DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Pozn.: Inspirace mým nedávným zážitkem. BJB jak vyšitý.
Za okny byla mlha.
Vlak stál už hodinu uprostřed lesa. Nikdo jim nepřišel říct proč.
Po hodině čekání došla Katce trpělivost. Vzala kabát a vykoukla ven, kde už kouřilo několik dalších cestujících.
"Co se děje?" zeptala se jich.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se neohlédl.
Na náspu si div nezlomila nohu. Blbý terén pro lodičky.
Šla dopředu. Po udusané hlíně.
U lokomotivy nikdo. Rozhlédla se. Vagony se ztrácely v mlze. A před lokomotivou...
Musela přistoupit blíž. Viděla nějak rozmazaně.
A vlak, násep a les zmizely.
O půl hodiny později se vlak zase rozjel.
Katčino místo bylo prázdné. Její taška zůstala na sedadle.

Jack mě pozval do baru. Na skleničku jsme chodívali poměrně často. Divné to začalo být až v momentě, kdy mi poručil ten drink.
„Jakže se to jmenuje?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Zadek v mlze,“ zopakoval.
„Proč se to, proboha, jmenuje takhle?“
„Uvidíš,“ utrousil a přistrčil mi sklenici.
Pil jsem asi třetí, když se ke mně naklonil a s vilným úšklebkem mi pošeptal: „Pojď na záchod.“
Šel jsem. Jack se opřel o zeď zády ke mně. Byl jsem opilý, stáhnul jsem mu kalhoty a přistihl jsem se, že klečím. Zamrkal jsem. Přestával jsem vidět. Obrysy Jackova zadku se rozplývaly... v mlze.

Byla mlha hustá jako mléko, jako smetana, jako... to, co se před desátou hodinou na veřejnoprávní televizi neobjevuje. Nebylo vidět ani na krok, ani na půl kroku, ani na palec. Čápi naráželi do komínů, letadla narážela do komínů, zkondenzovaná mlha narážela do komínů. A všude bylo plno komínů. A paneláků a chodníků a silnic a aut (vracely jsme se totiž po výpadovce do Prahy). Ale vůbec nic (vůbec) z toho nebylo vidět. A najednou se před námi objevil růžový... Zadek v mlze. A my jsme to do něj napálili plnou rychlostí. Ale přežili jsme. My i zadek fiata před námi.

Jessie seděl na pláži a neklidně pocukával nohou pokaždé, když okolo prošla nějaká relativně mladá osoba ženského pohlaví v titěrňoučkých plavečkách.
„Jessie, přestaň mi slintat na ruku!“ ozvala se Agnes podrážděně.
„Tak si ji polož někam jinam. A neruš. Observuju. Co kdyby tu byl nějaký upír?“
Agnes se přetočila na svém ručníku na záda. „Už si někdy viděl opalujícího se upíra?“
„Upalujícího? Jo.“
Agnes jen zakoulela očima. Jessie ještě chvilku nervózně posedával, než se rozhodl oslovit jednu z procházejících dívek.
„Slečno, mohla byste se mi natočit zezadu?“
Odkud ta rána přišla, nevěděl. Před očima měl jen pěkný, ale rozmazaný zadek.

Věnováno milovníkům neviditelných koček
Noční hádka ,vztek, ta nešťastá facka, Katiny slzy. Ráno nenáviděl sebe i všechny ostatní lidi. Kočky ovšem miloval. Proto vlezl do skříně, z níž uslyšel zamňoukání.
„Čičí?“
Ocitl se v lese, zadní stěna skříně zmizela v mlze. Veliký lev se něho díval smutnýma očima.
Poklekl a opatrně vytáhl trn z tlapy. Zaplavila ho směsice pocitů: bázeň, stud, radost. Vděčnost, že mu směl prospět.
Aby se z doho dostal, poplácal zvíře po krku.
„Hodná čičinka!“
Lev varovně zavrčel a muž utekl.
Spěchal. Především musí odprosit Kate a pak – přemýšlet. O svém životě.
Aslan běžel lesem a tiše se pro sebe smál.