DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

Zprvu byl nadšený. Podbízivě přicházely za ním s líbeznými slovy a lichotkami. Noc co noc jiná adeptka lásky rozevřela svou náruč i klín. On však lásku necítil. Netušil, jaký to je cit. Pletl si ji s koitem.

Časem ho dívky začaly nudit. Jako když komáři sosáky sají krev, jako když by mu pouštěly žilou, vysávaly z něho sílu. Tenkrát netušil, že v tom má prsty nemoc.

Ach, jsem tak slabý. Jediné, co ve mně žije, jsou moje vzpomínky.
Infekce - můj úhlavní nepřítel. Lidé prchají před jeho jménem.
Dát se s ním do křížku, je má smrt
Sakra! Kdo mne nakazil?

Dny pozvolna utíkaly. Hora byl každou volnou chvíli zabořený nosem v mapě. Poslouchal každého, kdo mu dokázal vyprávět o bývalých řáděních Raků. Do mapy zakresloval každé místo, kde útočili, a snažil se vykoukat, kde by mohlo být to jejich doupě.

„Jestli na to do pár dnů nepřijde, tak se zblázní,“ pronesla Collen k Bídákovi. „A támhleten je mu taky platnej, jak mrtvýmu kožich. Jen s ostatníma sosají pivo. Násoskové jedni,“ odfrkla si.

„Cos čekala od Kruegeho? Ten chlastá do zásoby,“ pokrčil Bídák rameny a začal točit piva. „A vzpomeň si. Vidělas ho bojovat.“

„Máš pravdu. Lepšího chlapa by Hora nesehnal.“

Zkoumali kousek papíru, hlavy nakloněné na stranu, čela nakrčená, obočí stažené.
„Co je tohle?“ ukázal Samuel.
„Sosáky?“ navrhl Ryko.
„Vypadá to spíš jako kníry.“
„Shodli jsme se na tom, že je to pták. Na co by měl pták kníry?“
„Na co by měl sosáky?“
„Pravda.“
Camille konečně povolily nervy a vyškubla jim papír z rukou.
„Ambře je pět let a už kreslí líp než ty,“ vyštěkla.
Samuel opatrně zvedl ruku. „Snažíme se to jen pochopit. Co je tohle?“ ukázal na dvě dlouhé čáry, vedoucí z ptačího zobáku dolů.
„Předevčírem jsme viděly kosici, jak krmí svoje mladé. Tohle je žížala, tupci.“

Ve vřavě v hostinci zapadlo hlučné otevření dveří.

„Kde je ten hrdina, co příšerám usekává ty jejich sosáky, náš nebojácný zabiják nestvůr?“

„Marigolde, já tě… co ty tady pohledáváš?“

„Tři dny už koně štvu abych tě dohnal! Co to máš se sebou za krasavici, Geralte?“ ptá se Marigold, přisedaje k dívčině s rukou nataženou k jejímu útlému pasu ve snaze ji obejmout.

Rychle, rychleji než lasička se Elzee odsunula. Marigold zavrávoral, spěch a rychlost zapůsobily, a už se válí jako pytel pod stolem.

„Co to tam sosáš, sosáku? Pivo máš tady na stole, vylez!“

„Ta je rychlá,“ ulevil si Marigold.

Corann se pomalým krokem blížil k trůnu. Král sledoval svého bratra přimhouřenýma očima. Netrpělivě bubnoval prsty a bezmyšlenkovitě si navlhčil jazykem rty. Gormlaith to připomnělo motýly, kteří se nemohli dočkat, až smočí sosáky ve sladkém nektaru. Na loukách, kam chodila sbírat byliny, se jich na jaře vždycky třepetala spousta. Tvářili se jako krásná, něžná stvoření, ale ve skutečnosti květiny vysávali.
Gormlaith motýly neměla ráda.
Corann stanul před trůnem a ztěžka polkl. I když jeho výrazy se kvůli jizvám četly hůř, Gormlaith nepochybovala, že Corann ví, co ho čeká. Dal si ruce za záda a zvedl hlavu.
„Tak mluv,“ vyzval krále.

Jen spinkejte, miláčkové. Je to vaše poslední noc. Už zítra, už zítra! Jen spěte a nasávejte do sebe sladkost večerního odpočinku, příjemnou hořkost únavy po naplněném dni, svíravou kyselost příliš brzkých probuzení i chuť pálivou jako slunce o polednách.
Už zítra zažehnu oheň a nastanou vaše poslední chvíle.
Ještě naposledy dřímejte ve studených útrobách. V přátelské temnotě si nechte zdát o zítřcích, které již nikdy nepřijdou.
Už zítra. Žárem a železem!
Teď ještě sajte, ať do vás přejdou všechny chutě. V misce… V lednici…
Už zítra. S žitným chlebem a možná s trochou salátu.
Už zítra, mé milé kuřecí paličky!

Ahojky maminky. Prodám náhradní sosáky na odsávačku značky Suck, jedná se o nevhodný dárek od příťovy matky. Použité pouze jednou, důkladně opláchnuté, dodám v původním obalu, bohužel bez návodu - máme nové štěně, znáte to. Ale je to jednoduché, prostě dáte pryč ten starý sosák a dáte tam nový sosák, jde to vždycky ztuha, tak kdyžtak řekněte tomu vašemu, poradí si. Jinak jsou samozřejmě zdraví nezávadné, tady na mimibazaru jsou na tyto sosáky dobré zkušenosti. Je to rozhodně BPA (bez přibývajících aftů), nejsou tam takovýty ftaláty a ostatní saláty. Kdyžtak napište, můžete si sosáky přijet klidně vyzkoušet.
Trvám na osobním přesání.

„Podívej, měl by sis dávat pozor,“ díval se na něho kamarád. „Vím, je moc hezká, ale něco na ní nesedí.“
„Starej se o sebe.“ Žárlí. Na takovou by se nezmohl. Ano, je krásná. Není divu, že mu kamarádi závidí. Všichni by ji chtěli. A ona si vybrala jeho.
„Je to tvoje věc. Dělej si, co chceš.“ Otočil se a odešel.

Večer přišla.
S úsměvem se k němu blíží. Naklání se a on se nedočkavě chvěje a jako v tranzu zavírá oči. Už neuvidí, jak jí z pootevřených rtů vyjede ostrý hrot a jako sosák hmyzu se zabodne do jeho kůže.

Tahle parta nebyla žádná ustrašená skupina anonymních alkoholiků, byli to pravověrní skalní násoskové. Játra jako diamanty a nosy jako z lufy, oči jako studánky zkalené jarními dešti, přicházeli a odcházeli týmž měkkým, téměř tanečním krokem a usedali na místa, do kterých byla vepsaná jejich těla, zapuštěn pot, vyryty lásky z časů neklidných srdcí, kdy doufali, že Máňa se večer usměje právě na ně. Nevěřícím zrakem koukali na partu mladých sosáků, jak si posedala vedle jejich stolu, srkala brčkem limonádu s pivem a dožadovala se avokádového toastu. Karlín byl právě svědkem střetu civilizací a pivnice se měla stát jeho bitevním polem.

Elladan, s očima zacloněnýma dlaní, se odvážně vykláněl ze své strážnice na pokrouceném borovicovém kmeni. Ostřížím zrakem sledoval údolí pod sebou. Nebyl si zatím jist, jestli je to větší dobrodružství než dřepět doma.
Ohlédl se na svého bratra, který se válel na palouku, místo aby taky zodpovědně strážil.
Vyčítavě na něj sykl.
"Cvičim vosičku," odvětil Elrohir. "Koukni. Přistane, když jí řeknu. Udělá mi na prstu ďub, ďub, otočí se, popoletí... Sedni! Vidíš?"
Elladan protočil oči. Taková dětinská zábava.
Chvíli mlčel.
Pak seskočil z borovice a neochotně se usadil v trávě. Všude kolem to bzučelo.
Natáhl prst.
Ďub, ďub, udělal sosáček.