Originální

Téma: Polední pauza
Fandom: Originální
Slabý větřík se stále snaží budit dojem chladného jara, polední slunce však hřeje vytrvale. Stoupá ulicí, vzhůru ke hřbitovu a lesu. Mine několik posledních domů, zaslechne vzdálený cinkot příborů. Nikdo není v ulicích.
Zhluboka se nadechne – tak voní vzduch pouze v půli dne, je zpola vlhce přítulný, zpola pálivě roztoužený. Vyschne mu v krku, dlaně se potí. Okolí přikrývá ticho. Slyší jen ptačí zpěv a cvrčka snad. Nikdo není v ulicích.
U hřbitova zabočí doprava, dál po stezce na kraji lesa. Vůně se proměnila. V trávě leží mladík, jen kapradím přikrytý, možná spí, čekal příliš dlouho. Nikdo není v ulicích.

Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička. Jedna lžička. Druhá lžička. Třetí lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Druhá lžička. Jedna lžička. Druhá lžička.
Chramst!
Jedna lžička. Jedna lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Jedna lžička. Jedna lžička.
Chramst!
Žádná lžička. Žádná lžička.
Vše co zbylo z věna tvého, z tvého výkupného ženo.
Žádná lžička. Žádná lžička.
Chramst!

Fandom: Originální
Poznámka: Oficiálně navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno.
Ticho. Netrpělivé zašustění přikrývek. Hučení v uších. Klidné otočení stránky. Hluboký nádech. Ticho…
Daniel zeširoka zívl. Měl dojem, že má hlavu minimálně dvakrát tak větší, než s jakou ráno vstával. Raději ani nepřemýšlel, jestli se mu podaří pořádně usnout. Zkouškové je zlo.
„Jdeš už?“ zavrněl v polospánku.
Ondra rychle přelétl očima několik posledních stránek. „Mmm.“
Daniel se překulil na svou polovinu postele. „No jo, máš novou hračku… Mám žárlit?“ Odhrnul pro Ondru vyhřátou peřinu.
Dlouhé zívnutí. „Ty! Pokud chci ten jazyk dobře ovládat, je gramatika nepostradatelná.“
„Už včera jsem se ujistil, že jazyk ovládáš dokonale…“ Polibek. „Skoro jako rodilý Říman.“

Fandom: originální
Poznámka: omlouvám se za pozdní vložení, kdyžtak se obejdu bez bodíku...
Už několik let nenosím boty na zavazování. Nesehnu se k nim. Když jdu ven, potřebuju dlouhou lžíci a hůl.
Neumím si ještě zavazovat tkaničky, ale už poznám, když mi je máma zaváže špatně. Rozvážou se nejpozději na schodech. Jenže máma na to přes slzy špatně vidí.
Jdu pomalu ulicí, ve které bydlím celý život. Kdysi jsem tudy uháněla jako vítr a táhla ho za sebou do školky. Teď přemýšlím, jestli mu zavolat, když se čtrnáct dní neozval. Já nesnáším ta slova: "Co zas, mami?"
Už jsem ho dva týdny neviděla. Stýská se mi po něm, ale mámy se na něj ptát nebudu. Zas by to dopadlo špatně. Teď mi na ulici drtí ruku, jako by mě nikdy nechtěla pustit.
Mám tušení, že to možná není jen tak. Poslední dobou jim to moc neklapalo, ale doufala jsem, že se to spraví. Přála bych Aničce, aby nezažila to, co on.
Když se mi to máma pokoušela naposledy vysvětlit, rozbrečela jsem se a utekla. V pokojíčku jsem si schovala hlavu pod peřinu a zkoušela se probudit. Na zlé sny to přece vždycky fungovalo.
Po ulici proti mně jde žena s děvčátkem. Nemám brýle, ale ta malá má vlasy úplně jako ona.
Babičko?
Aničko?

Některé věci tajíme i sami před sebou. Obzvlášť sami před sebou. Ale on se rozhodl být k sobě upřímný. Upřímnost je první krok. Nemělo smysl to skrývat. Prostě a jednoduše ho miloval. Připadal si hloupě, ale byl celý nesvůj, když se ho nemohl co chvíli jakoby náhodně dotknout, zachytit jeho vůni, na chvíli slastně zavřít oči, představit si, že ho vezme pevně do ruky a...
Nezdravá závislost. Bylo to zvrhlé, ale nedokázal si pomoct.
Ano pokusil se ho zbavit. Odmrštil ho. Jako už tolikrát. A pak jen čekal až se vrátí. Vždycky se vrátil. Hračka, vzpomínka na dětství – jeho bumerang.

Byl jsem dítě. Hodně věcí jsem nechápal. To se stává. Klasický nedostatek informací. A tak jsem ani nevěděl, proč mám plakat. Ptal jsem se, kam odcházejí a proč se nevrací. A dostal jsem hodně odpovědí, ale žádná z nich mě neuspokojila. A tak jsem neplakal. Pro nikoho z nich. Jen jsem psal jejich jména do popela a díval se jak ho vítr rozfoukává do široka.
Pak jsem dospíval. S věkem přicházejí nové pohledy a nové myšlenky. To se stává. Některé odpovědi konečně začnou dávat smysl. A tak přijde pochopení. Už jsem věděl, tak jistě a nezvratně, kam odcházejí a proč se nevrací. Lidé stejně jako popel odfouknutí větrem navždy. A tak jsem plakal. Slzy si razily cestu popelem na mé tváři. A já si pamatoval. Všechna jména a všechny slzy, které jsem pro ně prolil.
Teď jsem zestárl. Život není víc než kruh. Tak často se vracíme na místa, kde jsme začínali. Přestáváme chápat. To se stává. Snad máme příliš mnoho informací. Už zase nechápu, proč plakat. Neptám se. Teď píšu do popela vlastní jméno. Je jen otázkou času, kdy ho vítr odfoukne. Můžu ho zapomenout, protože i já odejdu a už se nevrátím. Nepotřebuju, aby pro mě někdo plakal.

Fandom: Originál
Poznámka: Tentokrát opravdu hra na "bodík je bodík". K tomuhle drabbli mě tak trochu inspirovala mamka v kuchyni =D.
V dětství si strašně rád hrál se sirkami.
Začalo to tehdy, když se mu ztratilo chrastítko a v jednom kuse brečel. Zoufalá maminka vzala první, co měla po ruce – krabičku sirek – aby ho uklidnila.
Chlapeček pozoruhodně rychle přestal plakat.
Později se chrastítko našlo, ale už stejně nebylo potřeba. Chtěl si hrát jenom s krabičkou zápalek a poslouchat, jak se přesýpají.
Když byl větší, skládal si místo čmárání po papíře obrazce ze sirek.
Jednoho dne zkusil škrtnout. Fascinoval ho plamínek, zvolna se plazící po dřívku. Ještě víc ho fascinovala přibližující se siréna požárního vozu.
Když dokončil školu, rozhodl se stát hasičem.

Na otázky kamarátok, ako sa má mamka, zvykne odpovedať s predstieranou ľahostajnou veselosťou.
"Veď vieš, starý človek sa stáva opäť malým dieťaťom." Ale nikomu sa nezveruje s tým, ako môže niekedy pohľad na takú premenu bolieť.
V kuchyni sa ozvali kroky a ťukanie palice.
"Dnes pôjdeme na šípky. Uvarím z nich potom lekvár." Tvár starej pani žiarila nadšením.
"Mami, vieš, že na dnes si objednaná k lekárovi. Na šípky môžeme ísť inokedy."
"A nemohla by si mu zavolať, že prídeme zajtra? Ja už som si nachystala košík."
"Mami, to sa nedá. Nemôžeme si u lekára prehadzovať termíny kvôli tomu, že ty chceš ísť na šípky. Poď, prezlečieme sa a vyrazíme."
"Ale ja som sa tešila na tie šípky. A už som si nachystala aj košík..."
"Mamička, dnes to naozaj nepôjde. Šípky počkajú. Aj tak je to ďaleko."
Stará pani sa akoby schúlila do seba, bez odvrávania sa nechala odviesť do kúpeľne, prezliecť, odviesť k doktorovi. Zdalo by sa, že išlo o banalitu. Ale tieto drobné prehry spôsobovali, že sa cítila bezmocná, neužitočná, stará.
Celý večer mala pred očami postavu svojej matky, rezignovanú, odovzdanú. Nakoniec nevydržala, vošla za ňou do izby a vytiahla košík zo skrine.
"Zajtra pôjdeme na tie šípky."

fandom: Pokud někdo nenavrhnete nějakej, do kterýho by se to hodilo, tak asi originální
Milí kandidáti,
rozhodli jste se budovat kariéru v prudce expandujícím oboru. Abyste později nelitovali, podělím se s vámi o několik základních pravidel, která je radno dodržovat.
Dbejte na hygienu! Po každém sání - vyčistit zuby! Paradentóza je věčná hrozba!
Pracujete-li ve stoje, držte se své váhové kategorie! Nevybírejte si přehnaně objemné objekty. Pokládání těžkých břemen je náročnější než jejich zvedání.
Pozor na nevhodné osvětlení! Změna světelných podmínek vás může nepěkně rozhodit.
Než se proměníte v netopýra, zkontrolujte odrazivost okolních povrchů. Jste nesmrtelní, ale vaše důstojnost by to přežít nemusela.
A hlavně, nezapomínejte na povinné přestávky a přes půlnoc si udělejte pauzu!

Zvony na kostelní věži všem oznamují, že je pravé poledne.
Automat na kávu si vede svůj nepřetržitý monolog.
Kuchařky v závodní jídelně rytmicky cvakají naběračkami s bramborovou kaší o talíře.
Příbory jedlíků skřípou a ťukají o sebe.
Náměstím se rozléhají kroky pracujících, spěchajících využít svou půlhodinku na jídlo.
Vrabci sezobávají drobečky spadlé na chodník.
Děti si s mlaskáním vychutnávají zmrzlinu jako dezert.
Cinknutí mikrovlnky hlásí, že oběd je ohřátý.
Prodavač ve fast foodu si tiše pobrukuje.
Sirény vřeští o sto šest. Je první středa v měsíci.
Je zrovna dvanáct. Město žije svým vlastním, uspěchaným životem a poslouchá symfonii poledních zvuků.