DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Případ vikáře obviněného ze znásilnění Sherlocka mátl.
Vydal se tedy za Johnem. Ten Sherlocka s radostí přivítal na Harley Street.
Dřív, než se detektiv stačil usadit, zrak mu padl na malířské plátno.
"Mary maluje. Tohle je skotské pohoří v mlžném oparu."
Vysvětloval John, když si všiml směru Sherlockova pohledu.
"Vypadá to spíš jako dvě půl..." v tu chvíli Sherlock vytřeštil oči, a vyletěl ze dveří ven.
***
Rozrazil dveře Lestradovy kanceláře: „Ten muž to neudělal. Je gay.“
Donovanová se poprskala kafem.
„Jak to víte?“
„Ta šmouha na hřbetu ruky je napůl smyté razítko z gay baru. Proto vám nechtěl dát alibi.“

Varování: Varuju!
Jsou místa, kde konec světa nic neznamená.
Jedním z nich je Chrámová prádelna.
Chomáče páry nad kotli s vroucí vodou. Natažené šňůry s prádlem. Průvan. Vůně čistoty.
Z mlžného oparu se vynoří dvě pradleny.
“Vidíš?” pleskne ta starší do lehce se pohupujícího mokrého roucha. “Zadek čistej. Krásně vypranej. Z fleku si ho může vzít na sebe.”
Mladší pradlena jen neurčitě nakloní hlavu.
Z horního nádvoří až sem doléhá rytmus modlitby.
“Jenže zepředu! Takovouhle zprasenost už nevyčistíš!”
Rytmus modlitby se mění, graduje. Starší pradlena popuzeně trhne hlavou.
“No tak to vidíš. První zase obětuje. To bude letos už čtrnácté zničené roucho!”

Varování: tak nějak cítím, že byste měli být varováni
Tu noc padla mlha. Válela se po zemi jako chomáčky cukrové vaty.
Les byl tmavý. Plný strašidelných zvuků a stínů.
Amanda udělala další krok. Jednou rukou držela baterku, druhou mačkala zpocenou dlaň své kamarádky Jane. Byla to jejich první stezka odvahy a srdíčka jim tloukla až v kalhotách.
Náhle Amanda ztuhla.
„Cotoje?“ vyjekla.
„Co?“
„Tadytady!!! V křoví!“
Ruka se jí klepala, když tam namířila baterkou. Světlo dopadlo na něco nadpřirozeného, obrovského, jiskřícího.
Dívky nemě otevřely ústa.
Věc se znovu zatřpytila.
S řevem utekly.
***
Edward Cullen zuřil. Právě si to rozdával s Bellou ve křoví a někdo mu neustále osvěcoval zadek...

„Včera mě zase podělal pták,“ postěžoval si Frank. „To přeci není možný! Třetí den po sobě! Mám to takovou smůlu. To se jeden těší na jaro a má to takhle celý pokažený. Ještěže je pořád příjemnej chládek.“
„A to neuvěříš, co se včera stalo mně,“ přerušil ho Arthur. „Já včera teda trochu flámoval, takže jsem šel pozdě spát – a jak se převlíkám, tak normálně rána jak blázen a nějaký nemehlo mi to napálilo přímo do zadku. Taky to mám pořádně odřený… Jo a on si pak klidně někam zmizel!“
Oba ledovci spolu soucítili. Bylo ráno, 15. dubna léta Páně 1912.

pozn. aut.: šílené zadání, šílené drabble
„Vyslanci chtějí vodu a zemi,“ oznámil tlumočník Leonidovi. Ten se zamračil.
„Co tím míní?“
„Vodu a hlínu.“ Tlumočník zaváhal, jestli použil správná slova. „Pití a podlahu... chlast a dlaždice.“
„K čemu?“
Tlumočník přeložil. Peršan se usmál.
„Král rád zahradničí.“
„Zahrad ničí?“ divil se Leonidas. Pak se rozhodl být k těm podivným lidem vstřícnější. „Já taky. V mládí jsem jednomu heilótovi zničil celou zahradu.“
Tlumočník přeložil. Perský vyslanec zrudl vzteky.
Překladatel nechtěl zamlžovat skutečný význam vyslancovy odpovědi, ale sprostá slova do diplomacie prostě nepatří.
„Velvyslanec žádá, aby sis z něj přestal dělat… zadek… jinak tě okope...“ Zaváhal. „Sedadlo, jinak tě vytěží.“

Poznámka: Je to blbé, zoufale blbé, ale když mně se ten nápad tak líbil.;-)
---
Hajný František se kráčel nočním lesem po boku svého koně Tondy. Měl poněkud nakoupeno, protože se bratrovi narodil syn. Kluk po třech holkách, to se přeciž musí zapít, aby byl prcek zdravej.
Chlapi zapíjeli dlouho. Malej už se v peřince pokakal, když se František konečně ubíral přes les k hájovně.
Byla mlha. Parádní pentle v koňské hřívě zplihly vlhkým vzduchem. Hajného bujný vous zdobily kapky mlhy.
Noc se dala krájet. Muž, ani kůň neviděli dál než na špičku svých nosů. Zvíře však mělo výhodu výborného čichu a nevědomé paměti, hajný proto kráčel s rukou položenou na zadku svého nejlepšího přítele.

Sleduj bílého králíka
„Co to…“ zamumlal zíraje na monitor.
Ťuky-ťuk…
Automaticky vstal a šel otevřít. Na chodbě přede dveřmi hopkal ušák, vyčkávavě se na něj díval, pak se vydal po schodech dolů. Venku se převaloval hustý smog, malé zvíře se v něm téměř ztrácelo. Zdálo se ale, že chce zůstat na dohled.
………………………..
„Domluva zněla jinak!“ zasyčela.
„Snad si ještě pořád nemyslíš, že on je vyvolený?“ vzhlédnul Cypher pobaveně k rozčilené Trinity. „Vždyť se na něj koukni…“
Na obrazovce se míhaly šifry, zakódovaný Matrix. Oni v něm ale bez problémů rozeznali Nea, jak s fascinovaným výrazem kráčí ulicemi za neposedným tvorečkem…

Poznámka: Odkazuje na jeden slavný skeč, který si můžete prohlédnout zde.
Nemusíte umět anglicky, španělština postačí ...
Hlasatel: „A teď něco úplně jiného. Muž se třemi hýžděmi podruhé.“
Redaktor: „Ano, máme tu opět pana Framptona, který přislíbil, že tentokrát opravdu poskytne důkaz své... ehm... nadbytečnosti jistých partií.“
Frampton: „Nafilmoval sem se.“
V televizi se objeví jemné zrnění. Střih zpět do studia.
Redaktor (popuzeně): „ A to je všechno?“
Frampton: „Hu nás bejvá často mlha.“
Redaktor s kameramanem se na Framptona vrhnou. V televizi se objeví hrubší zrnění, pak znovu střih do studia. Frampton si zapíná kalhoty.
Redaktor (zuří): „Vždyť máte jenom dvě, chlape!“
Frampton: „A víte vašnosto, jak je pro vobyčejnýho čoueka těžký dostat se do televize?“

Koncerty České filharmonie svádějí člověka v mlze nudy k neuvěřitelně zbytečným úvahám. Pro dnešek mohu potvrdit.
Například úloha takového dirigenta, když se nad tím zamyslíte, je vlastně docela zbytečná. Stojí a mává rukama. Předstírá, že je středobodem Vesmíru. A hudebníci? Ti koukají samozřejmě do not! Jsou to profesionálové, na nějakého šaška ve fraku se mohou vykafrat.
Ale nejen to. Dirigenti jsou jediní, kdo si dovolí otočit se při koncertě k publiku zády; a to není nijak pěkný pohled, když je dotyčnému pětašedesát a váží alespoň třikrát víc.
Dirigentky by měly být zásadně ženské. Na jejich zadky se dá alespoň koukat.
Poznámka: Odmalička jsem naprostá hudební podvýživa, ovšem oproti vypravěči tohoto textu se cítím býti hotovým Mozartem.
Stydím se, že jsem k tak výživnému tématu přispěla takovou hloupostí; ovšem kdo viděl film Já, truchlivý bůh, případně četl stejnojmennou Kunderovu povídku, asi mi tu inspiraci stejně neodpustí. *uhýbá před potencionální cihlou*

S hlavou ztěžklou přemírou červeného vína kráčel kapitán Moreau lehce vrávoravým krokem na palouk, kde přespávala Étoile; chtěl dračici před spaním aspoň na chvíli vidět. Hustá mlha mu ale silně ztěžovala cestu.
Konečně! Přímo před sebou uviděl nařervenalou siluetu dračího zadku a stočeného ocasu. S úsměvem přišel blíž a položil dlaň na mléčně červenou dračí kůži.
„Étoile…,“ zašeptal.
„Přejete si něco?“
Zpoza dračího těla se ozval ženský, ovšem ryze lidský hlas. Zároveň s ním se zvedla i dračí hlava a na Moreaua upřely svůj pohled dvě žlutooranžové oči.
Moreau se zarazil. Tohle nebyla Étoile – díval se na úplně cizího draka.