DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Byla pro něj jako plamen pro můru. Nedbal na popáleniny, ani mnohem horší důsledky. Nemusela by dělat nic a stejně by celé noci nespal jen z touhy po ní.
Jenomže ona se usmívala, smála a posmívala se mu s kousavým vtipem, který dokázal překonat i bolest z posměchu, co si z něj tropili jiní.
Nedivil se jim. Jeho tvář v zrcadle neproměňoval dohasínající plamínek lampy ani noční stíny. Byl stejný jako ráno. Stejný jako bude zítra.
Poslouchal poslední tóny večerního vyzvánění.
Věděl, že za ní nakonec půjde, a lhal si, že to nedopadne špatně.
Ne všechno, co vzplane, musí uhořet...

„...a tak jsme se s babičkou dali dohromady.“
Mezi dětským obecenstvem to vzrušeně šumělo. Děvčata obdivně vzdychala a chlapci uznale kývali hlavami.
Starý muž v zeleném ušáku se něžně usmíval, zpola ztracen v dávných vzpomínkách.
„Dědečku, vyprávěj nám o cestách!“
„Jo! Chceme slyšet o džungli a zákeřných hadech!“
„O poušti a obřích škorpionech!“
„Já chci solnou pláň a povstání kamenných lidí!“
„Nejdřív nám pověz, jak to bylo tenkrát v Dartmooru!“
Do dveří nahlédla žena s prošedivělými kudrnatými vlasy a zle se zamračila.
„Proč ještě nejste v postelích? Je deset! Mazejte na kutě!“
„Ale když dědeček S-“
„Zítra je taky den!“

It's late. Yuzu should be sleeping, but he keeps the lights ablaze as he watches. The video ends and he hits replay. There it is again - the popped quad sal.

He tells himself it was the ankle, but he knows better. It's the first Worlds without Javi. It felt like entering a battlefield without an ally.

The tears start rolling.

A knock on the door. A familiar voice. "It's me."

Yuzuru hesitates, shocked by his sudden yearning.

In the end, he lets Javi in.

"Rest, cariño", Javi murmurs as he kisses away the tears and turns off all the lights.

Víte, že Club Mate mají v každé večerce?

Já vím. Také vím, že podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

Obžalovaná sedí v domácím vězení už tři týdny. Útrata za matéčko už jde do peněz, ale zakázat jí práci na diplomce nejde.

Tak jen držím palce a doufám, že jí tribunál přidělí titul na doživotí.

Už desátá teď troubila,
smrt loučí ještě svítila.
A v rudý plamen shořela,
když Izák slyšel anděla.

"Co, zjeve, hlasem truchlivým
mi zpraviti Pán vyčinil?"

JÁ SMUTKEM BĚSNÝ, S LÍTEM ZLÝM,
ŽE OBĚŤ Z TEBE PŘIČINIL.

COŽ NETRUCHLÍ
SYN NEZPUCHLÝ?

"To není tak, v ten svatý čas,
kdy oheň vzplál a popel zhas'
On beránku se rozesmál,
když pýchu obětoval král - "

TY HLOUPÝ V KEŘI, PTÁČE HOŘÍ
DVANÁCT LAMP VÁM HRADBY ZBOŘÍ!
NEMÁŠ KRÁLE? DÁM TI RÁJ!
ZEMĚ ZHASNE, ADONAJ!

Dal záři predpůlnoční háv,
Tlouk' úder, sfouk' louč z jasných per
a s neotcem neJákoba
v hloub tmoucí zmizel - Lucifer.

Na každé koleno, jemuž se vyhnul, připadala nejméně dvě, která ho nemilosrdně zasáhla do již tak bolavé hlavy. Přes nateklé pravé oko skoro neviděl a levým viděl většinou jen mžitky. Pokračoval ale dál, řadu za řadou davu šíleného fanatickým zápalem. Chtěl se za každou cenu dostat do kruhu světla, který občas probleskl lesem dupajících nohou. Tušil, že stíny do toho kruhu vrhají jeho rodiče, visící bezvládně na plynové lampě. Chtěl po ní vyšplhat, chtěl je zachránit, chtěl být zase s nimi doma a ze své přikrývky poslouchat, jak si maminka při vaření tiše zpívá. Chtěl také, aby celý svět hořel.

Půl desáté
Sedí v křesle a zlobí se, ale taky má strach. Ani si mě nevšimne.

Tři čtvrtě na deset
Ve dveřích chrastí klíč.
„Nevíš, co to znamená do devíti doma?!”
„Není mi pět, tati!“
„Tak se nauč zvedat telefon!“
Hádají se. Zůstanu nepostřehnuta.

Deset
Zase je sám, dceru poslal spát. Už se nezlobí a v duchu si opakuje každé slovo hádky. Ponořen v myšlenkách nevnímá okolí.

Čtvrt na jedenáct
Usnul v křesle, vztek, strach i hádka ho vyčerpaly. Lampu nechal svítit. Nechci ho budit.
Omlouvám se. Ale každý jsme k něčemu předurčen.

„Kuku, kuku, kuku,“ rozkřičí se dřevěné hodiny.

Laura otočila klíčem a měkkými krůčky obešla prostřený stůl. Stáhla jemně žaluzie. Pomaličku posunula stůl, tak aby příbory a skleničky nezacinkaly a voda ve váze se sněženkami nevyšplíchla. Příborovým nožem uvolnila prkno v podlaze a sáhla dovnitř. Rádio hlásilo podvečerní zprávy. Vytáhla z úkrytu obálku s fotografiemi a strčila si ji za pásek pod šaty. Vrátila stůl na místo, když vtom se klika pohnula. Laura rychle rozsvítila lampu v okně.
„Moment maminko!“ zavolala.
„Ty se zamykáš?“ zeptala se maminka jejího muže, zatímco usedala.
„Převlékala jsem se,“ odpověděla Laura.
Detektiv Marcel Poquet se vrátil do kavárny a objednal si další pastis.

Harry se ploužil ulicemi Londýna a přehrával si v hlavě události posledních hodin.
Ačkoliv bylo jen krátce po desáté, myšlenky se mu povážlivě pletly. A nohy také.
Hasitě se zahihňal. Cítil se povzneseně. Jakoby mu rozhovor s dávno zesnulým vlil novou energii do žil.
Snape byl neobvykle ochotný spolupracovat, ačkoliv bystrozorskou ochranu dle očekávání odmítl.
Harry zrovna uvažoval o tom, co se dozvěděl o jeho posledním rozhovoru s Malfoyem, když si uvědomil, kam ho nohy donesly.
Dům, před kterým se ocitl, rozhodně nebyl jeho vlastní. Tahle návštěva asi nebude nejlepší nápad...
Ale světlo lampy v okně ho podivně vábilo.
Zazvonil.

It was late. Victor was sitting at his desk, writing. The only source of light in the room was a tall white candle. He was trying to be discreet. Since the costume party, he was forbidden from leaving the home alone.
"Dear Henry," he wrote again. There was a big pile of scrunched up pieces of paper on the floor. He just couldn't get this right. He wanted to apologize, to say he misses him. Could he?! Should he?! They barely knew each other.
He checked the time. Eleven? Almost. One word after another.
A love letter? Sin? A confession.