Statek je rodu ženského

„Vy jste se zbláznily!“
„Maruško, ty na to máš! Uvědom si, že tě sice zaměstnává Darja, ale velíš tady ty.“
„Já?“
„Zahrada. Skleník. Dům. Zvířata. Úklid. Zásobování. Teď organizuješ dělníky při rekonstrukci. Myslíš, že jsme slepé? Alex jsi zoptimalizovala nákupy – pamatuješ? Maximum zboží za minimum peněz?“
„Všechno stíháš, přitom jsi pořád rozesmátá, spokojená, děláš nám úžasný zázemí. Jsi prostě manažerka non plus ultra. Věř nám.“
„Co bych podle vás měla dělat?“
„Podívej, když zorganizuješ partičku ženských a naučíš je uklízet tak, jak to umíš ty, utrhají ti okolní domácnosti ruce, jen abyste uklízely u nich…“
„Myslíte?“
„Nemyslíme. My to víme.“

„Nevíte, kde je Punti? Nepřišel k žrádlu… je jeho doba…“
„Cože?“ zbystřila Darja. „Punti nepřišel k večeři?“

„Puntiiii!“
„Co je to támhle za díru? Ještě včera tu nebyla?“
„Cos to tady, ty troubo… Tys zas lovil myšičku, co? Kam ses to, ty trdlo, prohrabal… holky? Co to je?“

Bibi se uchichtla. „Třeba narazil na ropu, hele!“

„Prd ropa. To bude dědečkův vinný sklep! Sbíral vína, vzácný… mysleli jsme, že je někomu dal, nebo prodal…“ Darja zírala do hluboké díry, kde se za radostně štěkajícím Puntim vrstvily zaprášené lahve.
„Děvčata… jestli tam bude to, co si myslím, máme na novou střechu!“

Ležely ve stínu, na obličejích pleťové masky. Náhodný kolemjdoucí by zahlédl dvě tlusté vrstvy krému, vysokou vrstvu nakrájených okurek a cosi, co by ho asi přinutilo k útěku.
„Pohoda,“ vzdychla Darja. „Moje je boží! Drahá, ale skvělá!“
„Mám vědecky certifikovanou,“ řekla Alex. „Vrásky do rána zmizí.“
„Není nad okurky,“ odporovala Maruška. „Laciné, biologické a… Kozo pitomá, okamžitě je vrať!“
„Jdi pryč!“ zavřeštěla Darja. „Slízla mi dva tisíce!“
„Moji taky nežer,“ rozčílila se Alex. „Bude ti blbě! Není testovaná na zvířatech!“
„Já vám to říkala,“ sedla si v pohodě Bibi. „Máte mít jako já černou, slupovací. Vidíte, jak Liduška strachy zdrhá?“

„Příště,“ švihla Alex kabelkou, „se na to vykašlu.“
„Copak?“ zeptala se Maruška.
„Dokonale jste mě ztrapnily, všechny.“
„Povídej, přeháněj,“ zajásala Bibi.
„Kdo tu už měsíc jančí, že Barunka je moc tlustá? Že bude mít brzo koťata? Že má strach, jak to všechno dopadne, no?“
„Ty jsi šla…“
„Jo. Vzala jsem kočku na veterinu. Kvůli tobě!“ otočila se na Marušku. „Víš, co mi veterinář řekl? Prý madam, děláte si ze mě srandu? Tuhle potencionální matku s koulema už vidím počtvrtý! A znovu říkám - je to kocour! Tlustej! Takže pokud tady nechcete nechat jeho nádobíčko, můžete jít. Já svůj názor fakt nezměním!“

„Kdes to vzala?“
„Ve sklepě. Stromy vzadu potřebujou probrat. Jsem to sestavila a jdu na to.“
„Darjenko! Ne!“

„Prvně skácím tuhle švestku.“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!
„Slyšíte? To je koncert!“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!

„Darjo!!! Takhle to znít nemá!!!“
WRUUUUUUUUMS!
„Cože?“

„DARJO! ZASTAV TO! HNED!“
WRUUUUMSSSŠŠRRRK!
„HOLKY, UTEČTE! HONEM!“
WRUUUUUUMSSKŘŘŘSSTCHTTRSCHRSCHRSK!!!

Roztržený řetěz proletěl skleníkem jak nůž máslem. Motorová pila vyletěla Darje z rukou a roztříštila poklop studny.

Sešly se u pily, bledé jak stěny.
„Vůbec nechápu…“ klepala se Darja.
„Skleník byl už stejně starý,“ pípla Maruška.
„Ten zvuk už jsem slyšela,“ nadechla se Alex. „Káčo! Mohlas nás všechny zabít! Vždyť jsi nasadila řetěz naopak!“

Bibi se vpotácela do kuchyně a upadla na židli.
„Co se ti stalo?" vyjekla Maruška.
"Já..."
"Děvčata! Bibi je špatně!"
Darja s Alex se přihnaly jak velká voda.
„Bibi?“
Bibi mlčky vytáhla tlustý svazek bankovek. Hodila jej na stůl.
„Odkud to máš?" užasla Alex.
„Bibi! Doufám, že jsi…" Maruška zčervenala.
"Dámy," nabyla konečně Bibi hlasu. „Víte, jak jsem vyrobila tu sadu barevných koberců? Jak jste říkaly, že neonový barvy nikdo nekoupí? Tak dneska přišel. Černej, kníratej. Mexikánec. Prý: Ó mechíkáno stýlo! Já koupíla všechno! Pro mia espoza! Ó magikala proužkala! “
Pohlédla na vykulené obličeje.
„Dámy, takhle vypadají dva tisíce dolarů!“

Pamatujete aféru s kapříky? Miliony sem, miliony tam?
Kapříci nám zastarali. Teď frčí jiné věci.
Do vlasů melír? Ne! Teď jedině balayage!
Na úklid vysavač? Ne! Teď jedině roombu!
Na úplatky kapříky? Ne! Teď jedině sušenky!
Chcete místo víceúčelového sportoviště pro děti hřiště na nohejbal? Deset sušenek!
(Hřiště pro kamarády hodí luxusní vůz.)
Chcete změnit zemědělskou půdu na stavební pozemek? Dvacet sušenek!
(Zastavěná černozem hodí osmibytový dům s bazénem.)
Pěkně z ručky do ručky a pak už jde úplně vše.
Jen se pak nikdo nesmí divit, že někteří lidé v obecním zastupitelstvu mají zkažené zuby.
Chroupání sušenek prostě sklovině neprospívá…

„Vy tady žijete samý žencký?“ Mohutný muž se s funěním zvedal z podlahy. „To by se vám nějakej muskej hodil, ne?“ Laškovně na Marušku mrknul.
„Ale… vy jste nedodržel vzor … a taky je to trochu… dost… nakřivo…“ Maruška málem polykala slzičky.
„Paninko, oko si zvykne,“ zasmál se blazeovaně dlaždič.
Zvuk hlasů přilákal ostatní ženy.
„To teda nezvykne,“ prohlásila Darja.
„Předělávat to nebudu, už je to zaschlý, kapišto?“ vysvětlil řemeslník.
„Vy že byste to nedokázal?“ usmála se libezně Bibi.
„Spíš to neumí,“ ušklíbla se Alex.
Řemeslník, převálcován přesilou, zavrčel: „Já že bych něco neuměl?“
Druhý den byla podlaha, jako když střelí.

„Maruško, můžeš říct, co sem zase vláčíš?“ ošklíbala se Bibi.
„To je přece koťátko, podívej, někdo mu ublížil, ale my ho uzdravíme.“
„Kočka? K Puntimu? Koza ti nestačí?“ vztekala se Darja.
„Uvědomuješ si, že žere myši?" přidala se k odpůrcům koček i Alex.
„Třeba utečou," znejistěla Maruška.
„A ještěrky a ptáky taky nenechá na pokoji. Je to plíživý zabiják,“ pokračovala s gustem Alex.
„Jasně, nebudeme podporovat vraždící monstra. A vůbec, vsadím se, že stejně chcípne. Vyhoď to!“ uzavřela debatu Bibi.
Maruška skoro brečela.
„Tak já… ho odnesu.“
Odnesla. Do senem vystlaného pelíšku ve stodole.

Časem ho chodily tajně krmit všechny.

„Jen jsem to chtěla zkusit! A ta tvoje pitomá koza bláznivá mě kousla do ucha! Podívej, mám ho celý krvavý!“
„Nekousla, Bibi…“
„Kousla! Je mi jasný, proč nás k ní nechceš pustit! Je lidožravá!“
„Ale Bibi, vždyť to není pravda!“
„Je!“
"Nepřeháněj!" zastala se Marušky Darja. "Ukaž? Žádná krev, je jen oslintaný. Ale stejně nechápu, proč se nesmíme dívat, jak Lidušku dojíš.“
„Když…“ Maruška v rozpacích sklopí oči. „Já si vždycky sednu, šeptám jí do ouška, jaká je úžasná kozenka a ona mi začne cucat ucho… Ji to uklidňuje, víte? Copak jsem mohla tušit, že Bibi půjde Lidušku tajně podojit?“