DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Té noci jsme měli v Křivoklátských lesích zajmout překupníky s kožoměnci. Vše bylo naplánované do posledního detailu. Vše šlo jako po drátkách. Ale pak, z vteřiny na vteřinu, propuklo peklo.

Bylo kolem deváté, když nás přepadla skupina kožoměnců. Ač zaskočení, na boj jsme během chvíle zareagovali protiútokem. Jak rychle boj začal, stejně rychle skončil. A my zjistili, že nám schází Jirka

Pátrání probíhalo celou noc. Vybité baterky nahradil zrak kožoměnců. Nad ránem jsem Lovce odvolal. Tomáše jsme museli z lesa odtáhnout. Cítil, že je Jirka poblíž. Nechtěl ho opustit.

Od té chvíle se mnou nemluví.
Podle něj jsem Jiřího zradil.

Přišli ruku v ruce, usedli každý sám. On do trávy, ona na okraj útesu. Rudolf vytáhl zápisníček.

Tady jako kdyby se život zastavil. Nebylo kam pokračovat, vždyť byli na konci světa.

Kajiny myšlenky vzlétly nad fjord, ale vítr je strhnul kamsi do hlubin.

„Rudo, poslyš ty racky!“

„Ano, miláčku,“ odvětil Rudolf. Nevzhlédl.

Přišli ruku v ruce, přesto každý sám.

Kaja se rozechvěla a nemohla přestat.

*

Té noci neusnula. Po půlnoci rozžnula, aby jí alespoň světlo dělalo společnost.

V osm se ozval výstřel.

Když v deset ráno do vily dorazil policejní důstojník, lampa ještě svítila. Rudolf držel zápisník, plakal a psal.

Když se konečně vrátila domů, bylo už po desáté hodině. V kanceláři se pořád ještě vršily hromady dokumentů, ale řekla si, že je pro tentokrát nechá na zítřek.
Nahlédla do ložnice, odkud se ozývalo tlumené chrápání. Po těch letech to pro ní byla spíše příjemná hudba než otravný zvuk. Šla ještě zkontrolovat dětský pokoj, jenom aby uviděla modré světlo pod dekou.
"Ty ještě nespíš?" vyhrkla. Její syn překvapeně vyjekl.
"Všechny ostatní děcka můžou chodit spát v kolik chtěj! Vy mě pořád komandujete!"
"Ponocovat není zdravé..."
"Ty máš co říkat! A abys věděla, strejda Luke mě nechává spát, v kolik chci!"

Zatemněnými okny nesměl ven proniknout ani paprseček světla. Málokdo si troufl nařízení nerespektovat, vždyť bylo v zájmu jich všech. Ačkoli se Praha zatím terčem leteckého útoku nestala, neznamenalo to, že že se nad ní nepřátelské bombardéry jedné noci nemohou objevit.
Cosette nakoukla do pokoje. „Ještě svítíš? Vždyť je skoro jedenáct.“
Doramo zhasila lampu. „Neboj, končím. Potřebovala jsem dodělat korektury. Tenhle týden to musí tisku.“
Cosette přistoupila k oknu a opatrně odhrnula těžký závěs. „Pořád tam je.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka, Doramo přesto přikývla: „Už druhou noc myslí, že o něm nevíme.“
„Je od Gestapa?“
„Na to vsadím svůj honorář.“

Ždímám z očí poslední zbytky zraku, ale marně. Vidím rozmazaně, nejasně. Něco strašlivého se kroutí přede mnou, žádostivě polyká poslední zbytky mé životní síly. Plazím se, prosím... Směšné, existuji jen pro jeho potěšení, proč by se mělo nade mnou slitovat? Krčím se před jeho běsněním, ale vím, že stejně nemůžu uniknout, jsme spoutáni věčnou sudbou zpečetěnou krví. Nikdy mě zcela nepohltí, nikdy mě zcela nepropustí, navěky je mi totiž souzeno mu sloužit.
Usínám na podlaze a dítě, které mě zvládlo týrat celý den, dovádivě cloumá špriclemi postýlky a volá „číst, číst!“ Podle hodin je deset pryč, podle mě nejmíň půlnoc.

Leaving…

…is easier than it looks.

It’s not this huge moment you read about in books.
Sometimes it’s only about going,
not looking back
not even turning your neck.

The clock starts to tick
It’s almost ten
and leaving
is your party trick.

You leave while the light is still on
no one seems to care
or they do
but you know they really don’t
you still allow yourself one last stare.

If you stay,
it will only get worse.
Leaving is not a huge deal,
unless you’re British,
then it’s like a curse.

You’re not.

So you just leave.

Když odbila desátá, pochopila jsem, že služba dnes bude dlouhá. Mělo mi to být jasné hned, sotva jsem uviděla hromadu knih a zpola popsaný pergamen na stole.

Můj pán říkával, že se mu dobře studuje v noci, kdy všichni zalehnou a neotravují ho svými požadavky. Pak ukolébán klidem a tichem noří se do magických rukopisů, aby našel odpovědi o smyslu života, nesmrtelnosti, či jak zařídit knížeti nezměrné bohatství.

Nezajímá ho však, že nezdravé ponocování neprospívá mě ani jemu, že z nás vysává sílu. Pravda unavený čtec může doplnit energii z kouzelných lektvarů, ale co s vyhořelou lampou. Skončí na smetišti.

To byly časy, kdy si pejsek s kočičkou hráli od rána do večera. Ale kočička si "hrála" i v noci (chytala myši a běhala). Teď už to nedělá, proč ne, to se dozvíte hned.

Jednou, když byl parný letní den, se kočička rozhodla, že půjde na svoji noční procházku. U domu to bylo dobré, halil jí závoj černočerné tmy. Když už byla na kraji parku, rozžehly se všechny lampy. Ani v nejvzdálenějším rohu nebyla tma. Kočička chtěla chytat myši, a na myši potřebuje tmu.

Desátá hodina odbila, lampy ještě svítily ...

A od té doby lampy svítí a kočička nic neloví.

Protřu si oči a zamžourám na obrazovku. Konečně mi po několika hodinách docvakne, že bude-li monitor jediným zdrojem světla, bude mě pěkně bolet hlava. Oženu se po stolní lampičce, a aniž bych odrhla zrak od Marxova "vědeckého socialismu", rozsvítím ji. Ani jsem si nevšimla, že se setmělo a ono už bude půl jedenácté. Vykořisťování studentů a ne vzdělání, tak je to.

S povzdechem otevřu další soubor. Naštěstí zítra musím umět jen filozofii, na ostro to bude až za nějaký ten pátek. Možná je to tím přebytkem kofeinu ale Shopenhauerovi a Nietzemu začínám rozumět. Život je utrpení a nic nemá smysl.

V tom městečku šla elektřina a Jack to považoval za zázrak.
„Nesmíme o sobě dát vědět,“ zchladil Alan jeho nadšení, „rabovat se chodí po setmění, a protože jsme v Americe, skoro každý má zbraň.“
Bezstarostný Jack se uvelebil v ložnici s knihovnou. Všude kolem noc, venku i v duši, a na dosah ruky vypínač buclaté lampy. Neodolal.
S cvaknutím přišel příliv světla a dobra.
Hned zhasl. Alan by to neviděl rád. Řekl by, že vytváří nebezpečné situace. Jenže v knihovně trůnil sloupek komiksů a Jack to prostě nevydržel.
Bylo krátce po desáté, když oknem proletěl kámen. Zlí lidé ohlašovali návštěvu.