DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

V některých končinách se nevyhnete situacím, kdy si připadáte jako idiot. Tim spíše, když idiotem jste. Alespoň pro domorodé obyvatelstvo.
Do Ugandy už bych podruhé nejel.
Vstup do kuchyně je pro muže potupou (ačkoli, kdybych tu topinamburovou kaši nedochutil, tak by se nedala jíst), interakce se starším členem komunity bez jeho předchozí výzvy je nezdvořilost (a to i v případě, že dědkovi hoří vlasy a vy mu je chcete uhasit) a soukromá návštěva šamana za účelem společné konzumace omamných látek je absolutně nepřípustná.
Ráno mi bylo oznámeno, že kdybych se mu tak nelíbil, dochutil by mým popelem svoji topinamburovou kaši.

"Nuže a pověz, co je nejlepším základem pro budování moci státu?" Sókratés rozprávěl se svými žáky, ale tentokrát se většina z nich bavila přestřelkou mezi ním a zlatovlasým mládencem v těle Adonise.
"Velký a starodávný rod nás opravňuje vládnout obci," odpověděl a přihnul si poháru silného vína.
"A čím prospěješ ty svým činěním?" pokračoval učitel.
"Oslním nepřátele?" mládenec rozptyloval svou pozornost mezi sličné číšníky.
"Kteří jsou nepřátelé naší obce?" usmál se Sókratés.
"Přeci konkurenti. Sokové moji." A dál už se věnoval jinému.
Platón se rovněž usmíval: "Proč tolik péče hlupákovi, mistře?"
"Inu, snad pro ten jeho luzný zjev," pokyvoval Sókrates.

,,Mohli bychom ve středu na kafe :)"
,,Moc ráda :) Tak si ještě dáme vědět?"

,,Čau, platí to dneska? V kolik bys mohl?"

Neodepsal. Už nikdy.

_____________

,,Je nádhernej," vydechla jsem při pohledu na vysokého plnokrevníka s jiskrami v očích. O chvíli později jsem se zoufale snažila udržet na jeho hřbetě, zatímco se řítil tryskem vpřed...

Trenérka ho stejně časem prodala. Byl nezvladatelný.

_____________

,,Víš, je mi s tebou moc fajn... Ale vážný vztah teď aspoň rok nechci..."
,,Jasně, chápu." Předstírám lhostejnost.

O měsíc později jsem ho zahlédla. Vášnivě se líbal s jinou.

_____________

A tak se snažím zapomenout na všechny ty jiskry v očích...

Z králíka králem. Tak by se dala popsat zářná kariéra nejslavnějšího králičího kulturisty současnosti.

Uživatelé sociálních sítí shledávají spojení jeho vyrýsovaných svalů a sněhobílého kožíšku neodolatelným. Ostatně, tento sportovec má k tomu, aby byl okouzlující, ty nejvhodnější předpoklady – dříve totiž pracoval jako asistent známého kouzelníka.

Posilovat prý začal především proto, že už nechtěl být déle pro srandu králíkům.
„Připadal jsem si jako idiot, když se všichni smáli tomu, jak se vyhýbám cvičení,“ uvedl s odkazem na seriál, v němž účinkoval.

Dnes už se slavný kulturista nemusí bát, že by se mu někdo vysmíval.
Jeho fanoušci se totiž množí jako králíci.

Přešlapování. Tiché modlitby. Přerývavý pláč.
Muži i ženy předstírali strach jen částečně.
Na posteli, které se mohla stát smrtelnou, ležel muž.
"Horečka neustupuje," oznámil zkroušený řecký doktor.
"Bohové!" vykřikla plačící matrona.
Císař, který umíral, byl mladý, mladý a krásný.
Byl všechno, co ten předtím nebyl.
Dobře, sice se o něm nahlas špitalo, že byl úchyl, což byl ten předtím taky.
Ale o státní pokladnu se dělil. Ne jako ten starý.
Teď o něj mohli přijít.
"Bohové! Dám život za Caligulovo uzdravení!"
Nezahřmělo

Císař otevřel oči.
"Mé přání bylo vyslyšeno!" zaradoval se patricij.
Caligula mu upocenou rukou podal dýku jílcem napřed.

Dým halil bitvu šedým závojem. Štípal v plicích. Poslední nadechnutí. Poslední salva. Kartáče umetly cestu. Háky a lana. Bojový ryk zoufalého útoku. Zvítězit nebo padnout. Touha po životě je nutila necouvnout. Překročit tělo padlého druha. Jít dál. Nebojovali za krále, ale za sebe. Svou loď. Svobodu.

Pan Keith vedl abordáž přes příď. Frances na záď. Ludlow jí klestil cestu. Tesák zbrocený krví. Rozložitá silueta bocmana šířila strach. To bylo jeho řemeslo. Nepotřeboval na ně školy. Měl ho v žilách. Couvali před ním. Náhodný výstřel. Ludlow se zapotácel. Kouzlo bylo zlomeno.
„Teď už vás nezachrání...“
Výsměch rozbil rozvahu. Vrhla se vpřed.

Leží v postýlce, vlásky potem slepené. Zase nějaká...
Ach, kde je teploměr?
Sklepnout.
Ale ne, rozbil se. Tisíce kuliček rtuti.
Skláním se, abych vše uklidila, než se probudí.
Jen letmo zvednu hlavu, jen abych nakoukla.
Mrňous se přetočil na bříško.
Jeho očička mě zaregistrovala a najednou...
"íííááahahahááá"
V údivu sednu na zadek.
"Kuk, prcku!"
"íííááhahahahahááá"
Ale. To je.
"íííááahahahahááá"
To není usmívání spokojeného děcka. To je přece první smích, spontánní smích.
Ten prcek se mi směje. On má ze mně blázny.
Sedím na zemi a směju se jako idiot na celé kolo.
V daleké mlhovině emocí se zrodila nová hvězda.

Les se stal bojištěm. Nemilosrdná řež vzbouřenců proti královu vojsku. Kmeny stromů se zděšeně rozestupují. Mezi nimi bojovníci živí i mrtví.

"Tohle se dělá, postavit se otci? Usilovat o jeho život?" hučelo ve větru větvoví. Vykrákám tě za vlasy." Lačně mu hráblo do husté, bohaté kštice. Drželo pevně. Katapultovalo ho ze sedla. Bezmocně se zmítal ve vzduchu, zatímco mul šel dál.

"Idiot," sykl nenávistně Joab, "ale okouzlující. Tolik lidí získal na svou stranu. Očaroval je krásou, uměním lichotit, podbízivými sliby. Nebezpečný králi i mně. Je zákon ho zabít? Pche!

"Zbytečně prosíš, tentokrát ti nepomohu."
Srdce, snadný terč pro vojevůdcova kopí.

Jejich zahrada je zahalená do tmy. Naposledy se ohlédnu směrem, kde tuším bílou vilu se světlemodrými okenicemi. Možná zaslechnu zpěv, ale nemohu si být jistý. Zvuky večírku se ztrácejí v šustění mých bot po listovém koberci.

Seběhnu k úpatí kopce a otevřu branku. Modře natřená dvířka zavržou v pantech. Octnu se na ulici. Vzduch je chladný a bez vůně.

Nedovedu spočítat, kolikrát jsem tudy šel, v žilách víno, v hrudníku vyplašené srdce a v hlavě intenzivní pocit, že láska mého života je idiot.

Díky, žes přišel, řekl mi dnes na rozloučenou a kouzelně se usmál.

Jeho žena mi potřásla rukou.

Lidem ťukajícím na kabinu obvykle neotvírám. Veškeré informace mají k dispozici a strojvedoucího se taky nechodíte ptát, jestli staví v Bechyni a kdy.
Pán v kanárkovém obleku s fialovou buřinkou, lodním kufrem a kapesními hodinkami, stojící na zaplivané refíži Kavalírky, mě zaujal natolik, že jsem učinil výjimku.
"Jede tato tramvaj rovně?"
"Ano. Jako všechny tramvaje v tomto směru."
"Nikam nezahybáte?"
"Nemám kam. Tahle trať vede pouze přímo."
"Až na Řepy?"
"Ano. Nastoupíte nebo můžu zavřít dveře?"
"Můžete zavřít. Poté, co nastoupím!"
Zpráva dispečinku mě nepřekvapila.
"KGX5... Policie pátrá po čtyřicetiletém muži ve žlutém obleku, který utekl z ústavu pro choromyslné..."