DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Takové příjemné městečko, pěkně se tu žije, všichni jsou spokojeni. Nevěříte? Podívejte se na ty záběry! Pěkné domy, veselé zdravé děti, sportovci se tuží na hřišti.
„Mám se v Terezíně dobře a nic mi tu neschází!“ hlásají mladí obyvatelé ve své mateřštině (té i oné) a opakují to i francouzsky a anglicky.
Takhle bylo světu představeno ghetto, kde byli lidé v každém domě natěsnáni po mnoha, špatně živeni, špatně léčeni. Přestupní stanice na cestě na smrt, pro leckteré už rovnou konečná.
A fungovalo to, dokonce i zblízka. Návštěva Červeného kříže dopadla velmi úspěšně.
Pravda začala vycházet najevo až mnohem později…

Hodím sebou na pohovku hlavou napřed. Tvář pohřbím v polštářích a tiše zasténám. Přísahám, že toho mám dost. Myslím, že jsem tak unavená, až ztrácím kontrolu nad vlastními končetinami.

Další turnus už přece nemůžu zvládnout. Nevím, jestli ještě vydržím poslouchat očividně vymyšlené dětské historky. Když ti démoni v lidských tělech budou zase skákat do té stoky za táborem, asi se zblázním. A přísahám Bohu, jestli si budou navzájem solit sladká jídla, poženu je okolo tábora, dokud nepadnou únavou. Zpropadené lidské larvy.

Důležité ale je, říct rodičům, kteří si přijeli pro své poklady, jak hodňoučcí jejich smraďoši byli. Aby vás nezlynčovali.

V ranním světle mohl spočítat muže, kteří mu zbyli. Bylo jich málo.
"Jaké jsou rozkazy, prokonzule?" otázal se Vara jeden z centurionů.
"Musíme počkat na posily. Musí někdo přijít. Nemohli pobít celou devatenáctou," ujišťoval Varus.
Koho? Hlavně sebe.
Sem došli přes cestu, která vedla hustým lesem a ležela pod těly Římanů.
"Ale nemůžeme čekat tady. Musíme se probojovat z obklíčení," pokračoval Varus, tentokrát rozhodněji.
"Blíží se Arminius!" zavolal legionář na hlídce.
První dobré zprávě Quintilius Varus nemohl uvěřit, vyběhl na hradby, aby přivítal svého germánského pobočníka.
"Salve, Arminie," pozdravil Varus a chtěl pokračovat.
Arminius ho přerušil: "Nechávám si říkat Herrman."

“Mluvilo se o té příšerné události ve Weehawkenu a ty víš, že jsem nechutně upřímný. Řekl jsem jí, co si opravdu myslím. Že pan Aaron Burr je závistivý ubožák, vrah a nenapravitelný sukničkář."
"Plešatý mizero..."
"Nermuť svou hezkou tvářičku, princezničko, naprosto se mnou nesouhlasila. Prý nestydatě urážím čestného člověka, který se nezištně stará o vdovy a sirotky a svou drahou ženu nikdy nepodvedl. Měl jsem k tomu sice, co říct, ale nechtěl jsem dostat slunečníkem.”
I když měla jeho oči, Theodosiin výraz zadostiučinění přesně odpovídal její matce.
“Tak vidíš, tati, to máš za to, že se schováváš za cizím jménem!”

Zvířecí sněm odstartován, sova hučí "klíííd",
klepne ptáky přes zobáky, "prosím nerušit!"

"Lidé dělaj různé věci, co nám nejsou po chuti,
těžko zvíře obyčejné ke změně je donutí.

Kácí lesy, ničí kytky, rozhazují smetí,
vypouštějí do přírody nezvedené děti.

To, co ale přišlo nyní, o lekci si jasně říká,
navrhuji kmotru lišku kvapem poslat pro právníka."

Z publika se ozývájí různé hlasy unisono,
"mňau, brum, bzum, vrum, haf a haúúú, to je přesně ono!"

"Pod falešnou identitou ze zvířecí říše,
své povídky na Sosácích pár troufalců píše."

"Už brzičko máte utrum, zabučela kráva,
v EU mají políčeno na autorská práva!"

„Pojeď a neskuč. To nesnáším.“
„Ale -“
„Zrzka jezdí?“
„Jo...“
„Tak dělej,“ strčila ho. Charlie se nejistě rozjel a zabrzdil až o sloup.
„Alespoň jsou pěkný,“ ocenila Lucy jeho první jízdu na kolečkových bruslích.
„Stačilo sto sáčků od bonbónů!“ přiběhla Sally slyšící jen konec a zamávala plyšovou lví hlavou. Šouravě ji následoval Linus s psí. Sally očíhla situaci a vrazila ji bratrovi na hlavu. „Budeš náš maskot Bobby.“
Charliemu se zatmělo před očima. Při slově zrzka měl pocit, že i v uších.
Hlouček se rozrostl.
„Bobby,“ představila ho sestra hrdě jeho životní lásce.
Charlie cítil, jak mu ujíždí zem pod nohama.

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.

Zase něčí pohled. Tiché bodnutí úzkosti jí zadrhlo dech. Teď ne, zaprosila v duchu, dneska ne, už ne. Přece to nemá jak - přece -
„Na co si hraješ... neupozorňuj na sebe... nejsi normální, nikdy nebudeš, si myslíš, že když-“
Tohle kurva jsem já, tamto bylo předstírání - falešná identita!
Tak dělej, ať si to odbudem, zhluboka se nadechla.
„Promiňte? Všimla jsem si – ta rtěnka..."
...mi sluší, mlč.
„Je to limitka od Nyx? Všude ji sháním," omluvně se usmála.
Alice, krávo... pak kdo má furt předsudky, povzdechne si myšlenka.
„Je. Mám ji z Německa,“ usměje se úplně normální holka na úplně normální holku.

Porada se tak protáhla, že letní noc nad horami vybledla dozelena. Loučili se na schodišti. Učni, kteří doposud museli jen naslouchat starším, nadšeně švitořili.
Přitom někteří měli také co říci. Poznalo se to podle jisté záře v očích: nadání, oddanost, odhodlání.
Celebrimborovi se nevyrovnali, samozřejmě. Přednášel polovinu porady a Annatar měl beztak pocit, že ho pochopil jen on sám.
Podali si ruce.
"Dobrou noc - vlastně, dobré ráno, příteli," řekl Celebrimbor.
Annatar mu přikývl. S úsměvem. Celebrimbor a jeho brilantní mysl... Byli jen krůček od úspěchu.
Přimhouřil oči. Čí úspěch že to bude?
Byl mezi těmi elfy už nějak moc dlouho.

Přátelství s Sherlockem vede k jisté ostražitosti.
Už jsem si zvykl na všechny ty bezdomovce a babičky v legračních kloboucích, co se před očima proměňují v usmívajícího se přítele. Ani když jsem se jednou vzbudil a nade mnou stála matka Tereza, nebyl to pro mne šok zase tak veliký.
Nějakou dobu také pravidelně kontroluji, zda-li je moje žena skutečně mojí ženou.
Trpělivost přetekla, když na mne dnes za dveřmi něco vybaflo. „Sherlocku, převlékat se za mumii, která utekla z Britského muzea, to už překračuje všechny meze!“
„Promiň, Moriarty na mne poslal pár chlapů, v Barths mne zafačovali, jdu za tebou …“