Originální

Poznámka: Morseovku neumím a podle toho to vypadá, ale jak se tady tak říká: Bod je bod. :D
Paní Louková vešla na poštu a přistoupila k okénku.
„Louková, mám tu telegram.“
„Ach, ano. Hned to bude,“ odpověděl pracovník a vytáhl papírek s tečkami a čárkami.
„Vazena pani Loukova, STOP Vas syn bohuzel zahynul. STOP Smrt nastala na pitevnim stole. STOP
Ne, počkat.
Na pitevnim stolee.
Ne promiňte. On to Hrubý hrozně špatně zapsal. Ty dvě tečky nejsou ee ale i. Celá ta věta je špatně.
Smrt nastala na bitevnim poli. STOP Uprimnou soustrast. STOP Plukovnik Kotek, 13. jizdni divize. STOP“
Žena propukla v pláč.
„No tak, paninko, nebrečte mi tady. Ten stůl v tom byl vážně úplně nevinně!“

„Doktore, nezapomněl jste na narkózu?“ dotázala se mrtvola na pitevním stole. „Jen že ten skalpel v břiše dost tlačí.“
„Ty nedáš ani po smrti pokoj? Vždycky jsi byl potížista,“ rozčiloval se doktor Pepa, který byl ve skutečnosti jen nedostudovaný řezník.
„A jak jako můžu v klidu umřít, když mě chceš sebrat obě plíce jen proto, abys mohl o dva roky déle kouřit? Já jsem s transplantací nesouhlasil.“
„Už je mám, hned tě zase zahrabu, tak klídek,“ odbyl Pepa nebožtíka a pokračoval v práci.
Zombie si jen povzdychla, protože dobře věděla, že si Pepa za půl roku přijde i pro játra.

Sedel na zahrade a usmival se jako mesicek na hnoji.
Auto, jeho prvni auto. To, o kterem stale snil, to, ktere ho nenechalo leta spat. To, ktere si vzdy pral.
Kamaradi puknou od zavisti vzteky. Ach, kdyby jen vedeli, co ma na zahrade.
Popijel vychlazene pivo, slunce ho palilo do ramen a on jen stale hledel na sve vytouzene auto.
Ta rozkoz, ktera se mu rozlila po tele, prisla jen jednou, kdyz se mu narodila dcera. Az vyroste, ukaze ji sve auto.
Podival se na sve Ferrari P4 Spyder. Nejmensi limitovany model na svete v meritku 1/8. Ach, to stesti!

Poznámka: inspirováno mým synem
Malý chlapeček na koberečku s natištěným motivem silnic a domečků. Drobná ručka svírající angličáka, chvilka tichého „vůůů, vůůů“ (er dosud nevypilováno) a odhoz kvalitní napodobeniny známé značky bokem. Nástup plastového bagru; nespokojenost a přesně mířený let za angličákem. Za deset minut trapná neexistence dalších modelů, v koutě nevzhledná kopice vyzkoušených a zavržených. Opatrné ohlédnutí na matku žehlící prádlo, malý nenápadný výlet do kuchyně pro špunt, špejli, nůž a mýdlo, pak chvilka soustředěné tvorby a výsledek - skvost. Přetrpění matčina řevu, ovázání všech řezných a bodných ran, potom návrat na kobereček s vítězoslavným konstatováním: „Mami užnej, že tohle je ale požádná kája!“.

A/N: Je na reklamu na auto, všichni poznají na jakou. :D
„Lacia 2011, poprvé,“ rozezní se.
Vše začíná autem jedoucím městem. Luxusně oblečená žena se pohrdavě usměje na kolemjdoucí a muž si užívá jízdu.
Zaparkují před prodejnou Renault, kde oba vystoupí z vozu a žena se zavěsí do svého partnera.
„Doufám, že jste si projížďku užili,“ zavolá na ně přicházející prodávající s milým, ale hraným úsměvem.
„To ano,“ řekne žena a muž jí doplní „Skvělé auto. Kolik stojí?“
„239 900Kč.“
„Kolik?“ Zeptá se nechápavě muž.
„Ehm... I má kabelka je dražší,“ řekne žena, chytne svého muže a společně odcházejí.
„Á, stop! Skvělá práce, sjedeme to ještě jednou,“ ozve se za kamerou.

Měl za sebou dnešní poslední pitvu. Úklid pitevny mu dnes trval neobvykle dlouho. Mohla za to silná migréna, která se začala hlásit o slovo.
S povzdechem uklidil poslední náčiní a poté se narovnal. Zrak mu padl na kovový stůl. Vypadal tak lákavě. Chlad mu vždycky pomáhal zbavit se bolesti. Neváhal ani vteřinu a hned si na stůl lehl. Kýžený efekt se ale nedostavil. Hlava nadále třeštila.
Smrt. Smrt. Smrt. Rezonovalo mu hlavou s každým přívalem bolesti.
Ano, jak moc by si přál nalézt na pitevním stole smrt. Alespoň by se zbavil té neskonalé bolesti a měl by svatý klid. Snad.
AN: A já si jdu najít svůj pitevní stůl, na kterém bych se zchladila...

Nikdy nebudu dle tvých představ. Nikdy nebudu včas doma, nikdy nebudu tam, kde mě zrovna potřebuješ. Nikdy se ti nebudou líbit moje vlasy, nikdy ti nepřiroste k srdci pivo, které piju, když spolu sedíme v baru. Nikdy nesplním vše, co jsem slíbil, když jsem s tebou snil o naši budoucnosti. Nikdy se nezměním a naše děti nikdy nebudou nosit dobré známky, protože se s nimi nikdy nebudu učit. A taky asi nikdy nepojedeme do Benátek. Ale přece jen.
„Chceš se svézt?“
Zaváháš jen chvilku. Pak nasedneš do nablýskaného cadillacu. Fialová metalíza. Prostě neodoláš.
A já tě za to prostě miluju.

To je pěknej vajgl, člověče, dokouřenej až k filtru, takový já mám rád. Já si ho pěkně seberu, jen se nebojte. Ještě, že mě nevidíte, kdybyste viděl, netvářil byste se tak spokojeně, že jo.
No nic, znáte to, vajglík k vajglu...
Ještě tak dva tři měsíce a obsah týdletý kárky mi poskytne dost energie, abych přešel do dalšího stádia. Už se těším na to teploučko.
Sbírat vajgly je nůďo, ale pro chuť dehtem impregnovaných plicních sklípků, pro to delikatesní pošmáknutí, bych tudle práci nevyměnil za žádnou jinou.
No jo, dyť já se vám ani nepředstavil...
Tumor Pulmonale, váš osobní rakoviňák.

Zazněl startovní výstřel. Kolečka se rozhrčela. Začala Velká cena Mrkvostátu.
Zaječí jezdci seděli na zádech svých transportních prostředků, v ruce prut se salátem, a snažili se své závodní oře rozpumpovat co to dá.
Výcvik nebyl snadný, přece jen, naučit se zkoordinovat dva páry kolečkových bruslí, o nacvičení povelů nemluvě, to není právě jednoduché. Do závodů se kvalifikovali jen ti nejlepší.
Ještě kdyby se to stvoření pitomé naučilo v zatáčkách pořádně pře-šla-po-vat...
Náhlá kolize, dosud vedoucí dvojice skončila u hrazení, všechno na jedné hromadě.
Zajíci Břéťovi to ale ani moc nevadilo.
Cenu za nejlépe naleštěnou želvu měl už beztak v kapse.

To je stroj. Právě se mi podařilo po vyčerpávajícím dvouhodinovém závodě předjet natuněného hlemýždě, který se ještě plazil opačným směrem.
Teď tu čelím rozzuřenému davu důchodců, jelikož už půl hodiny frčím po přechodu. Prostě nemají pochopení pro moderní stroje.
A teď mě tu za plné jízdy otravuje policajt, že zde se parkovat nesmí. Vždyť já tu neparkuji. Blbec jeden.
Ale nejhorší hrůza mě teprve čekala. Podívám se do zrcadla a vidím, jak mě strašlivou rychlostí dohání nehybné předměty.
Šlápnu na plyn a zmizím v oblaku radioaktivního prachu, který za tři dny přiletí z Japonska.
Jak já miluji ten svůj trabantík.