Originální

Ztratila se. Chvíli trvalo, než tu myšlenku dokázal přijmout. Nejdřív si myslel, že si někam vyšla a zůstala déle než měla ve zvyku. Možná prostě odešla, všeho už měla dost. Bylo to pár týdnů; občas nad tím přemýšlel. I teď, když se pro jednou vydal cestou, kterou neznal. Prodírajíc se křovím, vybavoval si její tvář. Vrátí se někdy? Koutkem oka spatřil něco barevného – odpadky po turistech? Sem přece nikdo nechodil. Ne, zjistil na druhý pohled. Byl to klobouk, co uvázl v suchých větvích. Ten, ve kterém ji bylo tak často vidět. Podešel blíž. Tak našel odpověď. Ona už se nevrátí.

Nezastavovat se ani na okamžik.
Běžet, běžet, co to jen dá, i když nohy začínají bolet, plicím se nedostává vzduchu a hlava se motá. Na chviličku si odpočinout, trochu se napít vody, vlastně pořád v poklusu, a zase běžet, běžet, co jen může.
Jednou... bude mít dost síly.
Jednou... se mu to podaří.
Jednou... se dokáže dostat ven.
Chce to jen lepší kondici.
A osud mu je nápomocný. Má ideální tréninkové možnosti. Nekonečný běh... Je to nuda, ale stále sílí.
Už brzy se před ním otevře nový svět, svět bez hranic.
Křeček v kolečku si odfrkl a pokračoval v běhu.

„Okamžitě zastavte. Jinak budeme nuceni použít zbraně." Ozvalo se z vysílačky.
„Tak hele", odpověděl Jack podrážděně do vysílačky. „Letím čtyřnásobnou rychlostí světla. Bude trval čtyři měsíce než zastavím."
„Tak nám dejte identifikační číslo". Vyzvala Jacka vesmírná policie. „A zapněte brzdící motory."
„Číslo nemám, nechal jsem ho u některé z mých bejvalek. A vesmír je dost nekonečný na to, abych vám unikl“, odpověděl Jack a místo brzdících motorů aktivoval hyperpohon. Loď se vydala do pohybu. Jedinou chybičkou tohoto plánu byl velmi přesný policejní střelec.
Policejní loď okamžitě začala střílet a Jackovi ostatky se vydaly na průzkum všech koutů dost nekonečného vesmíru.

Meče se s ohlušujícím rámusem srazily. Marnidovi vyrašil na čele pot. Přes přilbici sledoval svého soupeře a pomalu se loučil se životem. Byl vysílený, zatímco jeho protivník byl plný energie.
„Mysli", říkal si sám pro sebe. Tuto schopnost však již dávno ztratil. Jeho pozornost na okamžik upoutal zablácený klobouk ve křoví a v jeho mysli se stvořil ďábelský plán. Provedl klamný útok a místo seknutí nabodl na ostří meče onen klobouk a vrhl ho na nepřítele. Bláto udělalo své a přilepilo klobouk přímo na obličeji protivníka. Moc mu to slušelo.
Než se jeho hlava poslušně odebrala k podlamujícím se nohám.

Kouzelník Alfréd zaklel, když z klobouku vytáhl tři vypasené králíky. „Havěť jedna, co mi tu furt leze?“ nadával.
Jeho matka po něm střelila pohledem. „Ještě si stěžuj! Co by za to daly děti v Africe?“
„Nic, protože nic nemají.“
„Nebuď drzý!“
„Nejsem drzý, ale upřímný. Furt králíka, každý den králíka!“
„Nemel a tahej!“
„Říkám ti, že tam zlatou cihlu nenajdu. Je tam maximálně tak... křoví?“ nechápavě pohlédl na kus větve, která se mu objevila v ruce.
„Břídile.“
Alfréd zavrčel a schválně vytáhl z klobouku holuba. S potěšením pak sledoval, jak se usadil na matčině rameni a kálel jí na záda.

Když nikdo nebyl doma, rád vzpomínal. Neměnil by, má přece skvělou ženu a dvě úžasné děti, ale někdy se mu zastesklo po těch pár létech strávených hraním a zpíváním na náměstí. Vlastní kytaru dostal asi tak ve dvanácti a jeho hraní ji hodně poznamenalo – možná proto mu pak lidé do starého klobouku házeli tolik drobných. Klobouk a kytara, jeho prostředky k dobytí světa. Teprve teď si začínal uvědomovat, že to právě tehdy mu svět patřil. A pak ji potkal, holku svých snů. Nabídl jí cigaretu a večer už se šli sami projít do lesa. Tehdy svůj klobouk zapomněl ve křoví.

A/N: Tenhle přístup mě na filmech a seriálech s emzáckou tématikou vždycky strašně fascinoval.
„Takže mi chcete říct, že my sem přiletíme s mírovými úmysly a nabídkou našich technologií, kontaktujeme domorodé obyvatelstvo, které do této chvíle ani netušilo, že nějaké jiné životní formy kromě nich ve vesmíru vůbec existují, natož aby se dovedlo v tomto prostoru efektivně pohybovat - a oni nám za to vyhrožují zničením?“
„No, jaksi...,“ mluvčí Sedmatřicáté vesmírné rady pro rozvoj meziplanetárního přátelství se rozpačitě zavlnil, „ano, veliteli.“
Chvíli se na sebe dívali, osm očí proti sobě v tiché shodě. Pak velitel vesmírného plavidla, vznášejícího se na orbitě Země, pokrčil chapadly a dal pokyn ke skoku do hyperprostoru.
Zkusí to někde jinde.

Jé, ta zeď vypadá jako porostlá polštáři!
Zrak sklouzne na předmět, který svírá v rukou.
*-*
Přicházela domů a potkávala nepřirozené množství lidí. Oko zachytilo záblesk povědomé látky. Zarazila se. Ten klobouk neměl být zachycený na bříze. Měl sedět na hlavě plyšového psa v ložnici rodičů. Mami? Tati?
Nos rozpoznal závan kouře a ve vzduchu visel prach. Oči se široce rozevřely. Běž!
V uších zavibroval vítr ženoucí se místy, kudy nikdy nevanul. A v mozku konečně přeskočila kolečka.
„Ne! Prosím! Nééé!“ Výkřik rezonuje v obou realitách.
Odhodí odrbaný klobouk. Začne se kývat.
Usnout… Nemyslet!
*-*
Jé, ta zeď vypadá jako porostlá polštáři!

„Majdo, spíš?“
Tohle je ta otázka, na kterou prý nikdy neodpovíte pravdivě, říkala jí maminka.
„Asi ne.“
Medvídkovi by mohla žmoulat ucho i jindy, že?
„Tak porada. Ale hned!“
Nebyl přece čtvrtek a dokonce ani neděle. Naučila se kvůli tomu znát dokonce i dny v týdnu.
„Máš tu zaprdíno, Matěji.“
Chichotala se, když zadržovala dech pod jeho přikrývkou.
„To máš teď jedno. Musíme vyřešit co s tetou Agátou, zítra přijede.“
Nerozuměla.
„Hm?“
Těšila se.
„Majdo, ona už neodjede! Chápeš, kvůli ní odešel dneska táta s věcmi!“
Ne, nechal tady ponožku!
„Proč?“
Ne!
„Protože máma ji má ráda, víš?“
Netěšila se.
***
Takže, tímto přeji zdejšímu osazenstvu krásný páteční večer :). A později snad dobrou noc!
Jsem v této soutěži zelenáčem, tudíž doufám, že jím dlouho nezůstanu a troškule se otrkám...:).

„Víš, co je novýho?“
„Copak?“ zeptal se Pavel své lepší polovičky. Pokuřoval opřený o zábradlí balkonu, sledoval západ Slunce a bylo mu fajn.
„Kočka ti sežrala fíkus,“ oznámila mu Iva.
„Hurá,“ odpověděl nepřítomně.
„Neteče teplá voda.“
„Skvělý.“
„A na oběžný dráze sedí flotila mimozemšťanů a hodlá se sem nastěhovat.“
„Poslyš,“ probral se Pavel konečně, „to myslíš vážně?!“
„No, to je apríl, ale s tou kočkou je to pravda.“
„Ále,“ zadýmal a pokračoval v obdivování zajímavě zabarveného ovzduší, „hlavně, že jsme zdraví.“
Iva to nevěděla, ale na orbitě Země skutečně kroužila vesmírná flotila. Lidstvu končila nájemní smlouva. ET se vracel domů.