Originální

Ano, český rozumím
Ale jak? Vidí, prosim:
Moje věty? Zbytečné 
Moje slova? Jen a dve

Ano, znajim hezky barva:
Hnědá, žlutá, fialová
Oranžová, červený
Černobílé, zelený

Mluvim dobre odpoledne
Rano, vecer; děkujeme
Ale věty velké, dlouhé?
Díky, ne; nashledanou

Gramatika ja nenávi 
Který jazyk? Všechny! 
Norska, český, tlhIngan Hol
Anglisky - les tout, jawohl! 

Slova, slova, kde je ty?
Proc ty me nemluvi?
Kdy je rozumite mě?
Český je nemlivite! 

Přítel, pratel, autory
Co je ten slov pro drabblí?
Moře, kure nebo hrady?
Drabble, drabblat, drabblích?

Ano, český rozumím
Ale jak? Ty vidis tam:
Moje věty? Zbytečné 
Moje slova? Vidis: STO!

Pokáceli starý strom, domov, kde dryáda měla. Tanec ladný zlomen vprostřed pohybu.

Pokáceli statný dub, který život do žil vléval. Nyní sličná žena leží na koberci zeleném.

Netančí už, nezpívá si společně s jarními zvonky. Nohy už krok neudělají, ruce jemné bezvládně klesly.

Dřevorubci neumí pomoct, neumí, jak srdce chřadnoucí opět v tlukot přimět. Úsměv věčný na rtech ztrácí se, věta zmrzla v němém vánku, slova modré oblohy vpíjí se do lístků chvějících.

Na poslední cestu květ spadnuv jí do vlasů ji doprovází. Mizí divoženka v paprscích slunečních, rozplynuly se oči krásné, rozplynuly se sny nedosněné. Na místě konvalinka zůstala.

Když stojíš tváří v tvář vycházejícímu slunci, které tě svými paprsky hladí po tváři
Když po dlouhé noci vylezeš ze spacáku a široko daleko jsi jen ty a hory
Když uslyšíš zpívat ptáky a cosi hluboko v tobě se samou nádherou zlomí
Když se podíváš do očí druhého a radostí budeš plakat
Když se tvá duše ztiší a najednou uslyšíš, co šeptá moře a zpívají nebesa
Když tvé srdce naplní láska
Když si poprvé po letech znovu pomyslíš, že život za to stojí

Pak už nebude existovat nic, co bys mohl říct

Tváří v tvář nekonečnu jsou všechna slova zbytečná

"Pánové, mám to!" zahulákal Zdeněk hned ve dveřích skrýše klubovny bunkru komnaty. Nesl smotaný papír popsaný tím podivným písmem, kterému říkali faktura. 

Zbytek černokněžného řádu vyvalil oči na papír, jehož okraje se zdály ohořelé.

"To je vono?"

"Jo! Zaklínadlo v pravý latinštině."

Černokněžnící odkryli ze stolu všechno přebytečné a na pěti místech zapálili kradené svíčky. Sirkami, neboť zapalovačů se báli.

Zdeněk, jako představený, začal číst: "Lorem ipsum dolor sit amet..."

Nestalo se nic.

"To je pěkně blbý zaklínadlo."

"Čteš to špatně!"

"Cos to řek'?"

"Čteš to blbě. Správnej satanismus se čte pozpátku."

"Murobal tse di mina..."

Země se počala třást.

Když se míjeli, poznávali se. Bylo to něco těžko definovatelného, možná odlesk v očích, váhavost v chůzi, aura pomíjejícího lidství. Občas se večer scházeli na západě pod pískovcovou skálou, nesourodá skupina zvířat, samotáři i stádní, mírní i draví, malí i velcí. Snažili se spolu komunikovat, ale nenacházeli vhodná slova, zvuky, kterým by vzájemně rozuměli a tak se museli spokojit s pohledy a doteky. Zatím si nebyli nebezpeční, zabít člověka nebo z něj cítit hrůzu se jim příčilo, i když ti draví už zabíjeli zvířata, jak jim přikazoval instinkt a ti plaší už před zvířaty utíkali. Vraceli se ke svým zmateni. 

Všichni šíleně pobíhají sem a tam. Nikdo neví, co teď bude. Celá kancelář se ocitá v pláči a křiku. Nebohé tváře padají do dlaní. Jarda to jde zabalit. „Tady nebudu.“ Míša se modlí, Marie nadává, Tonda se z té zprávy šel vyzvracet. Matěj tiskne úzkostlivě prázdný hrnek. „Co budeme dělat?!“ Táže se hystericky utrápená Marcela. „Co když přijde šéf? To tu všechno rozmlátí... Koukejte, Marek už začal.“ Marek vytahuje mlýnek ze zásuvky a chce s ním prásknout o zem. „Ten zasra-“
„Marku! Ten mlejnek za to nemůže, že je prázdnej!“
Zdenka přibíhá zděšeně ze záchodu. „Co se tu proboha děje?!“

Výsledky dotazníku na téma bytosti, ktoré vás v poslednej dobe vydesili.

• hladová manželka
• užívateľ skúmajúci červené tlačítko 
• sekretárka s informáciou, že došlo kafe
• muž, ktorý neautorizoval upratovacie manévre
• žena s mapou. Navigovala.
• zákazník, nemaje tucha, čo chce, potrebuje a môže zaplatiť
• žartujúci administrátor
• babička s naberačkou a príliš hlbokým tanierom
• mlčiaca pani doktorka neustále pridávajúca závažia na váhu pri preventívnej prehliadke
• svokra s názorom 
• muž ponúkajúci pomoc pri varení

S ľudstvom to ide z kopca.. Nikto nenapísal nadprirodzenú bytosť!

To sa Kraken zase rozčúli. 

Zožerie nejaké bojové lode..

A bude mu celé leto blbo od žalúdku... 

Jej to bude rok...

“Zločin!” prořízne poklidné ticho zděšený ženský křik.

“Shromážděte podezřelé,” vrhá se do vedení řízný hlas.

“Kdo se ho chtěl zbavit? Kdo bude profitovat?”

Podezřívavé pohledy se množí. Neklid vzrůstá každým dalším výslechem.

“Kdo ho viděl poslední? Kdo s ním mluvil?”

Podezření se vine od jednoho k druhému jako červená nitka.

“Kdo se vykrucuje? Kdo je pachatel?”

Někteří se jen třesou, jiní už se rozsypali.

A když se Černý Čaj opilý mocí vyšetřovatele zaměří na nebohé Kakao, do kterého už se dávno dali moli, nápojová skříňka se s vrznutím otevře.

“Ahoj, tak jsem zase tady,” usměje se kafe, “Zmeškalo jsem něco?”

Pohybovala se se stádem, které jí přijalo, jako by tam patřila vždycky. Každým dnem v ní sílily instinkty a sláblo vědomí, jaké to bylo být člověkem. Cítila směsici radosti ze vzájemnosti a zároveň úzkosti, když se ocitla na chvíli sama. Napínala uši a kdykoliv se ozval nějaký nečekaný zvuk, rozeběhla se. Celý den hledali, potravu, vodu, bezpečí. Když odpočívali, občas jí hlavou probleskla vzpomínka, třeba na časy, kdy jejím největším problémem bylo, když došlo kafe nebo vypadla wifina. Teď jako by cítila život v každém nadechnutí, ale také s každým výdechem cítila smrt. Vážila ty dva životy, lidský a zvířecí.

"Míša blije," konstatuje Krocan u snídaně. Rejsek se zhluboka nadechne.

"Tonda má průjem," dodá vesele Medvěd. Šerif se mlčky podívá k nebi a jde za Tondou.

"Víš, jak nemělo pršet? Tak leje," sdělí Willymu po návratu, zatímco z něj crčí voda.

Willy se zasměje.

"Prší nám do stanuuuuu," přiběhne Míša (aktuálně neblijící).

Willy se přestane smát.

Večer je výživný. Ztracená baterka, stýskání, blití, zmoklý spacák.

Sesednou se k ohni.

"Stejně je tu krásně."

"Ty, Šerife... průšvih."

"Dneska? Nemožné," ušklíbne se Šerif. 

"Došlo kafe," řekne Rejsek pohřebním tónem. 

"Mně je nějak blbě," dodá Willy.

"Já chci domů," zamumlá Šerif.

Začíná pršet.