Historie

"Nemáš peníze, Marie, a chystáš se na další válku?" informovalo svou choť jeho císařské veličenstvo František Štěpán. 
"Budeme muset násilím odvádět," vyslovila krutou pravdu.
"A kolik mužů ve vhodném věku máme? Jak zjistíme, jestli odvedeme jeden pluk nebo třicet?" hloubal František. 
Marie vzdychla.
"Kéž by tak šlo zjistit, kolik poddaných ve skutečnosti chráníme."
Tu se František Štěpán napřímil. 
"A co by nešlo! Uděláme to jako v Nazaretu," radostně se smál na Její Veličenstvo. 
"Sčítání lidu?" 
"Soupis všeho obyvatelstva a majetku. Každá farnost, každé panství, všichni budou mít povinnost se zapojit," promýšlel císař a císařovna kývala. 
Patent vydala hned druhý den.

V chalupě bylo ticho. Svíčky ani betlém radost nepřinesly. Rodina seděla u stolu, ruce spojené, hospodář odříkával tichou modlitbu. Oči měli zavřené, až na Marii. Její pohled se upíral k prázdnému místu. Prostřeli pro osm, ale prázdná židle s nimi byla už šestý rok. Myslela na děti a snažila se neplakat, zvlášť když letos měli poprvé od války pořádné jídlo a sladkosti pro děti. 
Ze vsi zazněl kostelní zvon. Odbil pětkrát. Hospodář dokončil modlitbu a rozdělil chléb. 
Urostlá postava v šedivém kabátě a beranici vešla do dveří a sklopila hlavu.
"Jsem doma," hlesl Josef a po letech přinesl Vánoce zpět.
 

Už zase ho bolela hlava. Tahle třída byla plná protikladů. Byly tu děti klidné i hlasité, soustředěné i rozjívené. On sám si připadal jako otrok na galejích. U těch nejhorších často nepomáhala ani rákoska. Jenže tu byli i jiní. Například Karlík.

Sčítání už měli dávno probrané, takže se rozhodl, že si zařídí chvilku klidu. Oznámil početní úkol.

"Čísla od 1 do 100 se rozhodla, že se všechna sečtou. Kolik jim vyšlo?"

Třídou zašumělo nespokojené mumlání. Jen Karlík mlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

Nastalo ticho, přerušované jen skřípáním per. Vychutnával si ten klid, když najednou...

"Mám to. 5050," ozval se Karlík.

Gaius Petronius Arbiter si vybíral zdání špíny zpoza nehtů špičkou pera. Byl to dobrý den na psaní, ale múzy se musely někde zdržet. 

"Pane?" ozval se plachý hlas otroka Anastasia. 

"Hm?" Petronius se ani neotočil.

"U vrat stojí pretorián a nese dopis."

To už vzbudilo spisovatelovu zvědavost. Natáhl ruku. Rozlomil pečeť.

Z vůle Caesarovy... velezrada... povinnost zemřít... zabavení majetku... 

Pustil papyrus na zem. Nakonec to možná bude zajímavý den!

"Anastasie, pozvi na večer hosty, uděláme večírek."

Otrok pozvedl obočí.

"Tohle si vezmi, jsi svobodný." Podal otrokovi zlatý pohár. "A přines mi papyrus, napíšu vlastní dopis." 

Hrot pera byl skutečně ostrý.

Obzor už se zcela ponořil do tmy, když Tomas vyšel na zápraží. Jeho druh se dotkl ramene drobné ženy, která dřímala na lavici u zdi. Vzbudila se lehce a zvedla k nim tvář s nevyslovenou otázkou.
"Je smířen. Slova modlitby Boží vyslovil sám."
"Zmínili jsme se pastýřům. Jestli v noci odejde, pošlete pro ně, pomohou vám." 
"A pokud ne?"
"Zprávu pro nás můžete nechat i zítra. Budeme se držet nablízku."
Spatřil úlevu v očích znavených strachem. Viděl, jak jimi blýskla k ohništi a v duchu přepočítala zásoby.
"Udělej, co bude potřebovat. Možná ještě bojuje, nehodí se ho obírat o síly."

Dne 20. dubna 1910, Redding, Connecticut

Nejdražší Ino,
možná ti musím dát za pravdu, že za poslední léta jsem se stal jenom zahořklým a osamnělým starcem. Mou jedinou radostí zůstává dívčí klub a tímto tě žádám, abys v jeho správě pokračovala. 
Poté, co jsem přišel o všechny dcery a svou milovanou vnučku, staly se tyto dívky mou jedinou radostí. Možná je to jenom naivita starce, ale jsem přesvědčen, že peníze, které jim poskytuji, mají skutečnou moc zlepšit jejich život. Ponejvíce pomáhej slečně Quickové.
Nejdražší, loučím se nyní na vždy. Kometa je zde, zítra mě více nebude.
S láskou
Tvůj
Samuel

Za měsíc oslaví stoleté výročí jedna z našich nejznámějších loutek, Hurvínek.
Jeho autor modelář Gustav Nosek navštívil představení komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta a zaujala ho interakce mezi nimi, jak jeden druhému přihrává. Uvědomil si, že Spejbl také potřebuje, aby se mohl s někým bavit, kdo by mu dodával šťávu, kdo by ho inspiroval. A tak se pustil do práce, aby po týdnu řezání druhého května 1926 přinesl  do divadla záhadný balíček, který skrýval loutku okatého dítěte v bílé košilce. 
Překvapený  Skupa ještě ten den loutku uvedl na scénu a Hurvínek, tehdy ještě bezejmenný, pouhým "rukulíbám" dobyl srdce diváků.

Dech mnohokrát zesílený uzavřenou, těžkou přilbou bušil Stratónovi do uší. Tělo měl pokryté olejem a potem. Mysl a zrak se soustředily na muže, se kterým se bil. 

Čas plynul pomalu, jeho i soupeřova zbraň se pohybovaly pomalu jako větve stromů. 

Druhý muž se zapotácel. Stratón zvedl meč nad nechráněný krk soupeře.

Rána do zad. 

Další soupeř? Zaklel, otočil se s vlastním štítem před sebou.

Lanista v ruce držel hůl. "Blázníš?" křičel, "mohl jsi ho zabít!"

Stratón si strhl přilbu a utřel si čelo rukávem. "Promiň, pane." 

Bojovat bez úmyslu zabít nechápal, ale představení musí pokračovat. Za ty peníze to stojí.

Mladá princessa vydechla, když v malém salonku služebnictvo zhasilo všechna světla, než zůstalo jen jediné mihotavé měkké světélko vpředu, zakryté jemným, nejspíš hedvábným, bílým plátnem. 

Skoro vyjekla, když se objevily první elegantns siluety a začaly předvádět příběh podivuhodný, plný zvratů všelijakých. Trvalo jen chvilku, než dívka zapomněla, že sleduje loutky z jemné kůže, přestala vnímat provázky a drátky.

Před jejíma očima defilovaly květinové slavnosti, galantní souboje o dívčí srdce i mužnou čest.

Tváře jí vzplanuly temnou rumělkou, když k princově siluetě přibyl mohutný pyj a hraběnce spadly šaty. Loutky zaujaly pozice jako psi na jaře.

Dívka si zakryla oči kapesníčkem.

Figurky z masa a kostí, k věčnému a přesto konečnému hemžení odsouzené. Hračky nepřehledného množství, jeho dílo, jeho pýcha nad vlastní mocí, jeho pocit svobodného záměru. Vězení pro vnitřní světlo, umlčené, zapomenuté, stržené z věčnosti jeho pádem. Lopotí se světem za sny bez cíle, aby se vracelo stále znovu a znovu bez záchrany slovem. Hledá krásu, zisk, spokojenost. Rukama, očima, jen srdcem ne.

V planinách nicoty se rozléhá hlas. Hledá ústa, jimiž by promluvil. Podněcuje touhu a živí ji vědomostí. Rozsvěcuje světlo a vysílá bojovníky, kteří duše z prachu vyzvednou. Odpouští duchem.

Všechny nitky nakonec drží v rukou pouze On.