Historie

Solón, nejvyšší zákonodárce athénský a mudrc nad mudrce, ležel na lůžku a tiše, leč naříkavě vzdychal. Dvé otroků mu chladilo hlavu, jiný přidržoval jeho pohár s ředěným vínem. 
Peisistratos, nezvyklý dlouhých průtahů a člověk nebývale přímý, klepal nohou o podlahu, byv udiven tak neobvyklým stavem svého přítele a příbuzného.
"Co trápí mou vznešenou přízeň," zeptal se Solóna nakonec, nečekav na vyzvání.
"I hlava se mi brzy rozskočí. Až příšte bude mystéria nad Athénami třeba vykonati, povoláme jiného než Epimenida z Kréty," zaskučel Solón.
"Tak špatně vymítil zlé duchy?"
"I dobře, ale cosi o krétském lháři tvrdil a hlavu mi pomotal."

Marie Tereza Habsburská se vydala do Saint-Jean-de-Luz v jihozápadní Francii, kde si měla vzít svého budoucího chotě Ludvíka XIV. Přijela přímo z Madridu; Španělsku v té době vládl Filip IV. z rodu Habsburků. Svatba byla vyústěním dlouhotrvající války mezi Francií a Španělskem a jednou z podmínek tzv. pyrenejského míru, který symbolizoval definitivní konec španělské dominance v Evropě a nástup Francie jako nejsilnější evropské velmoci.

Jednadvacetiletá Marie Tereza Habsburská svému budoucímu, stejně starému choti řekla své „ano“ 9. června 1660. Oplátkou dostala první manželský polibek od krále Slunce, který pak Francii vládl ještě dlouhých 55 let, než 1. září 1715 zemřel.

„Je mi líto,“ řekl Osvald Stein a zavřel dveře nabízeného bytu, „ale ani tento byt nevyhovuje.“ 
„Proč?“ zakoktal mladý magistrátní úředník.
„Nemá vanu, pouze sprchový kout.“

„Podívejte, pane Stein,“ řekl úředník, když stáli na chodníku v chmurném listopadovém dni, „tu Vaši vilu v Bubenči Vám seberou, to Vám musí bejt jasný. Mezi námi – vyhlídnul si ji soudruh náměstek. To víte, má velkou rodinu.“

„Zatímco my nemáme žádnou,“ odpověděl Osvald Stein a pohladil svoji ženu po ruce. Jediný paprsek slunce se prodral mraky a pozlatil pět modrých číslic na jejím zápěstí.

„Potřebujeme byt s vanou. Má žena pod sprchu nevkročí. Nikdy.“

"...jaká je tedy pravda, matko?" otázal se nejmladší z princů Savojských naprosto nedětsky hraběnky de Soissons. 
Olympia se zahleděla do nevinné tváře desetiletého Evžena.
"Otce jsme pohřbili sotva před týdnem, a ty zpochybňuješ mou čest?" obořila se na něj.
"Povídají se věci," proneslo to dítě neústupně, "o tobě a Slunci."
Olympia vzdychla. 
"I kdyby mne Slunce někdy víc než jen políbilo, ty jeho synem rozhodně nejsi. Vždyť podívej se na sebe, takové nedochůdče nemůže být synem velkého krále," řekla s nevídanou krutostí, "jeho potomkem mohl by být tak možná Ludvík."
Malý Evžen se zatvrdil: "Jednou předčím všechny tohoto rodu, uvidíš."

Poručík Bruce Bairnsfather mžoural skrze čočky dalekohledu přes pustinu. Nelíbilo se mu to ticho, nelíbilo se mu to prázdno.

"Jídlo?"

"Jo. Dík." 

Odložil dalekohled a vděčně přijal kouřící misku. Než se  posadil, zkontroloval, jestli je jeho kulomet nabitý a zajištěný. Aspoň to bylo normální.

"Taky máš ten divný pocit?" zeptal se seržanta.

"Jaký?" odpověděl seržant otázkou, foukaje do fazolí.

"Z toho ticha."

Seržant zavřel oči, aby lépe slyšel. "Je slyšet dělostřelba."

"Ale málo, daleko."

Seržant pokrčil rameny. Jedli v tichosti.

"Světlo!" zavolal kdosi.

Bruce vyskočil a přiložil si k očím dalekohled.

Z německého zákopu se zvedlo cosi zeleného a svítícího.

Kapitán John Matthew James se živil tím, že pašoval zbraně japonskému klanu Choshu. V roce 1866 ho ale samuraj jménem Seki Yoshiomi požádal, aby ho propašoval ven z Japonska, aby mohl vidět svět, což za šógunátu bylo zakázáno. Jejich loď však ztroskotala v Singapuru a museli bojovat s piráty, aby se vrátili do Japonska. Po návratu zjistili, že místo trestu je čeká práce, jelikož byl šógunát svržen. Yoshiomi se stal politikem a kapitán James byl najat na modernizaci japonského loďstva, kde za dobrou práci dostal admirálský plat. Je po něm dnes pojmenována ulice v Tokiu, kterou upravil na vlastní náklady.

Obyvatele městečka Villafranca se probudili do prostřed noci, všichni do jednoho vyděšení hlasitým zvukem, který se neznámo odkud ozýval. Ti nejodvážnější zjistili, že to vrzají housle. Zvuk příšerný ozýval se přímo z pohřební komory, kam včera bezbožníka uložili. Vrzání ve stejné tónině pořád dokola neslo se osamněle nočním tichem. Umrlcovu komoru zatarasili a rychle se rozutekli. 
Když ráno ve větším počtu vrátili se ke ztichlému místu posledního odpočinku, křižovali se všichni zděšením. Rakev, ještě včera pohřbená pár stop pod zem, síly nepochybně ďábelské vynesly na povrch.
Ještě téhož dne byly ostatky odvezeny jinam. Klid však našly až za dvacet let.

Biatris chvatně skryla knížku, když vkročila ctihodná Jacma. Ostřížímu zraku však neunikla.
"Který svazek tě zaujal, nejmilejší? Těšila jsem se na tvůj hlas, mohla bys nám po večeři opět předčítat."
"Já...," klopila oči dívčina, neobvykle opatrná na svá slova.
"Nemyslím, tetičko, že by tě nejnovější fascinace naší Bibi potěšila," poznamenala starší sestra.
"Josèlo! Chceš mi říci, že Biatris pod tvým dohledem čte nevhodnou literaturu?"
Tentokrát se starší ze sester neměla k odpovědi.
"Jsou to písně vévody Guilhèma," připustila opatrně ta mladší.
Blesky v očích ctihodné dámy zmírnil potměšilý úsměv.
"Tak? Jen čti, má milá. Nahlas. Zamyslíme se nad jejich výkladem."

Ludvík Stanislav Xaver usadil své těžké tělo do křesla. Spokojeně vydechl. A pak nespokojeně vzdechl.

"Ten hadr si přejeme sundat."

Sluha, jehož livrej jen zářila novotou, s mnoha úklonami přiběhl a jal se strhnout trikolóru ze zdi.

Ludvík mohl být opět spokojený.

"Votre majesté," oslovil jej Talleyrand opatrně, "k vaší restauraci je ještě radno vybrat správné jméno a pořadové číslo."

Ludvíkova mysl se ztratila u slova restaurace, ale včas se vrátila na správnou trať.

"Jsme Ludvík a není lepšího jména pro krále Francie. A jsme sedmnáctí toho jména." Pak si vzpomněl na chlapce zemřelého v rukou lůzy. "Ne, připočtěme jednu."

Nového "kráľa" asi môžeme skúsiť balamutiť, podplácať, podliezať mu, ale rozhodne ho nemôžeme ignorovať. Ani manipulovať. Nie je bábka, ktorá by poslušne sedela na tróne a vznešene kynula davom. Dofrasa.

Ostatne, osina v zadku bol od narodenia. Tak za prvé, nemanželský syn! Jak sa mu podarilo zdediť vo veku siedmych rokov otcov titul! Veď.. no to.. svätokrádež!

Kým sa niekto konečne rozhúpal k atentátom, pred chlapcom už poslušne kľačali všetci jeho lenníci... Veď to.. škandál!

Na Eduarda to každopádne spravilo hlboký dojem. Určil ho nástupcom... Náš úbohý pobožný kráľ..

No a teraz! 

Sa musíme sčítať! 

Za účelom... platenia... daní! 

Hrôza!!