DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Prej Sorin dobře platí.
Hajzl, nemoh‘ aspoň říct, že kluk umí s mečem?
Jak se zbavili pout?
Chlapi jsou zrasovaný a vězni pryč.
Kdy se to vlastně celý posralo?
Kde se teď vzalo tolik komárů? Jak dávat pozor, když tě svědí i prdel!
Kluk byl rychlej, ale blbej – šermoval jak na divadle. Uštvali bysme ho, kdyby ho Zrzek neškráb‘. Teprve pak se naštval… a dva chlapi v háji. Stejně bych ho sejmul, kdyby mu nepomoh‘ ten fracek z velkýho domu. Hajzl!
Ta ženská! Courala se, divná byla.
Měl jsem ji zabít rovnou.
Sorin nám to asi nezapomene… ale měl by!

Postavili mu sochu.
Byla vysoká sedm metrů, byla z masivní žuly a vypadal na ní jako nějaký mytický hrdina.
Vždy, když kolem ní šel, cítil se strašně.
Pro všechny, které svým činem zachránil, byla ona socha veselým a radostným symbolem vítězství. Symbolem nového světa a důvodem k čiré radosti.
Pro něho osobně však byla něčím úplně odlišným. Viděl v ní symbol své ztráty a svého neštěstí. K čemu vám je být hrdinou, když v poslední zteči přijdete o všechny blízké?
Nejraději by na všechno zapomněl, ale tu možnost, to právo, mu sebrali.
Stal se hrdinou. A hrdinové jsou věční.
Bohužel.

Strnulé pohyby, minimální mimika, občas nezvladatelný třas. Tu potřebu pomocné ruky jsem plně chápala (a na přednášky s ním chodila moc ráda), ale asistence u zkoušení byla moje černá můra.
Nicméně tenhle student zrovna uměl dobře, a to si vytahl obávanou nenádorovou kožní problematiku.
Zachytila jsem poťouchlou jiskřičku v oku pana profesora a zatrnulo mi.
„Co vám říkají Guarnieriho tělíska?“ otázal se.
Student pobledl.
Nevydržela jsem to: „Pane profesore, když už máme pár dekád eradikovanou variolu, nemohli bychom mu to odpustit?“
Upřel na studenta své neuvěřitelně živé oči: „Ale jen z čiré radosti z toho, že už to nikdy neuvidím.“

Předvolební mítink končí, část účastníků si ještě s fotografií stoupá do fronty na autogram. Jimram postřehne, že je mezi nimi též Bibiana. Už když ji zahlédl mezi publikem, polila jej hrůza. Pro jistotu se v projevu i diskusi vyhnul ožehavým tématům jako mravnost a rodinné hodnoty.
"Dobrý den, pane Šoustku, pamatujete si na mě?"
"Pamatuji, jak se máte?"
"Výborně!"
"To je dobře," odvětí Jimram dávaje autogram.
Spadl mu kámen, přímo balvan, ze srdce. Neztropila mu skandál. Nejraději by byl u ní zapomenut, ale ví, že je to mimo jeho moc. A navíc v kontradikci s jeho kandidaturou na veřejnou funkci.

Vím, že naši archeologové při zkoumání předledových měst objevili několik desítek digitálních nosičů s filmy. Několik z nich jsem viděl sám. Velký Loyd je ale všechny takměř ihned po jejich objevení umístil na seznam zakázaných artefaktů. Sám za sebe musím říct, že více než Alien versus Predátor mě bavil Spider-Man versus Godzila. Godzilu jsem si oblíbil a myslím, že nejlepších výkonů dosáhla v Godzila versus Ježíš. Ten zklamal ve snímku Ježíš versus Tarzan a Jane kvůli moc dlouhým monologům. Skvost, který by měl vidět každý, a Velký Loyd neměl právo na to, aby upadl v zapomnění, je Tarzan versus Jane.

Byly chvíle, kdy mu všechno docházelo. V těchto chvílích naprosté příčetnosti se vzmohl jen na neutišitelný pláč.
Vlastně tohle nechtěl. Nic z toho. Nechtěl za sebou nechávat tuhle spoušť. Měl přece lidem pomáhat. Zachraňovat je, Něco v něm ale bylo silnější než jeho vůle.
A oni… všichni mu pořád ubližovali. Všichni byli stejní. Neustále se přetvařovali.
Měl ho vůbec někdy někdo upřímně rád?
Vzpomene si na něj někdo za padesát let?
A na co vlastně? Co po něm zbyde?
Možná bude lepší, když zmizí z paměti. Když se všechny vzpomínky na něj vypaří a zůstane po nich jen prázdné místo.

Milý Tasemníku,

není Tvým právem, ale jednou z Tvých největších povinností být zapomínán. Doby, kdy jsme vstupovali mezi pacienty a Nepřítele přímo a velmi reálně, jsou pryč. Bude mnohem lépe, budeš-li působit méně přiznaně. Velmi užitečným například bude, stanou-li se Tvá vnuknutí „vnitřními pohnutkami“ Tvého pacienta, jeho „pravým, zdravě sobeckým já“ nebo „hlasem srdce“. Samozřejmě takto nelze maskovat každou naši snahu, základem je začít u věcí zdánlivě nevinných a velmi zvolna zvyšovat laťku. Na konci si bude pacient myslet, že se prostě řídí svými pocity, ale ve skutečnosti to budou Tvé pobídky, kterými za něj budeš rozhodovat.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

To, že věčně zapomíná, že existuji, to bych ještě přešel. I když tedy nevím, k čemu jsem, když si ani nevzpomene, že mě má zmáčknout, natož aby věděl, co potom. Ale to, že se pořád někde válím a přicházím k úrazům, to mě opravdu štve.
Nejdřív mě zapomněl odložit před hodinou létání, takže jsem si po pádu pěkně natloukl. Jeho kamarád mě tři dny zapomínal vrátit. Od té doby jsem byl 5x zapomenut v učebně, 3x ve sklenících, 7x v knihovně, 15x v chlapeckých ložnicích a 9x ve společenské místnosti.
"Zapomínáček" neznamená, že mě může zapomenout, kde se mu zlíbí!

Skoro celý život před tebou
a už pálíš mosty za sebou.
Trháš vazby a vyvracíš kořeny
Kde leží původ téhle tvé proměny?
Zběsile utíkáš před svými hříchy.
Jsi plný zloby, nenávisti, pýchy
Užíváš a zapomínáš žít.
Musíš i konat, nestačí chtít
Všechno dobré převracíš naruby
Plnou parou se ženeš do záhuby
A sám to tušíš, sám to víš
A až se potom připlazíš
zpět jako marnotratný syn
se srdcem plným svých vlastních vin
A On tě sevře v náručí,
bude tu něco, co ti zaručí,
že zapomene?
Asi ne.
Sevře tě, obejme a dlouho nepustí.
Možná nezapomene.
Jistě ti odpustí.

Kdyby se vztahoval soudní proces a zákony na možnost z hlavy vymazat odpornou myšlenku nebo moment. Co by to bylo?

Byl by to nepřekonatelný strach z toho, co všechno přijde.
Strach, který svírá hrdlo a pevně jej škrtí, že není možnost zalapat po dechu.
Ano, tenhle hnusný strach ze všeho. Že ráno vyjde slunce a člověk se probudí do hnusného dne,
strach že bude nemocný.
Úplná panika, že člověku jde každý po krku a jediný, co si kdokoli žádá je úplná eliminace toho nebohého jedince.
Strach z nemilovaní, a pak přijde taky ten, kdy se bojíme smrti.

Prosím, nestrachujte se.