DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Náš "koráb" se již značně ztišil.
Včerejší mejdan skončil dnes po poledni.
Jaký to zazrak...
"Čističi" již vše připravují zpět do původního sterilního stavu. Lidé se šťastní roztrousili do svých kajut spát.
Organizátoři této taškařice se s potutelnými úsměvy vytratili jako první.
A v nás ostatních zůstal příjemný pocit, že určitě brzy - někdy - příště, se zase s něčím novým, takovým "praštěným" přihlásí.

Světýlka označující jednotlivé ubikace se pomaličku propadají do tmy.
Je již po desáté večer a zůstalo svítit jen jediné.

Kontrolní důstojník 58 to zdá se stále nerozdýchal....
A mně se, navzdory všemu, do hlavy stále vrací otázka... Proč??

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Bylo pozdě večer. Pozoroval, jak při svitu louče urovnává pytlíčky bylinek, kelímky s mastičkami a další nezbytnou výbavu potulné léčitelky.
„Proč jsi ze školy odešla?“ Už nedodal: „Bylinkář z tebe chtěl mít nástupce.“
Pokrčení rameny. „Měla jsem pocit, že mi škola ani Rada už nemají co dát. Že musím získat nějaké vlastní zkušenosti. Proč se ptáš? Přece jsem se tím důvodem tenkrát nijak netajila?“ Náhle zněl její hlas podrážděně.
„Jen tak.“ Neřekl: „Protože tenkrát se po škole šeptalo něco jiného.“ Změnil téma.
„Rada chce, abych zmapoval rozsah posledních otřesů.“
Jedno je jasné: ani jeden z nich tu neříká celou pravdu.

Tohle místo je kouzelné. Pohádkové. Čarokrásná zahrada, táhnoucí se do daleka, plná stromů, keřů, i bylin. Některé jsou známé - jabloně a hrušně, obsypané plody, popínavé šlahouny vinné révy, ostnaté větve šípkových růží. Jiné jsou naprosto nepovědomé, nepodobné ničemu z jakéhokoliv kouta světa.

Ale když se podíváme blíž, něco je divné. Vůně, co je tu cítit, jako by sem nepatřila. A i ovoce a květy jsou zvláštní, divně se lesknou, na omak tvrdé. Jako by nebyly živé.

Uprostřed zahrady je malý altán, a v něm, zavěšená u stropu, hoří lampa.

Hoří a čeká, hodinu za hodinou, na svého pána.

Na Ala'ad-Dina.

Nebýt Bennyho historek o Krvavém kolenu, byl by Usnavi dávno doma a...

To byla lež. Žádné doma už nebylo. Jenom prázdný obchod, a duchové, které vídal ve snech.
To už bylo lepší se o půl desáté plížit tmou a hledat lidožravou příšeru.
Baterka zablikala.
Něco se ve tmě pohnulo.
Zatajil dech.
Je to jen hra jen hra jen
Něco se dotklo jeho ramene.
Zaječel hlasem, který naposledy používal v deseti.
Baterka se odrazila od země a definitivně zhasla.
Zastavil se až u abuely Claudie pod postelí.

Možná to nebyl nejlepší způsob, jak dostat Usnaviho domů, pomyslel si Benny. Ale fungoval.

Je noc karnevalu, město září do noci, zaplněno krásnými lidmi v nákladných oblecích.
Tady je tma a ticho. Ne, podívejte, jedno okénko přece jen svítí do noci. Jinak je dům zavřený a němý. Před ním postává skupinka mladíků, šeptají si a žertují, čekají na posledního.
Pak se okno otevře a záře se z něho rozleje do tmy.
Pár vyměněných slov a dolů letí malá truhlička. I ona září, celá zlatá.
Poté se dolů spustí Jessica. Svítí jí jen oči. Prožívaným dobrodružstvím, smíchem a láskou. A když jí navzdory tomu všemu vytrysknou slzy, je každá z nich jako jiskra ohňostroje.
Světlonoška.

Hodiny po Scholastičině babičce v obýváku odbily desátou. Otvírají se dveře ložnice, Scholastika míří na onu místnost. A poté jde do rozsvíceného obýváku.
"Ty už jsi doma? V kolik jsi dorazil?"
"V devět, ale už jsi spala. Dnes jsi byla opravdu slepičí spolunocležnice," odvětí Lev.
"Doporučuji ti též jít spát, zítra se vstává."
"Vždyť jo, budu tě vbrzku následovat," slibuje Lev čumě do bedny.
"Čekat na to ovšem nebudu, dobrou noc."
"Dobrou noc, pytel blech na pomoc."
Lev se zamyslí. Kdy vlastně se Scholastikou uléhali naposledy společně do lože? Už to bude hodně dlouho. Hergot, měl bych se asi polepšit!

„Minervo, ty citronové bonbóny tě připravily o rozum.“
„Jen říkám, Severusi, že profesora Pottera podceňuješ. Vsadím se, že dokáže vyrobit Zhasínač světel v jednom dni.“
„Přijímám.“
…
Uběhlo deset hodin a lampa osvětlující sklepení stále ještě svítila. Potter, zabraný do práce, seděl u Snapea nepatřičně blízko a náhodnými doteky jej dováděl k šílenství.
„Dost,“ vydechl mladík. „Předstírat neschopnost je unavující.“
Snape zamrkal.
„Chtěl jsem vám jen být na blízku,“ řekl plaše. Cvak. Světlo zhaslo.
„No tak buďte,“ zapředl sametový hlas.
…
Při snídani dorazila Minervě zpráva soví poštou.
Vyhrála jsi, stálo v ní.
Spokojeně se usmála. Její chlapci si zasloužili být šťastní.

"Kdy už bude doma máma?" zavztekala se Grazna.
"Jak to mám vědět? Před půlnocí asi ne," odvětil Mael.
"Je mi smutno, a mám hlad!"
"Někoho potkala v práci. K jídlu si máš vzít Malpíka*."
"Jak to víš?"
"Volala. Mám tě hlídat, jsem o dva roky starší."
"Necelý!"

Z kapsy vytáhl stříbrnou sošku. Otáčel jí mezi prsty.
"Co to máš?"
"Ozdobu," vytáhl kytaru a přivázal ji šňůrkou za ořech.
TEĎ je to akorát.
"Zas budeš furt jen hrát," řekla zklesle.
"Uvidíš, dneska se ti to bude líbit."
Prsty se rozběhly po strunách.
Uběhlo deset minut.
Grazna spí s úsměvem na tváři.

„Vidíš tu odřenou židli, mladej? Přesně tady sedával. Říkalo se mu Rocco, protože, když si na něj někdo dovoloval, vyhrožoval, že zavolá svý bratry z Palerma. Ale bejt tebou, stejně bych si tam nesedal. Starej Luca ho tady uškrtil filmovým pásem, že mu prý líhal se starou… A tady tím okýnkem budeš koukat do sálu, jestli se ti tam nemucká mládež... A hlavně nezapomeň vypnout lampy, až skončíš. Ten před tebou nechal svítit lampu do druhýho dne a našli ho tady docela tuhýho. Říkali mrtvice, ale to jen Rocco poslal pro svý bratry. Haha… Jinak jsou tu lidi milý. Uvidíš.“