DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

„Teď vážně, koho tam máš?“ uhodila na něj Gwen.
Jack se zatvářil nenuceně. „Řekněme, že mám slabost pro sosáky…“ zamumlal a zmizel ve své tajné komůrce.
„A já myslela, že si po tom incidentu s obří vosou bude dávat větší pozor…“ zamumlala Gwen.
***
„Tak co, už jste to dočetly?“ vyhrkl dychtivě.
Metamorfóza zašoupala nohama. „Hele, ono to není úplně špatný… na prvotinu… i když bys tomu možná mohl vymyslet jiné jméno než Nadsamec…“
„A hlavní hrdina je trochu Gary Stu,“ přisadila si Aveva.“
„A taky bych vypustila některé metafory na penis… ideálně všechny...“
„Asi zůstanu mužem činu,“ povzdechl si Jack.

„Sheldone, kde ses zase zasekl? Proč pořád sedíš?“
„Viděl jsi to Leonarde? Na té květině je spousta malých hmyzáčků a sosají svými malými sosáčky…“
„Kašli teď na sosáky a vystup už konečně z toho auta, za pět minut musíme být u rektora Sieberta.“
„Rektora Sieberta už jsem viděl mockrát, ale hmyzáčky jsem nikdy takhle zblízka nezkoumal!“
„Protože jsi teoretický fyzik a ne biolog!“
„Oh! Není potřeba se hned uchylovat k urážkám, Leonarde.“
„Tak už pojď.“
„Podívej, jeden hmyzáček mi přeletěl na kalhoty a ochutnává je sosáčkem.“
„To je žihadlo!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááá!“
Sheldon mizí v dáli.
„Jak tohle zase vysvětlím rektoru Siebertovi…“

Cimrman byl příznivcem pokroku, měl tedy v oblibě i telegraf. Na svých výpravách do neprobádaných oblastí se jej snažil všude zavádět (teprve vynález bezdrátové telegrafie jeho hřbetu, na kterém vláčel drát, v mnohém ulehčil).
Rychlá depeše ze subsaharské Afriky „sos sosaky“ (než padl v horečkách, stačil nadějného negramotného telegrafistu zaučit jen zčásti) mu dokonce zachránila život: od přátel z Prahy včas dorazila zásilka antimalarik a moskytiér.
Ne vždy se ovšem jeho zprávy setkaly s pochopením. Když si později za svého pobytu ve Vídni postěžoval „bojuji tady se samymi sosaky“, tak se místo očekávaného povzbuzení musel spokojit opět se zásilkou chininu.

„Tak se podíváme na ty jejich sosáky.“ Geralt si s sebou vzal meč a trubadúrovi pokynul, aby zůstal ve vesnici. O těchto tvorech už slyšel ledacos. Polovina těch rčení však ani nebyla pravda. Třeba to, že nejradši vysává krev z malých holčiček.
Konečně dorazil na ono místo. Byla to křovina velice podobná popínavým růžím. Ale květy byly úplně seschlé.
„Myslím, že tu opravdu je.“ Prodral se neznámými květy a pak ho uviděl. Byl to docela obyčejný Přeskovec, snad kromě jedné drobnosti. Měl tři metry. Geralt se zaradoval, a za chvíli odcházel celý pokrytý krví zpět do vesnice. Pro svoji odměnu.

Na okno klepali otravní sršni, asi si mysleli, že jim otevřeme a pustíme je do světlem zalité světnice.
„Mamíííííí," ozvalo se z dětského pokojíku. Hned jsem upustila vyšívání a rozběhla jsem se za křikem. „Mamíííí, koukej jaký maj hnusný sosáky. Já se bojím, že mě vysajou, jako ty mouchy, a ze mě zbyde jenom tahle blůzička."
Sršeň narážel dál a dál. Zamračila jsem se na něj, tak jak jsem se mračívala na Elišku, když něco provedla. Nic. Zamračila jsem se ještě jednou, tak jak jsem se mračívala na Kryštofa, když přišel pozdě z hospody. Zase nic. Praštila jsem okenicí. Ticho.

Tomáš s Jirkou stáli v nemocnici na chodbě a dodávali si odvahu vstoupit do pokoje.

„Pojďte dovnitř, rád vás uslyší,“ ozval se Mirkův hlas zpoza pootevřených dveří.

„Jak je na tom?“ zeptal se Jirka a zadíval se na Filipovo tělo.

„Pořád ho udržují v umělém spánku. Ty hadičky mu do těla vpravují léky,“ povzdechl si Mirek. „Mám pocit, jako by s každou kapkou léku, které tělo přijme, ty hadičky vysály část Filipovo mysli. Místo myšlenek se mu teď hlavou honí jen nesmyslné obrazy.“

„On to zvládne,“ utěšoval Tomáš Mirka.

„Mám strach,“ zašeptal Mirek. „Něco mi říká, že to nedopadne dobře.“

Nejdřív si byl jistý, že je za tím někdo od nich, nejspíš Belzebub. Komáři nebo mouchy, to není zas takový rozdíl. Pak mu ale oči sklouzly na fotku vědce pod článkem a Crowley měl pocit, že se ocitnul v nějakém alternativním vesmíru.

"Změnils stranu, nebo je to zase jak tenkrát v Egyptě?"
Azirafal chvilku nechápal, než se mu konečně rozsvítilo. "Myslíš komáry?" usmál se nadšeně: "To je geniální plán! Upravíme jim trochu geny, a komárek je pak zdravý, neškodně sosá krev.."
Crowley nadzvedl obočí: "Myslel jsem, že genetické manipulace jsou naše záležitost."
I přes telefon bylo slyšet, jak Azirafal zblednul.

Cestování pouští bylo únavné a tak pohled na řeku Unu dokázal vyčarovat úsměv na tváři cestovatelů. Úsměv, který zmizel ve chvíli, kdy se dostali blíž k řece. Rázem měli co dělat, aby odháněli krvelačné bestie, které z nich svými nenasytnými sosáky chtěly vysosat poslední kapičku krve.

„Neříkal jsi, že sis dělal legraci? Že žádné bestie nejsou?“ pronesl Robin k Brettovi a rozkašlal se, jak vdechl jednu z těch potvor.

„V Akademii jsem četl, že je odpuzuje smrad z říčního bahna,“ ozval se Sandrik. Brett kývnutím potvrdil jeho slova.

„Budou bahenní lázně!“ zasmál se Robin a rozběhl se k bahnitému břehu.

Žila tam od nepaměti.
Děti houpala v kolébce, ve které vyrůstal její táta.
Jídlo chystala na kamnech, které postavil strýc.
Manžela pohřbila na hřbitov, kde byla celá rodina.

Pak se začaly šířit zvěsti.
Nebojte!
O kůži spálené na uhel.
Nepanikařte!
O otráveném jídle.
Nic nedělejte!
O dětech se sosáky místo nosu.
Zachovejte klid!
O dětech nenarozených.

Potom začala evakuace. Vysmála se jim.
Sosáky? Vážně? Neblbněte. Někdo to zas přehnal s pitím, to je toho. Já nikam nejdu!

Nakonec uvěřila. Ale přesto zůstala.
Tady se narodila.
Tady má své vzpomínky.
A tady na tom hřbitově chce skončit.

Zamošnja je její domov.

“Co s tebou…”
Vyučující poklepal propiskou na žákovskou knížku. Student nervozně přešlápl.
“Od minula žádná sláva, co? Z velikánů akčního filmu jsme dali horší trojku. V hodinách klasického metalu sis vysloužil dokonce čtyřku,” pokračoval vyučující jízlivě.
“Já se to doučím…” koktal student.
Vyučující si odfrkl.
“Nerad bych abys v mých hodinách čtení komiksů musel brát doučování. Takže ti dám záchrannou otázku. Je velmi snadná.”
Student se narovnal v zádech.
“Čím se vyznačovala Hydra?”
“Eh…”
“Nu?”
“Prosím... s… sosáky…?”
Vyučující zařval a na studentovu hlavu se snesla žákovská knížka s velkou červenou pětkou.
“CHAPADLA! CHAPADLA TO BYLA! VEN Z MÉHO KABINETU!”