DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Varování: No slash!
Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Pršelo už opravdu dlouho.
Střechu vyspravili včera. Dříví naštípali habaděj minulý týden. Svíček měli málo a stejně se při jejich světle nedalo číst.
Nudili se.
Až si uvědomil...
Má přece věštecký dar!
Sfouknul všechny svíčky, aspoň ušetří. Otevřel kamna a rozhrábl oheň. Mihotavé rudé světlo zalilo místnost. Dal vařit zelí. Kdysi, v době, která jakoby nikdy nebyla, zbožňoval Dobrá znamení. To ještě nevěděl...
Byl Čas.
Vztáhnul ruce ke svému příteli a prohlásil temným, mystickým hlasem...
„V mlze věcí budoucích já vidím tvé zadky...“
„Kohože?“
„Zadky. Však víš, opak předků.“
„Snad myslíš potomky, ne?“
A bylo po temné a tajuplné atmosféře.

„Mamí, proč nejdou prdy vidět?“ ozvalo se mamince za zády, když zrovna míchala čočkovou polévku.
„Nevím, zlatíčko,“ zkusila to. Tušila ale, že tak snadné to nebude.
„Ale já to chci vědět!“ postavil si malý ďáblík hlavu.
„Asi aby se lidé nestyděli,“ napadlo ji.
„Hm. A když je hodně zima, jdou prdy vidět?“
Maminka se rozesmála. Nevěděla, co mu odpovědět.
„Nesměj se! Když v zimě dýcháš, jde to vidět. Jdou teda vidět i prdy? Třeba za polárním kruhem?“ nedal se zvědavec jen tak odbýt.
„To víš že jo. Ještě že tam nejsme. Po téhle čočkovce bysme měli celý zadek v mlze.“

Nic neviděl. Hlava ho bolela jako střep. Byla mu zima. Napadlo ho, že by mohl zkusit otevřít oči. Viděl jen hustou bílou mlhu a pár stínů. Slyšel pípání ptáků. Pod rukou nahmatal jehličí. Les? Jak se sem vůbec dostal? Panebože, to teda zase byla pařba.
Namáhavě se zvedl na všechny čtyři a tupě zíral před sebe. Popolezl dopředu. Z mlhy se vynořilo křoví. A z toho křoví… zadek. Nahý zadek úctyhodných rozměrů.
„Ty úchyle, to se dělá, šmírovat tady?“ rozříznul ticho ječivý ženský hlas.
Rána deštníkem do hlavy od rázné společnice ulevující si houbařky ho odeslala zpátky do říše snů.
-------------------------------------------
Pozn: jaký téma, takový drabble :-o

AN: omlouvám se, nějak jsem neměla na vtipné drabble správnou náladu.
V malopolských bažinách je mlha pořád. I v prosinci. Takže když kolem nás na pochodu z lágru začaly padat americké bomby, podařilo se nám s Annou a Lidií zdrhnout
V tý mlze si nás Němci nevšimli a my zapadly kus vedle nich do zákopu. Byl úzkej, takže jsme ležely pěkně naštosovaný. Dole Lidie, pak já a Anna nahoře. Pak to vedle nás bouchlo, já uslyšela křik a něco teplýho na mě káplo. Anně to ustřelilo celej zadek, nemohla už jít, jenom křičela ve sněhovým poprašku.
My dvě jsme přežily.
Ale kdykoliv jdu v mlze domů, na ten zákop si vzpomenu.

61 kilo, 5 cigaret, 3 lahve alkoholu. Stupeň studu: přesahuje hranici únosnosti.
Už zase můj zadek.
Jeli jsme s Markem na odpolední piknik kousek za Londýn. Všechno bylo fajn, Mark byl pozorný a roztomilý. Když se zatáhlo a udělala se mlha, rozhodli jsme se pro návrat.
Můj močový měchýř mě nenávidí. Chtělo se mi na malou těsně před vjezdem do Londýna. Jeli jsme zrovna okolo lesíka, tak mi Mark zastavil. Využila jsem mlhy, a když se dostavila vytoužená úleva, ozvalo se mi za zády: „Pěknej zadek, Jonesová.“
Daniel Cleaver má na mě a mou zadnici snad nastavený radar. Fakt bezva.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet je rybníček Brčálník. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho přikryje černočerná tma, začínají se dít věci... Nebeský střelec vytahuje šípy ze svého toulce, odkvetlé pampelišky zanesou Rákosníčka k nebeskému Pastýři a tam, než se v tom naučí bruslit, nabourá několik hvězd. Spočítej díry ve slunečníku, se kterým Rákosníček zachraňoval Polárku a pozor na zuby nebeského Draka. Protože za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se cosi zelená... Jestli děti neuhodnete Rákosníčkovy hádanky, ukáže vám ten mírumilovný mužíček se třemi vlásky svou zelenou zadnici a máte po srandě.

Poznámka: Slash, reálné osoby, vulgární mluva a nahota!
Situace: V mlze se objeví zadek.
Austin Scarlett vítězoslavně: „Vidíš! Zadek! Já jsem ti říkal, že se tady souloží a ty ne, pro tebe je to příliš trapné, příliš evropské, příliš plebejské.“
Mondo Guerra naštvaně: „Tak naposledy, nebudu s tebou nic dělat v lese. Je zima, je tma, je vlhko.“
Austin: „Jsou desítky chlapů, kteří by mě rádi ohli v lese.“
Mondo naštvaně: „Jenže ti tady teď nejsou, drahý.“
Austin: „Štveš mě! Tohle je ideální místo pro vzrušující rychlovku.“
Hlas ze křoví: „Kurva, proč mě alespoň nenecháte v klidu vysrat?“
Mondo vítězoslavně: „Vidíš! Říkal jsem ti, že se tady nesouloží.“

A/N: Voľne nadväzuje na moje úplne prvé drabble tohtoročného DMD s názvom Dar Galadriel.
BJB ako krava, pardon za výraz. Napísala som prvé, čo mi napadlo...
„Dar od Galadriel nefunguje,“ zamračil sa Sam klopkajúc po GPSku.
„Ako to, že nefunguje?“ unavene sa k nemu otočil Frodo. Prsteň bol čoraz ťažší.
„Nefunguje,“ mykol plecami. „Neviem prečo. Tá hmla všade naokolo...“
„Možno sa mošiariky menia,“ zamudroval Glum. „Vodiška stúpa, obmýva briešky a tá vaša sprostosť nefunguje...“ vypustil škodoradostne.
„Asi má pravdu, Sam.“
„Smeagol vás povedie...“
„Nie, verím daru od Galadriel!“
„Sam, mali by sme ho počúvnuť.“
„Neverím mu! Utopí nás!“
„Smeagol vás bezpešne vyvedie. Pozná to tu.“
„Nevidíme si ani na špičku nosa!“
„Uvidíme ho...“
„Hobitkovia uvidia Smeaglov zadošek.“
„A čo keď nie?“
„Tak ho hobitkovia uršite ucítia...“

A/N: Jděte mi k šípku s vtipy. Crosshistory bjb (trochu), protože nehodlám mít smysl pro humor. Tak :)
***
Kdyby nepadla mlha, možná by se na anglické břehy nedostali nepozorováni. Záď lodi se nebezpečně naklání do roku 1066.
*
Dřevěné město. Nevysoké. Nad střechami se vznáší bílá. Nedosáhne na zem.
Kdyby dosáhla, možná by uhasila plameny. Zadní bochník se spálil na uhel.
*
Je mlha. Zima. Lezavo. Po stirlingském mostu se tiše plíží kostkované sukně, aby přepadly nepřítele ze zálohy.
*
Tichá neděle. Slunečná.
Pak padá krvavá mlha. Sever Smaragdového ostrova rudne, protože NICRA byla otočená zády.
*
Mlhou kráčí tiše stíny;
tam ten, zpátky někdo jiný.
Mlha hltá lidskou krev;
nejdřív ticho – potom řev.
Mlha padá na oči;
zemře, kdo se otočí.
*

Předchází Pro Skřivánka a těsně souvisí s Než se vítr obrátil
----
Toho rána halila vrchoviště mlha. Hustá. Šedá. Jako pohřební rubáš. A všude panovalo ticho. Ani pták nezapípal. Ani lístek se nepohnul. Jen klapot koňských kopyt se nesl krajinou s přízračnou ozvěnou. Hlídka vracející se do pevnosti.
Rob se krčil mezi skalisky. Úzkou cestu viděl jen matně. Ale slyšel dobře. Blížili se. Burnabyho jezdci. Museli jet jeden za druhým. Nic netušící. Nechránění. Natáhl kohout muškety. Pak spatřil záblesk zlata. Zamířil...
Třeskla rána. Koně se plašili. Jezdci se zmateně rozhlíželi. Hledali nepřítele. Nikoho však neviděli. Jen mlhu. Hustou. Šedou. Tichou.
A na rozbahněné cestě leželo tělo jejich kapitána. Měl ránu uprostřed zad.