DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“

Od tvého posledního výdechu, kdy jsem naposledy držela tvou ledovou ruku, jsem nepřestala plakat. Nedokázala jsem přijmout fakt, že už tu nebudeš, že se na mne nepodíváš a já už si ti nebudu nikdy moci vylít své bolavé srdce. Byla jsi víc, než vlastní máma a já si neuměla představit, že tu nebudeš, že mám dýchat vzduch, kde nejsi i ty.
Každý další den jsem tě v našem společném bytě slyšela. Nikdy jsi neodešla.

Ale nakonec asi i tobě došlo, že takhle to dál nepůjde.

Každý má právo jít.
A od té doby jsem neplakala.
Hladila jsem si rostoucí břicho.

Days turned into weeks, weeks turned into months. Their group slowly fell apart. Eliot was the only one, who couldn't let go. He tried to bring him back. But failed. He asked Alice for help but she just said that Quentin had a good life and he sacrificed himself for what he believed in. That he had the right to be left alone. Forgotten.
But Eliot couldn't. And their story wasn't over. There had to be more.
He entered his bedroom and froze. There was a lone peach, sitting on his pillow. His eyes filled with tears.
"Q?" he whispered.

„Dean,“ hesitated Cas. “Do you really wish for them to forget all about you?”
He received a firm nod in response. “I’m like a monster magnet and everyone around me keep getting hurt. Lisa and Ben... They deserve better.”
“And what about you?”
“Me? What about me?”
Cas tilted his head. “Don’t you deserve ‘better’ as well?”
“You know, man, this whole apple pie life thing... that ain’t for me,” he smiled but his eyes remained sad. “Can’t leave our Team Free Will for a white picket fence, can I?”
Cas’ expression softened. “We can always fence the bunker, Dean.”

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.

Sedm let kamarádství postupně podemlel čas. Přestali se vídat každodenně, pak už jenom občas, když to vyšlo. Ti dva se semkli jako nikdy předtím a možná si nejdřív ani nevšimli, že se jim Petr i Remus pomalu ztrácejí ze života.
Remus se topil ve vlastním světě, ale na pivu se tvářil, že je dobře.
Petr se styděl, nejdřív jenom trochu a pak víc a víc. Špehovat kamarády? Spolužáky? A za co, pár ministerských galeonů? Po jednom zvlášť ošklivém udání se rozhodl, že dál nemůže. Odešel z Británie a nechal všechny, aby na něj zapomněli. To bylo ještě v jeho silách.

Před Cézarem zastavil kůň. Jezdec měl zbroj z drsné býčí kůže, u boku meč a dýku. Jeho slaměné vlasy vlály, ač se zdálo, že skoro nefouká. " Máš jen jednoho nepřítele. Ten teď sesedne z koně. " Na to učinil jak řekl a jeho chodidla dopadli na zem s grácií starého kocoura.

Pomalu vytáhl meč z pochvy a položil jej na zem. " Vzdávám se ti, za to že můj lit necháš žít. Svobodný nebo zotročený, tak naši bohové přežijí. " Jeho orlí zrak se setkával s klidným pohledem uchvatitele. " Budou žít a tví bohové zůstanou. Ovšem ty ztrácíš právo být zapomenut. " Řekl Ital.

„Hele a pamatujete si, jak tenkrát Jarda skočil nahej do rybníka, protože si chtěl chytit kachnu k večeři, a přijeli na něj policajti, protože si stará Došková myslela, že se tam někdo topí?“

„Nebo jak na dovolený v San Marinu vlezl omylem až do prezidentský kanceláře, když hledal záchod, a pak ho sekretář vyprovodil až ven?“

„A nebo jak jsme mu dali do krosny čtyři slovníky a zjistil to až druhej den, když stavěli stany?“

.....

„No jo, jen si ze mne dělejte legrácky. Já každej den děkuju všemohoucímu, že se mi tyhle věci stávaly, když ještě nikdo neměl chytrej telefon!“

Claire se udržovala zaměstnaná.
Poslední roky nebyla policejní práce obtížná. Občas malá krádež nebo mediace sousedských hádek.
Příliš mnoho volného času.
Proto se vydávala se štětcem a plechovkou červené barvy po obvodu bezpečného území. Někdo musí vyrábět a udržovat varování.
Nátěr na jižní hranici obnovila, ale ještě nechtěla odejít. Tam, za dvěma mysy, byl někde její domov.
Zůstala zaseklá tady. Tam je prázdnota.
Ty bílé pláže, modravé kopce, tráva vlnící se ve větru. Tak blízko a daleko.
Volají ji zpátky.
Všichni zapomenuli. Jako by to nikdy neexistovalo. Míň to tak bolí.
Ale oni smí.
Jednou si to možná taky dovolí.

Lydie měla těžkou hlavu. Zpočátku vše působilo tak… nevinně. Tatínek si usmyslel, že jí najde ženicha, mamá mu to nevyvracela, bratrovi to bylo jedno a ona sama předem věděla, že jde o marnou snahu. Jenže doktor Krása byl cílevědomý. Snažil se ji zaujmout, naklonit si ji, získat její ruku. Asi mu nešlo jen o věno. Zatraceně! Kdyby alespoň nenosil ty hloupé brýle! Přidávaly sice na důstojnosti a vlastně byly docela šaramantní, ovšem sklo tvořilo nepřekonatelnou překážku. Kdyby je neměl, mohla by mu podsunout…
Snad jen kdyby si zažádala o praktikantské místo někde na venkově. Sejde z očí, sejde z mysli!