DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Život Města byl spjatý s lidmi, kteří v něm žili, a s hraničními vrbami. Dvanáct vrb svými kořeny tvořilo tepny Města, kterými proudila magie a čas.

Vypravěč obešel všechny vrby aby zjistil krutou pravdu. Jedna již zemřela a spolu s ní zanikla možnost vstoupit do budoucnosti. Třem usychaly proutky a další čtyři měly napadené kořeny.

Vypravěč začal přemýšlet, jak Město zachránit.
Kostelní hodiny začaly odbíjet. Každý úder do zvonu byl připomínkou neúprosně plynoucího času.

"Potřebuji pomoc," zašeptal Vypravěč.

"Pomohu vám, když mně řekněte, jak je možné že jste nezestárl," pronesl neznámý muž

Cizincův hlas byl kyslíkem pro Vypravěčovu slábnoucí naději.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Ležím nepohnut, držím to v ruce. Kvůli této věci se schovávám.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Nedokáži přestat. Je to tak zajímavé a dobrodružné.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Slyším otevírání dveří, schovávám se pod deku. Mám strach.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Vešla do pokoje. Ani nedutám. Zastavila se. Tiše si mumlá a nejspíš se rozhlíží.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Prudce vyrazila k mé posteli. Prosím, ať mě nenajde!
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Odhrnula deku, sebrala mi knihu a řekla: "Spát!"
Desátá hodina odbila, lampa zhasla.

Domů mířili společně. Kluci se pošťuchovali, byli rádi, že už vlastně začaly prázdniny, přestože sotva minula desátá dopoledne.
Holky se potichu hádaly.
„Tak co je?“ obořil se na ně Jožka.
„Andula nedala soudružce bonbony, jak měla,“ oznámila Libuška.
„Měla kecy na tatínka a že ze mě bude jeřábnice. Ale já chci být detektivka.“
Kluci zbystřili.
„Naval bonbony!“
Andula vytáhla – rumové pralinky.
Aleš pohoršeně pronesl: „Alkohol je metla lidstva!“
Ostatní měli jiný názor. Slupli je na to šup.
„Myslim,“ pronesl Jožka, „že sem ožraty. Vidim svitit lampu.“
„To není tim,“ usoudil Ruda, „to se ňaky ožraty v eletrarně netrefil do vypinača.“

Sedí. Opírá se o strom. Prsty probírá trávu. Dýchá vlahý večerní vzduch. Mluví sám se sebou. Ač jsou jeho slova prodchnutá mnohými emocemi, je tichý. Jeho přátelé spí. Světla dohořívají, chléb osychá, kapky vína se mění v rozpité skvrny.
Jsem světlo? Pouhý flek na tváři historie? Drobek smetený ze stolu dějin?
*
I on sedí. Na kraji lůžka, ledový pot stéká po čele, níž a níž, mísí se se slzami. Lampu na noc nezhasíná. Nechce se o své noční můry dělit. Nechce dát najevo svou zranitelnost.
Jsem příliš slabý, abych ti vzdoroval. Ať už je to za námi, muži z Galileje.

Zvečerelo sa a jediné svetlo mesta svietilo.

Na prázdne ulice a holé vetvy stromov sa zniesol jemný poprašok.

Ťažké šedé mraky zahalili oblohu a západ slnka ich naposledy farebne ožiaril. Nikto v meste však nebeské divadlo nepozoroval.

V horách nad mestom už uhasli posledné ohne a prestali osvetľovať mesto. Takmer celé sa ponorilo do tmy.

Až na poslednú fungujúcu lampu.

Za niekoľko dní zhasne, určite. Mala byť zničená už dávno, ako všetky ostatné. Čo ju vôbec napája? Elektráreň dávno ľahla popolom. Rozvodné siete boli prerušené. Kráter hyzdil priemyselné centrum. Nikto z obyvateľov tu nezostal.

A lampa svietila celú noc, vzdorujúc.

Čelo profesora Snapea nabylo jisté svraštělosti. Nevrle pozoroval brk, který právě pečlivě napsal konečné číslo. Inkoust se výsměšně vpíjel do pergamenu. Vrásnění čela postupovalo a brk se poněkud nervózně ošil.
Bylo jich tisíc, rovných tisíc, merlinžel i obsah byl znepokojivě v pořádku (Grangerová?!).
Plamínek petrolejové lampy unaveně zablikal. Hodiny zamumlaly něco o desáté hodině.
Snapeovy oči se nebezpečné zaleskly. Nosem takřka rejdil po papíře. Náhle se vítězoslavně napřímil. Vida ho, ignoranta!

"Jistě víte, že nehodnotím práce s nižším počtem slov. Hrubky vás stály tři slova. Dle očekávání jste svůj úkol opět odbyl, ovšem hodina odbila s měkkým i, pane Pottere."

Svět okolo ovládla zelená barva - vysoká, nikým nesekaná tráva, koruny stromů i zvláštní světlo nebe. Vzduch hladilo jenom vytrvalé šeptání vody. Jinak bylo ticho. Vším tím klidem ovšem proudilo téměř hmatatelné napětí. Jiskření, které šimrá na kůži a zrychluje dech.
Trojice mužů se krčila na dohled svému cíli, o němž věděli, že je ještě na míle vzdálen; Profesor i Spisovatel ztráceli nervy, jen Stalker mlčel a soustředěně naslouchal, co šeptá Zóna.
Na poslední chvíli, snad jen díky zostřeným instinktům, oba chytil za ruku a strhl k zemi. Ticho rozřízlo odbíjení hodin. Ohlušující údery vyděsily návštěvníky k slzám. Zóna se pohnula.

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…