DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

„Asi už to začínám chápat. Běsi jsou něco jako lakkati, že?“ navrhl Amias nejistě.
„Lakkati,“ zopakovala Sara suše. „To je nějaká vymyšlená potvora tam u vás v zapadákově?“
Amias si s Ellie vyměnil šokovaný výraz. „Oni neznají lakkati? A my že jsme ti divní.“
„Řekl kluk, co si povídá s drakem,“ zasmál se Paull. „Bez urážky Ellie, ty jsi úžasná.“
Ellie velkodušně mávla křídly, jako by kompliment přijala.
„Takže co jsou lakkati?“
„Příšery!“ začal vysvětlovat Amias. „Mají dvě hlavy - na každé sosák, bílou kožešinu.“
„Máš pravdu, to zní úplně jako běsi,“ ušklíbla se Sara. „Kdyby si je vymyslela moje babička.“

Pohostinnost venkovského sídla museli opustit časně. Dostavník nečekal na opozdilce. Přesto se Catherine nezapomněla rozloučit.
Na noc se zastavili v hostinci na kraji městečka. Způsobili pozdvižení. Tři námořní důstojníci ve vnitrozemí působili jako zjevení. Hostinský byl ochota sama. Ostatní hosté se ani nesnažili skrývat zvědavost. Blahobytný měšťan je vyzval k přípitku. Tom zdvořile pozvedl sklenku.
Těžké víno stoupalo do hlavy. Zdvořilé fráze vystřídaly přikrášlené historky.
Frances se držela stranou. Měšťácká podlézavost se jí příčila.
“Kapitáne, a co vy?”
“Omluvte nás pánové, máme za sebou dlouhou cestu.”
Zábava skončila.
Nazítří je přivítá moře.
A životy šosáků se vrátí do líných kolejí.

I met her and thought she was cute. Big eyes, long lashes, she looked like a kitten. Not tall, quite the opposite; high heels that made her look sexy and naive at the same time. And brains; she had plenty of it. More than she could handle. Or she did everything on purpose.
She certainly wasn't a kitten. A spider more likely.
Realization came late. My body tied down, my heart run over, my personality shattered, my mind being sucked out.
But I managed to pick up the phone and call the emergency. Got out. Broke free.
For a while.

Dopad meteoritu všechno změnil...
Místo obrovské exploze, která by srovnala celé město se zemí, se Měsíc jen rozpadl na prach.
Roky jsme si mysleli, že je Měsíc kamenný. Ale není!
Je ze zhmotněných snů. A ty se teď jako prachové mračno rozletěly po městě.
Nikomu se vlastně nic nestalo.
Přesto se stalo něco úžasného!
Všemožné objekty zasažené měsíční snovou substancí oživly.
Mobilní telefony vlna měsíčního prachu přeměnila v neuroštěnice.
Lidé, které událost zastihla s mobilem v ruce, nyní stojí na ulici bez hnutí.
Tupě zírají na své oživlé přístroje.
Jejich sosáky mají zapíchnuté přes oko přímo do mozku.
Navždy tupí!

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine. Malý Dodo sa bol z Afriky vrátil a všetkým tam o tom hovorí.
- Jáj, Malý Dodo je veľký cestovateľ. Vedel si, že tam aj maláriu chytil?
- Hej? A to ti je čo?
- A vari nevieš? To ti je choroba. To keď v Afrike do teba komár sosák zabodne, tak to dostaneš. Ale u nás to nemáme.
- To je dobre, Pištík môj. Keby to aj tu bolo, tak pôjdem valašku brúsiť. A všetkým komárom sosáky odrúbem.

„Tohle je to obrovský překvapení, Hagride?“ zeptal se Harry nejistě. Všichni tři pozorovali koš, vystlaný kusy barevné látky.
„Sou ouplně rozkošný, viď? Zrovinka včera sem ten pelech dodělal,“ rozplýval se obr nad prázdným košem.
„Krásný,“ potvrdil Ron a hlasitě polknul. „Čím… čím je vlastně krmíš?“
„Pampeliškovým vínem, sou po něm celý divý! Musim ho mít v těch vysokejch sklinkách, co sou za váma. No aby se tam dostaly sosákama.“
Harry vypadal lehce znepokojeně.
„Sosákama?“
„Jo, maj je stočený, jak motýli. Ale jinak vypadaj spíš jako přerostlí netopejři.“
„Hagride,“ zaúpěla Hermiona a promnula si spánky. „Proč ses vlastně rozhodl chovat škrkny?“

„A pak jsou tu komáři. Svými sosáky pronikají do kůže, vyhledají nejvhodnější cévu a z té se živí.“
„Ale komáří štípnutí přece nebolí, mami, tak proč jsou nebezpeční?“
„Protože přenášejí nemoci.“
„Jaké?“
„Malárii, třeba.“
„A můžou přenášet nemoci i jiná zvířata?“
„Samozřejmě. Netopýři, hlodavci...“
„Žáby?“
Mladá žena s tmavými kudrnami odložila zkumavku a zamyslela se.
„O takovém případu jsem ještě neslyšela.“
Gracie si hlasitě oddychla a otevřela knížku kouzelných tvorů.
„Až pojedu do Bradavic, chci žábu.“
„Předevčírem jsi chtěla sovu.“
„Sovy jsou nuda. Žáby jsou neuvěřitelně rychlé a -“
Do chýše vešel vysoký zrzavý muž a s úsměvem rozpřáhl náruč.
„Tati!“

Nervózně si dlaní uhladila sukni.
„Děkuju za pozvání. Přinesla jsem k večeři lahvinku,“ nejistě se usmála.
Jeho rodiče se po sobě pokradmu podívali.
„Děkujeme,“ řekl překotně tatínek.
„To je od vás hezké,“ dodala maminka.
Po celý večer kvetoucí zdvořilostní komunikací však láhev zůstala nedotčená. Nevěděla, co si o tom myslet.

„Něco jsem zkazila?“ měla cestou domů na krajíčku.
„Ale to ne, to vůbec ne,“ řekl rozpačitě.
„Tak o co jde? Radila jsem se v obchodě a říkali, že je to výborná odrůda...“
„Naši na to nejsou zvyklí, tohle nepijou, víš... nemáme na nektar vybavení. Táta nejradši plzeň,“ objal ji Emanuel.

Přiznávám, že to, co mám na lidech rád, je jejich zvídavost.
Občas se stane, že někdo na konečné přijde a zajímá se o technické detaily. Často to bývají rodiče neúspěšně předstírající zájem své ratolesti. Když něco opravdu potřebuje vědět dítě, obvykle přiběhne samo a zoufalý rodič ho pak odchytává.
Jako tehdy na Petřinách, kdy do smyčky přiletěl sedmiletý chlapec a bez okolků zaplul přímo pod vůz T3R.P. Dostávali jsme ho odtamtud dobrých pět minut.
„Ládíku, proč zrovna pod tramvaj proboha?“ láteřila maminka.
„Já chtěl vědět, na co má ty sosáky!“
Věnoval jsem mu pár edukativních slov na téma „pískovače“.

„No, takže mně pěkně hnuli žlučí. Slíbili, že přijedou v 11 a v 9 volali, že už tu jsou a nikdo tu nebyl. Takže si sbalili sosáky a odfrčeli. Nejdřív prej pojedou zase za čtrnáct dnů,“ vysvětlovala Svojanovská otráveně do telefonu.
„To je teda blbý. Tak snad to zvládneme i bez toho a nebude to moc smrdět. Jo, a co ty tvý kozy?“ zeptal se její kamarád.
„Jasně, vyfotím ti je, vydrž.“
„Lásko…o co přesně tady jde? Komu jdeš fotit co?!“ zeptal se nedůvěřivě její drahý.
„Zbyňovi jdu vyfotit kozy. Na řezání dřeva,“ dodala mile.
„Aha. A ty sosáky?“
„Hovnocuc.“