DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

Na hradě se ptal na práci. Vévoda mlčel, ale malý mužík za ním, dvorní šašek, se smíchem poručil ulovit králíka. Zaklínačův amulet poskočil. Rozběhl se do lesa, v hlavě tma.

Když se probral, držel v ruce prázdný flakón lektvaru. Před ním přežvykoval králík.
„Ten skrček!“

Jelena ulovil. Zvíře hodil k šaškovým nohám, v sobě další lektvar. Skočil na něho a umlčel roubíkem. Vévoda vřískal, stráže se po něm rozběhly. Znamení Aard vytvořilo cestu ven.

Utekl do lesa i se spoutaným šaškem.

Zabíjet nebude.

Když očarování vyprchalo, vydal šaška vévodovi. Ten se zabíjením nebude váhat, ale do toho se Geralt nestaral.

"Nic jsem neprovedla."
"Tak proč nechcete nic říct?"
"Nemám co. Vždyť jsem vám řekla všechno. Kolikrát to chcete slyšet?" Tabitha se dívá na Merrilla jako na idiota.
"Jdu na vzduch," prohodí telepat. "Pokud chcete, můžete jít se mnou."
Okouzlující. Zlej polda na chvíli odejde?
"Půjdu," řekne Tabitha.

Zapálí si hned za dveřmi. Tabitě nabídne taky.
"Díky."
Potáhne a nastaví tvář větru.
"Pro vás je to půl světa daleko," řekne telepat. "Pro mě ne. Nechci se bát o svou rodinu a přátele."
"Nebudete muset," odpoví Tabitha. "Je po všem."
"Jsou snad pachatelé za mřížemi?"
"Nevím ani, jak vypadají. Nemůžu vám pomoci."

Kdybyste se na Ryka Nimana zeptali Camilly Gorlanové, řekla by vám, že je to schopný člověk, jen má občas telecí nápady.
Kdybyste se zeptali Samuela Antarese, prohlásil by ho za toho největšího šílence pod sluncem.
Pro krále Simeona představoval svérázného hrdinu.
Trivet Veill by možná jen protočil oči v sloup.
Irena ho bezpodmínečně milovala, i když občas se shovívavým úsměvem.
Kocour Pavouk ho hodnotil podle toho, jestli měl Ryko zrovna v ruce něco k jídlu nebo ne.
Kdybyste se kohokoliv z nich zeptali, jestli je Ryka možné popsat slovy “okouzlující idiot”, všichni by začali horlivě přikyvovat.
Možná i ten kocour.

Nejstarší dceru tety Tessy, Odettu, si pamatoval, ačkoli ji naposledy viděl, když byl ještě chlapec. Ona byla už tehdy dospělá, narodila se o šest či sedm let dříve než on.
„Co tady děláš?“ zeptal se, vzápětí se zarazil: „Co tady dělám já?“
„Nepamatuješ si vůbec nic?“ Když neodpovídal, znovu se usmála. „Jsi okouzlující, když se takhle tváříš, Rotolfe.“
Netušil, jak se tváří, ale připadal si jako naprostý hlupák. Zkusil si utřídit zmatené myšlenky. Byl v Lenghardii? V Citadinu? Nebo byl tohle celé nějaký podivný sen?
Hlava ho tupě bolela, v rameni mu zacukalo bolestí.
Možná i díky tomu si vzpomněl.

Moje dcera je velmi chytrá. Důvtip jí nechybí. Vše rychle chápe a ve složitějších situacích si dokáže poradit. O to víc mě trápilo, když před přijímačkami nosila pětky.
Narozdíl od své zpomalené kamarádky, která má stále jedničky a já nechápu jak je to možné.
Stačí jeden příklad za všechny.
...
Venku horko, ona na sobě koženou bundu a pečou spolu mufiny.
"Aby jste nezmrzly." Ironicky podotknu.
"Nebojte," vykulí kukadla:"ta bunda je teplá, sáhněte si."

Jen jsem zalapala po dechu.
...

Husté vlasy do pasu, nohy jak žirafa a řasy mrkací panenky, ale když se rozdávala chytrost, stála asi někde na hanbě.

Kdyby mu nekdo pred pul rokem rekl, ze za pul roku bude delat chuvu, smal by se, az by se za bricho popadal.
Realita je ale kruta dama, s podivnym smyslem pro humor.

Minuly mesic jen o fous unikli ze sparu uctivacu boha Offlera s krokodyli hlavou, kteri si je chteli oroznit.

Dva tydny na to se pripletli mezi obry, kteri na Dvoukvitkuv projev o mirumilovnem reseni problemu zareagovali po svem.

A dnes je Dvoukvitek privazan ke kulu uprostred Klace.

Tichy hlasek v Mrakoplasove hlave sycel, ze Mrakoplas u zadneho kulu privazan neni.

Tak proc nemuze vzit nohy na ramena?

Hovory o našich současných či bývalých partnerech byly tématem, které se za celou dovolenou neomrzelo. Nejspíš proto, že nebylo výbušné, dotyčné nepřítomné protějšky jsme mohli vychvalovat nebo naopak pomlouvat bez rizika, že se to někoho z přítomných dotkne.

Obzvlášť mě bavily příběhy kamarádky horalky. Třeba jak se její exmanžel (v době, kdy byl ještě nikoli ex ale budoucí) kvůli ní během pár dnů odnaučil ráčkovat, protože mu dala ultimátum, že o svatbě bude uvažovat pouze v případě, že dokáže správně vyslovit její jméno.

„Následně se ukázalo, že má i charakterové vady. Byl sice roztomilý, ale úplně blbý,“ pronesla s úsměvem.

„To víš, okouzlil mě, jako asi většinu lidí, co se s ním setkali. Má neuvěřitelné charisma, říkal jsem si, i když je to blázen.“
„Blázen?“
„No, normální lidé obvykle se zvířaty nerozmlouvají. Ale nešlo jen o to, měl hrozně naivní představy o světě...“
„Ale nakonec jsi...“
„To je na tom to neuvěřitelné. Když vyrazil do Damietty, bylo mi ho trochu líto, říkal jsem si, že ho bude škoda. Ještě byl dost mladý. Na mučednictví nevidím nic špatného, ale tohle trochu hraničilo se sebevraždou, jako strčit hlavu do tlamy hladovému lvovi...
Ale on se vrátil. A já se stal menším bratrem.“

Pú se podíval se na Kryštůfka Robina.
"Jak mám sehnat něco k snědku, když nemám nic, do čeho bych jídlo uschoval?"
Kryštůfek chtěl odpovědět, když tu se objevil Ijáček.
"Nazdar, Ijáčku," řekl Pú.
"Dobré ráno, Pú," řekl Ijáček, "i když bych měl spíš říct špatné ráno, Pú."
"Proč, co se stalo?"
"No, když jsem se ráno probudil a chtěl jsem si dát snídani, zjistil jsem, že je mé místečko prázdné, přestože včera bylo plné," řekl Ijáček a zamračil se.
"Pú chvíli přemýšlel a pak řekl: "Ale když bylo včera plné a dneska prázdné, musí to znamenat, žes jej včera vyjedl."

Miloval jsem to. Vešel jsem do dveří a rázem se všichni dívali mým směrem. Usmívali se a vítali mě, zvali mezi sebe. Přijímal jsem tu pozornost s blahosklonnou vlídností. Říkalo se o mně, že jsem okouzlující a šarmantní. Tehdy jsem si představoval, že si můžu vybírat, koho poctím svou přízní. Myslel jsem, že mi patří svět, mně, bývalému chudákovi.
Jak jsem byl bláhový! Jak to, že jsem si nevšiml, že jsem jim pro smích? Měli mě za blázna, za usměvavými tvářemi si ze mě utahovali. Celou dobu věděli, odkud jsem přišel.
I v pěkných šatech jsem pro ně jen ubožák.