Statek je rodu ženského

Rozárka nadšeně vběhla do kuchyně: „Mami, teta Bibi mi udělala kuásný nehty!“
Marušce zaskočilo. „Černé? To snad ne! Ať to okamžitě smyje!“
Rozárka začala natahovat: „Mně se líbí! Máme je stejný! Bibi, Pepina a já! Sme kuásný!“
„Bibi a Pepina ať si mají, co chtějí, ale ty do školky s černými nehty chodit nebudeš! Vypadáš jak čarodějnice!“
„Čauodějnice sou náhodou puíma!“
„Broučku, až jednou budeš velká, tak si dělej, co chceš. Dokud jsi malá, budeš poslouchat maminku!“
Rozárka se zamračila: „Až já budu jednou velká, tak ty budeš malá! A budeš poslouchat ty mě! A taky nebudeš mít čeuný nehty!“

„Taky se vám, ženský, zdá, že se tu dějou divný věci?“ postavila Anna buchty doprostřed stolu. Účastnice pravidelného čtvrtečního babince sborem přisvědčily.
„Hu hás se zhtatiho koho,“ zamumlala s plnou pusou Jindřiška. „Mách to dobrý!“
„Nám někdo postříkal fasádu,“ zamračila se Tereza. „Je třeba s tím něco udělat!“
„Chlapi by mohli hlídat!“
„Naši chlapi, jo? Leda tak hospodu, vždyť chodí do práce!“
„Já celý noci nespím, čumákuju u okna, ale stejně v tý tmě vidím prd,“ postěžovala si Veronika.
„Há bych veděha,“ spolkla Jindřiška poslední sousto. „Pořídíme kamery. S nočním viděním. Nebo fotopasti. To by bylo, abysme toho hajzla nedostaly!“

„Takže nám nepomůže nikdo?“ rozčílila se Anna Kovandová. „Všichni jen slibujou, a skutek utek! Což ten Houba, to je takový brepta, ale doufala jsem, že ten tvůj spolužák je jiný formát!“
„Myslíš Smrčka? Já původně myslel, že je fakt dobrý, když se dostal na takový post už v pětatřiceti. Ale jak to vypadá, asi ho tam prosadil tatínek.“
„Zdá se,“ povzdechla Anna. „Tyhle konexe, to je mor lidstva. Jenže když s tím ani starosta nic nezmůže – kanalizaci fakt potřebujeme – tak to musíme udělat jinak.“
„Mami,“ zaprosil Vašek, „ne, že nám zas uděláš nějakou ostudu!“
„Já? Ostudu? Jako bys mě neznal!“

„Co tě k nám přivádí, starosto?“ usmál se Vašek na Adama Procházku.
„Vaše kozí mlíko, žena říkala, že je dobré na pleť.“
„Má pravdu,“ přikývl Vašek. „A hele, když už jsi tady, nemohl bys popohnat toho Smrčka? Víš, jak jsme tu měli ten incident. Houba s tím nic nedělal, Smrček taky ne. A to jsem ho v hospodě prosil!“
Starosta si povzdechl. „To ti, hochu zlatá, slíbit nemůžu. Víš, obec má na kraji žádost o dotaci na kanalizaci. Potřebujeme ji jak sůl. A leží na stole víš koho? Smrčkova otce. A tomu, jak někdo sáhne na synka... Promiň, to nepůjde.“

Hospoda praskala ve švech. Vašek zahlédl svého bývalého spolužáka Otokara Smrčka.
„Tebe jsem neviděl sto let!“ zahlaholil. „Prý jsi povýšil! Gratuluju!“
Ota se zaculil. „Však bylo na čase!“
„Ten Houba je teď pod tebou, co,“ přisedl si Vašek. „Máti za ním byla s nějakou lapálií, co se u nás stala. Je to pár týdnů, a pořád nic. Nikdo to nevyšetřuje...“
„To víš, Houba,“ povzdechl si Smrček.
„Hele, dohlédneš na to, viď?“
Půllitry zazvonily.
Zatímco Vašek odcházel domů s přesvědčením, že se věci konečně pohnou, Smrček při pohledu na jeho záda zabručel: „To zrovna. Houba má rozkaz jasnej. Blbostma se nezabejvat.“

Vám se to teď cestuje. My to měli horší. Na západ jsme nemohli, ale na východ to nebylo jednodušší. Do Moskvy jsme jeli tři dny vlakem! Těch zážitků! Babky s husama v nůších. Chlapi cinkali metálama a smrděli vodkou. Nikdo nechtěl větrat!

A ta Moskva! U mauzolea fronta přes celé Rudé náměstí, obchody prázdné – jen sardinek plné regály. Pak přivezli máslo a fronta od mauzolea byla rázem před potravinami. Ale představ si, na co jsem tam narazila – parádní háčky na háčkování. U nás tenkrát nebyly k sehnání! Zaplatím, pyšně si je prohlížím – a víš, co vidím? Nápis „Сделано в Чехословакии.“

A víte co? Dneska nebudu psát o statku, ale o svých čtyřech maminkách. Ony jsou totiž staré. Teda, ony jsou mistryně, sem chtěla říct. Staré mistryně. A víte proč? Z toho, co jsem si tady loni vymyslela, ony napsaly knížku. Fakt. A ona opravdu vyjde! 1. června! Letos!

A jméno jsem taky vymyslela já: Statek je rodu ženského.

A bude tam všechno! Léto! Borůvky! Koza! Punti! Kombajn! Kocour! Švestka! Pila! Smírčí kámen! Vražda kvůli rozmarýnu!!! No a teda taky Alex, Darja, Bibi a Maruška. To aby jim to nebylo líto, víte?

Takže jestli o tom chcete vědět víc, koukněte sem

„Mami, proč je tu tolik veverek?“ zeptala se čtyřletá Pepina.
„Nepoužívaj antikoncepci,“ odsekla Bibi, které spadla na hlavu šiška.
„Tatíííí,“ zavolala Pepina, „co to sou atykopce?“
„Cože?“ podivil se Lukáš.
„Atykopce! Veverky je nemaj a tak je jich moc! Povídala to maminka!“
„Bibi? Jaký nemaj veverky kopce?“
„Cože? Co to meleš?“
„Ale tys to, mami, říkala!“
„Neříkala! Já říkala, že veverky šustej jak veverky a pak tady není kam šlápnout!“ houkla Bibi.
„A mami, co to znamená, veverky šustěj jak veverky?“
Lukáš to nevydržel a rozřehtal se, až mu tekly slzy.
Pepina se naštvala. Rodiče jsou hrozný! Nic pořádně nevysvětlí!

„Co tu chcete?“ Vojta hleděl na zamračeného muže, který vstoupil do dvora.
„Máš doma matku?“
„Já nemám matku.“
Chlap se zarazil. „Ne?“
„Mám maminku! A s cizíma nemluvím! Děte pryč!“
Muž mávl rukou a šel dál. Cestou odkopl kocoura, který se mu připletl pod nohy. Ten zaječel a Vojta strnul. Jeho Barnabáš!
„Nemám vás rád!“ vykřikl. Co udělat? Otevřel kozí chlívek.
Kozel Matěj vystřelil ven. V očích mu zajiskřilo. Konečně bude sranda!
A byla.
Muž v původně bílém sáčku se nezdržel dlouho.
Kozel vítězně zamečel.

Maruška vykoukla z okna. „Co tu vyvádíte?“
„Matěj je hrdina, dáš mi pro něho mrkev?“

„Odkud máte koně?“ zeptala se Darja a přidala si koláč.
„Zbyl tu po Pěnkavových,“ odvětila Maruška. „Ti noví ho chtěli dát na jatka!“
„Pěnkavovi?“ podivila se Darja. „Ti prodali hodně pod cenou. Nedali si to vymluvit, chtěli rychle pryč. A víte, co je podivné? Nebyli sami. Podobných případů jsem zaznamenala víc. Nejen v mé realitce.“
„U Pěnkavů prý strašilo,“ ozval se Lukáš. „A taky u Rambousků a Vomáčků. Říkal to farář. Požádali o vykropení a modlitbu.“
Darja se ušklíbla. „Evidentně to nepomohlo. Rambousek má prodáno a Vomáčka byl u nás včera.“
Pohlédli na sebe. Co se to tu sakra děje?