Historie

Vždycky působila jako taková tichá šedá myška. Nenápadná drobná žena, učitelka, vlídná, pilná, ale málokdo si jí všiml.
Za války tuhle myšku kočky dlouho přehlížely, dokud nevyšlo najevo, že pomáhala ukrývat hledané osoby.
V Malé pevnosti odhodlaně snášela útrapy, povzbuzovala a těšila ostatní vězenkyně. Navzdory všemu riziku pomáhala předávat vzkazy jiným vězňům, když měla příležitost.
Ani pobyt v Ravensbrucku ji nezlomil. Věřila, že válka jednou skončí. Dočkala se.
Po válce žila dál téměř zapomenuta. Ani soudruhy nezajímala, takže jim unikalo ledacos, čím by je nepotěšila. Vychovávala žáky podle svého přesvědčení.
Pádu komunistů se nedožila, ale věděla, že tu nebudou navěky.

David a Bertie spolu neměli mnoho společného. Snad jedině matčin dlouhý úzký nos. David byl šarmantní, pohledný, dravý. Zkrátka lev salónů, miláček davů a všemi obletovaný. Bertie byl vedle něj jen malou šedou myškou. Nesmělý, vedle bratra nevzhledný, k tomu ta protivná vada řeči. Společnou řeč hledali těžko.
Zatímco starší kráčel z večírku na večírek a hemžilo se to kolem něj milenkami, mladší se usadil, se ženou se uchýlili na venkov, aby dopřáli dcerám bezstarostné dětství.
Osud si s nimi zahrál v šach.
David, milovaný princ a následník trůnu, abdikoval.
Bertie, koktavý princ, se stal hlasem naděje v dobách nejtěžších.

Kľúčom k jeho úspechu musel byť Zlatý roh. Všetko ostatné.. zlyhávalo. Obliehal Konstantinopol už mesiac, a stále sa neblížil k úspechu. Ale keby dostal svoje lode do Zlatého rohu...
Rimanom by už nikto nemohol prísť na pomoc, a hradby tam sú isto menej chránené.. Obranu mesta prerazí tam.
Lenže záliv Zlatý roh chránila reťaz. Výborne položená reťaz. Cez tú sa jeho lode nedostanú.
Ledaže.. by sa jeho lode do Zlatého rohu dostali inak...
"Zavolajte mi tesárov!"
Trvalo niekoľko dní, kým postavili most.
Most na súši, pre lode.
Pod rúškou noci skĺzli jeho lode z kopca do Zlatého rohu.

Bol ich.

„Podívej, done Bosco! Myš!“ křičel chlapec. S dlaněmi sevřenými do mističky utíkal ke knězi.
„Vidím, Michaeli,“ usmál se Jan Bosco. „Má očka jako korálky. Co s ní budeš dělat?“
„Odnesu ji. Co kdyby okousala zeleninu v zahradě,“ prohlásil Michael.
„Já bych ji chtěl…,“ protáhl Giusepe. „Vystlal bych jí bedýnku senem a krmil zbytky od večeře.“
Don Bosco se jeho nápadu pousmál. Večeře bývaly někdy stěží dostačující pro kluky, kteří na Valdoccu bydleli. On sám tehdy nejedl.
„Co budeš jíst ty?“ zajímal se Domenico, který viděl dojatý smutek v očích jejich ochránce.
„Uskromním se.“ Giusepe měl naději a toužil chovat zvířátko.

Zdálo se to samo o sobě neuvěřitelné, ale muselo to být tak. Ty bakterie sice byly samy o sobě škodlivé, ale ten hlavní problém představoval jed, který produkovaly. V laboratoři se nakonec podařilo vyrobit protilátky, které by měly jed zneutralizovat. S bakteriemi si už tělo poradí samo.

Stál v testovací místnosti a pozoroval skleněné nádoby. V každé z nich byla trpitelka pro dobro lidstva. Bylo to kruté, ale na druhé straně mu před očima přecházely zástupy zraněných vojáků a v křečích umírajících, malých dětí.

Písknutí ho vrátilo do reality. Jedna z myšek ho pozorovala. Její korálková očka se zatřpytila.

Nadějí.

Jindřich VIII., z Boží milosti král Anglie a Francie, pán Irska, obránce víry a čerstvý vdovec se zavrtěl ve svém těsném křesle.
Strážce královské pečeti a brzy zesnulý Thomas Cromwell si odkašlal a pokynul sluhovi v královských barvách, aby odhalil další obraz.
"Princezna Kristýna Dánská."
"Ponurá." Královská ruka mávla doleva, kam portrét zmizel.
"Anna Lotrinská."
Švih doleva.
"Marie de Guise."
"Moc bledá."
Thomas Cromwell si začal dělat starosti.
"Amálie Klévská," zkusil to.
"Vyzáblá."
Poslední pokus.
"A její starší sestra Anna."
Jindřich se předklonil, až sebou sluhové cukli ve strachu, že přepadne.
"Ta se mi líbí," řekl král a pokynul pravicí.

Tanečný majster sedí zhrbený nad zmierajúcou sviečkou. Už to skoro má! Hodí papier do koša a začne znova. Kreslí znova krúžky, čiary, pohmkáva si melódiu, na ktorú chce tanec napasovať. Taká krásna hudba!k Zvádza k hrám, pretože je strašne jednoduchá.. Ale jaká, aby to nebolo nudné.. To by ho ženské...! No boli by.. hrôza pomyslieť!.. nespokojné

Musí sa tam niečo zmeniť. Zložitá choreografia je vylúčená, takže.. nejak sa musia vymeniť partneri... to asi nebude problém, z toho budú ženské celé paf a to sa počíta... Lenže to nevychádza na počet krokov..Ledaže...
"Prosíme, aby si každý druhý pár vymenil miesto!"

Grigorij plný očekávání dorazil k Reisenweberovi. U vedlejších stolků už čekali další muži a prostor kavárny pomalu ožíval.

První se představil jako Wilson. Řekl, že by do Grigorije šel, ale prý od sebe bydlí příliš daleko. Popřál hodně štěstí a přidal doporučení.

Pak přišli dva muži. Hádali se o židli. Trockij s Leninem nebyli dobrá partie ani jeden, natož dohromady. Grigorij je rychle odehnal.

Z Károlyiho mrazilo v zádech. Byl až moc dominantní. Společná historie navíc od vztahu zrazovala.

Grigoriji Žatkovičovi zbývala poslední naděje. Sám zůstat nemohl.

Když si k němu pak přisedl odměřený prošedivělý muž s hustým knírem, nezaváhal.

Mladého bavorského krále těšilo vše krásné. V mezilidských vztazích byl poněkud nejistý, v těch mezinárodních byl ztracený docela. Kraloval si ze svých vzdušných zámků odtržený od reality.
Jenže neuplynuly ani dva roky a přišlo závratně rychlé namlouvání - Rakousko žádalo si bavorskou armádu svázanou krevním poutem: snoubenka mladého krále byla sestrou rakouské císařovny. Prusko žádalo si bavorskou armádu svázanou krevním poutem: vždyť králova matka je Pruska! I točily se kolem něj jak dychtivé nevěsty, než se k nim otočil zády a předal zodpovědnost ministrům.
Dvakrát mu to zlomilo vaz a Bavorsko připravilo o peníze.
A mladý král?
Ten miloval Richarda Wagnera.

"Věříš, že svět byl stvořen ďáblem?"
"Ne, ctihodný pane. Ale vlky, vosy, krupobití... ty stvořil ďábel."
"Uznáváš svaté? Věříš v moc svátostí?"
"Ne, pane, to jsou zbytečné výmysly."
"Ale máš manželku, zde přítomnou Joanu. Kdo vás oddal?"
"Kněz, u nás v kostelíku."
"Klaněl ses ale kacíři Rigautovi a přijal jsi od něj požehnání."
"Bývali jsme sousedé, pane."
"Koho necháš povolat ke svému loži ve své poslední hodince, abys ulevil své duši?"
"Těžko říct," pokrčil Tome rameny. "Bude-li nablízku Dobrý muž... pokud ne, kněz postačí."
Inkvizitor si v duchu rval vlasy. Písař si podpíral čelo dlaní.
Bojovali s neuchopitelnou mnohohlavou stvůrou.