Originální

Nejdřív šla vůně a potom ona. Svůdné, štíhlé boky, dokonalý make-up, špičkově ovládaná houpavá chůze na vysokých podpatcích. Nikdy se doopravdy nezamilovala, ačkoli sama lámala mužská srdce na počkání. Každý skalp si pečlivě zapsala do svého tajného deníčku, a že jich tam bylo! Znechuceně odhodila rozevřenou knížku. Číst o cizích osudech ji nebavilo. Vždyť sama žije naplno. Nechápala, proč jí ten poslední ňouma doporučil číst tenhle román…že prý je o ní. Hloupost. A stejně by ji zajímalo, co se tam píše…Lesk a bída kurtizán… netušila, oč jde, ale předem ji to uráželo. Blahosklonně se usmála…však on ještě přijde s prosíkem…

Cesta se ták tááhla. Po chvilce nabručeného pozorování stromů a polí míhajících se kolem – dneska tam ani nejsou koně, ani králíci ne − zvedla hlavu a zkoušela přečíst různé věci nahoře.
„Zoo“ šla snadno. Tam chodili někdy, když bylo hezky. A viděli i toho lva, plameňáky a opice, co prostrkovaly hlavy „oo“.
„Daruj krev,“ říkala jí rozesmátá kapka.
Podívala se na své strupovité koleno.
Další nápis už byl těžší. Byl pod obrázkem rozesmáté a smutně rozšklebené hlavy.
Smějící se hlava byla asi Lesk a ta nešťastná hlava musela být Bída.
Ztichlým autobusem zazněl jasný dětský hlásek: „Mami, co je to kurtizán?“

Poznámka: Tahle idea mi v hlavě strašila už dlouho, možná se mi ji někdy podaří trochu rozvést :).
------------------------------------------------------
Když se na střední škole dostala blíž k historii, uchvátil ji. V knihovně strávila hodiny
čtením všech svazků, které stály za to i braku, který zbýval. Měla pocit, že ho zná.
Na vysoké hltala všechny informace i malé detaily, které by jí mohly pomoci v tom šíleném
napravděpodobném plánu. Školu dokončila s červeným diplomem, ale ani za mák jí na něm
nezáleželo.
Pronikla do tajného společenství, které svým členům za tučné poplatky nebo „neocenitelné“
služby poskytovala cesty časem.
Když se ocitla na lůžku vedle Iulia Caesara, necítila radost.
Cítila se špinavá a využitá.
Ráno v nohách postele našla hrst mincí...

Šiky bojujících se zuřivě přesouvají z místa na místo, nezřídka používajíce libovolné bazmeky coby obligátní tupé předměty a vrhajíce mezi nepřátele střely mocných kalibrů.
Probíhá epická bitva – Pravidla českého pravopisu proti patvarům plížícím se pokoutně moderními sdělovacími prostředky.
Nyní se do bitvy zapojují i tiskařští šotci. Paradoxně na straně Pravidel, ale pro ně je zábava v tom, že si jich někdo všimne. To u moderních „tiskovin“ nehrozí.
Přinášejí těžký kalibr, raketu typu město-moře-kuře-stavení.
Kostra nepřátel, silně se opírající o zanedbávání středního rodu čísla množného, se zachvěla. Ale ještě nepovolila.
Dokud nepoužili raketu typu žena-růže-píseň-kost.

Věděla, že tohle nedopadne dobře, prostě nemůže. Ráno vstala z postele a vykročila levou nohou. Když pak vycházela z bytu, zakopla o černou kočku. Panelák, ve kterém bydlela se zrovna opravoval, takže prošla pod žebříkem, který stál opřený o zeď. Když na zastávku přijel autobus s dvaceti minutovým zpožděním, začalo jí být opravdu nevolno. Šlo o náhradní spoj kvůli poruše. Když nastupovala, všimla si velkého čísla třináct na předním skle.
Teď tady stála a bylo jí ještě hůř.
„Slečno, pan profesor se vás ptal, jestli alespoň víte, kdo napsal Lesk a bída kurtizán?“ otázal se znovu zamračený předseda maturitní komise.

Den se chýlil ke konci. Slunce zapadalo do rudých mraků na obzoru, jakoby zbarvených krví prolitou dnešního dne.
Na obrovské pláni spolu bojovaly dvě vojska – každý za svého krále, svou vlast a svou pravdu. Dnes se nic nerozhodlo, s posledními zbytky světla se musí bitva přerušit. Pokračovat se bude zase ráno. Jakmile se rozední.
V tu chvíli ucítil jeden z bezejmenných vojáků v břiše nesnesitelnou bolest.
Zdálo se mu, jako by ryk boje pomalu utichal. Pak už neslyšel nic. Do toho děsivého ticha ho napadla jediná myšlenka – že je snad lepší zemřít první ranou bitvy než jednou z těch posledních.

Drahé třpytivé šperky. Make-up meruňkové barvy a rtěnka rudá jako okvětní plátky růže. Šaty z jemných látek. Vybraná společnost mužů, kteří vědí jak se k ženě chovat. Večírky, plesy a čajové dýchánky.
Milovala tenhle život. Život mezi smetánkou. Bylo to vzrušující, i když vyčerpávající. Tolik informací, tváří a jmen, které si musela zapamatovat. Tanec mezi slovy, který musela ovládat, diplomacie.
Všechen ten lesk světel a společnosti však pohasínal v porovnání soukromého života. Nemoci se zamilovat, mít vlastní život, vdát se a založit rodinu. Nic z toho žena jako ona nikdy nemohla mít. Soukromý život kurtizán byla samá bída a beznaděj.

Nikdy netušila, že bude tak náročné skončit. Všechny ty peníze, za které si mohla koupit cokoliv, co si přála. Luxusní byt, sportovní auto, nespočet bot a oblečení, některé měla na sobě jen jednou, exotické dovolené, tohle všechno teď chtěla změnit kvůli němu.
Věci ji zůstanou, ale životní styl bude muset změnit. Netuší, jak si bude vydělávat na obyčejný život, jen ona a on. Byl na ni krutý, ale stejně ho chtěla. Právě to se jí na něm líbilo, neptal se, ale rovnou poroučel. A ona poslouchala. Věděla, že ji má v hrsti. To je ten lesk a zároveň bída kurtizán.

fandom: žádný konkrétní jsem na mysli neměla, ale určitě by se to na některé nacpat dalo :)
Zbýval už jen poslední výstřel. Poslední rána. Jestli i teď mine, bude vše ztraceno. Sebevědomé vychloubání, že trefí úplně cokoliv, se projeví jen jako pusté chvástání. Ztratí důvěru.
Co když ztratí i lásku? Co když to bere tak moc vážně, že teď jejich láska závisí na tom, zda poslední výstřel mine či nemine cíl?
Ne, tohle nemá cenu. Zbytečně se rozptylovat obavami z toho, co bude či nebude, když se netrefí.
Chce to jen klid.
Soustředit se, uklidnit, pořádně zamířit, zadržet dech… a stisknout spoušť.
PRÁSK!
Špejle se přelomila a fialová papírová růže se poroučela k zemi.
Vše bylo zachráněno.

Za dlouhých zimních večerů popíjela horkou čokoládu se skořicí a zamykala světlo do čtyř stěn svého pokoje, aby jí ho zima neokousala. Ráda usedala k oknu a kreslila prstem na zadýchané sklo. Ráda byla sama se svými sny a zachumlaná do peřin překračovala hranice reality. Ráda naslouchala zvuku pera kroužícího po papíře, jak se nese tichem. Tehdy měla pocit spojení s něčím mnohonásobně větším, než byla ona sama; pocit sounáležitosti s oním mocným Pisatelem, který vede naše kroky. Tehdy byla šťastná.
Někdy však, jak se tak rozplývala v absolutnu, ucítila palčivou bolest.
Vesmír je dost nekonečný, ale její život ne.