Originální

Inspirováno životem.
Zoufale se jí do toho nechtělo. Odkládala to až na poslední chvíli, ale už se tomu nemohla vyhnout.
Její křestní jména určenou kolonku brutálně přetekla.
Rodné číslo neměla. Datum narození jí systém odmítl uznat.
Bydliště matky v době narození si nikdo nepamatoval. Něco si vymyslela.
V kolonce rodinný stav marně hledala možnost „komplikovaný“.
V oboru vzdělání uvedla „politologie a psychologie“. Neodpovídalo to ani pravdě, ani těm „správným“ odpovědím.
Otázku na počet živě narozených dětí brala jako diskriminační.
A co mám sakra vyplnit jako Odvětví ekonomické činnosti?
Ne, formulář pro sčítání lidu neměl patřičné kolonky, které by vyhovovaly upíří následnici trůnu.

Kolem hořely svíce. Vládce upírů již stál u zkrvaveného oltáře čekajíc na svou nevěstu. Již přichází. Nádherná smrtonoška s rudýma očima a velkým výstřihem. Všichni hosté se zarazili nad její krásou, obzvláště muži. Nevěděli, že svatební hostina se skládá právě z hostů. Obřad započal a s ním i jatka. Potoky krve, hromady kostí, mnoho nářků a zbytečných proseb.
Na konci zbylo jen pár živých, stovky mrtvých a tisíce nemrtvých.
„To bylo tak romantické, řekla nemrtvá princezna a přitiskla se ke svému věčnému muži.“
„Tohle byl jen začátek, má drahá,“ řekl pán upírů a poslal novou legii kostlivců na nejbližší vesnici.

Poprvé vstoupili do zděděné vilky jako noví majitelé a spokojeně se rozhlíželi. Prastrýček dům udržoval v dobrém stavu a moderní stroze elegantní zařízení lahodilo jejich vkusu. Až na jeden detail.
„To je ten vzácný obraz, co se podle závěti musí pečlivě opatrovat?“ zeptal se muž nevěřícně.
Hladká malba v sádrovém rámu představovala zlatovlasou bledou dívenku v bělostných krajkových šatech. Líbezně spočívala na jasně zeleném pažitu a v jemných ručkách držela povadlou růži.
„Odporný kýč,“ prohlásila žena rezolutně. „Půjde do bazaru.“
Muž souhlasil. Vydali se zkoumat další místnosti.
Nevšimli si, že mrtvá princeznička otevřela nebesky modrá očka. Zatvářila se velmi zlověstně.

Poznámka: Za tuto BJB drabble vděčím Miye a jejímu vyprávění. Občas člověk nevěří svým uším. :)
Maškarní večírek. Navíc na hloupé zombie téma. Poprosil kamarádku, aby se vyřádila na jeho masce. Stačilo pár litrů umělé krve, rozdrásané džínsy a byl dokonalý mrtvák.
Ve sklepní hospodě bylo vydýcháno, přes kouř nebylo skoro vidět a všude bylo plno nemrtvých. Chtěl se otočit a vypadnout, když v tom ji spatřil. Se zelenými vlasy a v zelených šatech.
„Kláro, kdo je támhleta princezna?“ zeptal se kamarádky.
„Princezna?“ Nepostřehl její zákeřný úsměv.
„Princezna si říká Toxique.“
Nic víc nepotřeboval a šel se seznámit.
„Ty, Kláro, ví Filip, že Toxique je kluk?“
„Podle toho, jak vášnivě se s ním líbá... asi ne.“

Držela dceru v náručí a láskyplně jí hladila.
„Mami, já mám strach,“ zašeptalo děvčátko a maminka se pousmála. Úsměv však byl strojený. Děvčátko to ale nepoznalo.
„Ty se přeci nemusíš bát. Jsi moje malá princezna a už brzy se objeví princ, který tě zachrání a odveze si tě daleko odsud,“ pohladila holčičku po jemných vláscích. Děvčátko ztuhlo a přestalo dýchat. Ačkoliv věděla, co jí čeká, nehodlala svoji dcerku opustit.
Poslední co viděla, byl krvelačný pohled její nemrtvé princezny. Nepohla se ani ve chvíli, kdy na ní zaútočila a prokousla jí krční tepnu.
Neměla důvod dál utíkat. Nebylo pro koho bojovat.
Fandom: Zombie
AN: Pro moji drahou polovičku, která mi doma neustále střílí zombíky.

Poznámka: Vítejte na slunné Sicílii.;)
"Skvělá práce, Sergio."
"Že jo, viď? Ale stejně... Takový plejtvání materiálem. Víš, co myslím?"
"Jasně, Sergio. Byla pěkná. Vopravdická kost. A jak krásně se uměla volepit! Jo, kápova princeznička."
"Škoda, že nebyla chytřejší. Začít si s tím Espositovic hajzlíkem byla pěkná hovadina."
"Co už. Budiž jí země lehká... Mrskni sebou, začíná svítat."
Chrrrst! Z jámy vyletí sprška hlíny. Sergio se narovná. A pohlédne do tváře realitě. Má naštvaný výraz a nejdelší nohy, jaké jste kdy viděli. Giovanna zvedne krumpáč. Říká se, že mrtví prd ví - ale ona ví minimálně jedno: ten průstřel v halence od Versaceho je bude sakra mrzet...

Téma: Smrt na pitevním stole
Nikdy bych nevěřil, že se pouhá meditace takhle zvrhne. No ne, vážně, vy byste předpokládali, že si dáte pár minut relaxace a přitom vystoupíte ze svého těla? Už dva dny se pozoruju zvenčí a začíná mě to kapánek znervózňovat.
Hej, kam mě to vezete? Já nejsem mrtvý!
Pitevna? To jako proč? Co jsem komu udělal? Nebo spíš, co kdo udělal mně, že mě musíte pitvat?
Hele, to by stačilo! Polož tu pilku! Slyšíš? Polož to, povídám!
Bože, pomoc! On do mě řeže pilou! Dost! To jsou moje játra! Moje ledviny! Okamžitě to vrať zpátky!
Že já s tím buddhismem začínal…

Varování: nespisovná čeština. A sentiment někoho, kdo byl ještě malý a roztomilý. Víceméně.
Ty víš, že jsem to věděl. Už když táta zabrzdil a kejvnul na mě, ať koukám nasednout, už tehdy jsem tak nějak tušil, že už tě neuvidím. Tehdy jsem poprvý cejtil to, co dřív nebo později pocejtí každej armádní spratek - vědomí, že ztrácím něco sakra cennýho. Nikdy předtím jsem neměl opravdovýho kámoše.
Když jsem se šoural přes zaprášenej školní dvůr a hrozně se snažil neohlídnout, krk se mi svíral při pomyšlení, že už nikdy neuslyším, jak se chechtáš. Neuvidím světýlka ve tvejch vlasech. Tu horečku v očích, když listuješ divnejma knížkama chlápka, co se jmenuje Linné.
Sakra.... Kluci přece nebrečí.

Eleonora zkontrolovala svůj vzhled ve skleněné výplni vstupních dveří klubu U nemrtvé princezny. Byly černé, stejně jako Eleonořino oblečení, vlasy, řasenka a kruhy pod očima. Jedinou výjimku tvořily lodičky na vysokých jehlách a rty. Obojí rudé. Kanonicky krvavě.
O tři hodiny a pět Bloody Marys později míjela na ulici chlapa. V černém. Sáhl na ni ledovou rukou. Podívala se mu do očí. Rudé.
Dupla. Jednou nohou, druhou. Chirurgicky přesně. O pět vteřin později utíkala bosá jako by jí šlo o život. Než si vytrhl její podpatky z nártů, přijel noční autobus.
Druhý den si koupila spoustu oblečení. Samé jasné barvy.

„Honzo, rozešla se s tebou holka, to pro ni ani nepláčeš?“
„Kluci nepláčou.“
„Honzo, tvůj křeček je tuhý, nebudeš pro něj plakat?“
„Už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, naše firma krachla a my musíme na ulici, že budeš silný a nebudeš plakat?“
„Znovu opakuji, že kluci nepláčou.“
„Honzo, tvoje maminka umřela a ty jsi na pohřbu neuronil jedinou slzu.“
„Sakra, už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, odpojili nám internet, naštěstí nám ale nechají příbytek, vodu i teplo.“
„To ne, internet ne, to mi nemůžou udělat, já už budu po zbytek života brečet, život je tak nespravedlivý…..“