DMD Bonus č. 3 pro 14. 4. 2018. Téma: Tma tmoucí - rozhlasová hra

Sam(carefully): Dean why is it so dark here?
[few quiet seconds]
Sam (little bit scared): Dean this is not funny, where are you? I can't see anything in this pitch black.
[still no sound]
[sound of careful steps, opening a drawer, rattle noise]
Sam (angrily): Come on work you trash flashlight...
[more rattling, more angry noises]
[victory sigh followed by muffled screach]
Dean (dangerously): Hello Sammy, we need to talk.
[sound of steps, pulling the chair, somebody sitting down]
Sam (frustrated): Dean we talk about it many times.
Dean (angrily): You ate my cherry pie, I know it was you!

(V dálce zazněla tlumená rána)
„Kurva, kdo ste zas co provedli s generátorem!“
(venku) „Jdu to prověřit, kapitáne!“
„Jestli si Peter zas s nečím hrál, tak ho přerazím!“
„Já to nebyl! Generátor měl dneska na starost Gejza!“
„Kde je?“
„Asi u generátoru, pane!“
(tupá rána) „Au, kurva! Se tu kvůli němu po tmě přerazím! Ho roztrhnu jak hada!“
...
(rázné kroky) „Gejza! Co je kurva s generátorem!“
„Netuším, pane. Vypadá že po toku přitekl kus bordelu a zasekla se turbína. zkusím to dát dohromady, ale ohla se lopatka. Bude to chvíli trvat.“
„Dobře, jdu zpátky do stanu, dej mi pak vědět.“

(rachot padajících věcí)
Zuzana: (naštvaně) Do pr… háje!
Maminka: (starostlivě) Zuzko, jsi v pořádku?
Zuzana: Ne! (tříštění skla) Ten pitomec určitě vyhodil jističe! Proč ho necháš se v tom hrabat? (vztekle) Markuuu!
Marek: (zdálky) Joooo?
Zuzana: Okamžitě pojď sem! Vyhodil jsi jističe ve sklepě!
Marek: Žádné jističe jsem nevyhodil.
Zuzana: Vyhodil! Kdybys je nevyhodil, nespadla bych ze schodů, ty kriple!
Marek: Jak jsem mohl vyhodit jističe, když jsem u sebe v pokoji dělal prezentaci, hm?
(cvaknutí vypínače)
Zuzana: Jak se to sakra?
Maminka: Použila jsi ten vypínač vedle. Ten, který k ničemu nevede.
Zuzana: ...
Marek: (vítězoslavně) Užij si úklid sklepa!

/naprosté ticho, pak přibližující se kroky/
Sirius: Kluci, nemám-
/zakopnutí/
James: *sykne* Au, doháje, to byla moje noha!
Sirius: -svítit?
Remus: *varovně* Pozor, tady někde by měly být schody.
/další přidušené syknutí/
James: *tiše nadává*
Sirius: Lumos!
/trojhlasně/: Zhasni!
Sirius: *odevzdaně* Nox!
/hlasité zvuky pádu ze schodů/
Remus: *starostlivě* Jamesi, jsi v pohodě?
James: Myslíš? *další nadávky*
/smích/
Sirius: Že se nestydíš! Kdyby to slyšela McGonagallová!
/tiché kroky v pozadí/
Peter: *zasměje se* Vsadím se, že by nám strhla tak sto padesát bodů…
McGonagallová: *sarkasticky* Lépe bych to neřekla. Mám vám strhnout body hned, nebo potřebuje pan Potter na ošetřovnu?

ESTRAGON: Už se setmělo a on nikde.
VLADIMÍR: Myslíš Godot?
ESTRAGON: Kdepak Godot, myslím toho kluka.
VLADIMÍR: Ty nevěříš, že Godot přijde?
ESTRAGON: Sedím tady? Sedím. Čekám? Čekám. Věřím?
[prasknutí větvičky]
VLADIMÍR: Slyšels to taky?
ESTRAGON: Nepřerušuj mě!
VLADIMÍR: Co když je to on?
ESTRAGON: Říkal večer.
VLADIMÍR: Mohl se zdržet. Je tam někdo?
ESTRAGON: [změněným hlasem] Anoo!
VLADIMÍR: Jste to vy, pane Godote?
ESTRAGON: [změněným hlasem] Neé...
[mečení kozy]
[zvuky zápasu]
ESTRAGON: Pusť mě, Vladimíre, to jsem já.
VLADIMÍR: A tohle?
ESTRAGON: Buď je pan Godot sám rohatej, nebo tomu pasáčkovi utekla koza.
VLADIMÍR: Vrátíme ji?
[krátké zamečení]
[úder]

Vrznutí dveří
Georgiana (vystrašeně): „Kdo je tam?“
Zvuk přibližujících se kroků
Georgiana: „Kdo jste a proč jste trval na setkání v noci?“
Neznámý: „Mé jméno není důležité… důležité je, s čím přicházím.“
Šustivý zvuk… následován cinkáním
Neznámý (klidně): „Tu dýku schovejte. Kdybych vás chtěl zabít, už byste byla mrtvá.“
Zalapání po dechu
Georgiana: „Co ode mě chcete?“
Neznámý: „Pomoci vám.“
Georgiana: „Netuším, s čím byste mi mohl pomoci.“
Neznámý: „Vím, že jste zaslechla rozhovor mezi dračím knězem a jistým mužem.“
Nadechnutí
Neznámý: „Pomůžu vám najít černého draka, který proklel váš rod. Jen vy můžete kletbu zrušit.“
Nevěřícné zalapání po dechu

(klasický hospodský šum, cinkání skleniček, mnohačetné rozhovory)
"Nepřijde ti to tu takový podivný?"
"Klid, Aleši, rozmysli si, co si objednáš."
"No ne, tobě to nepřijde divný? Však se okolo sebe rozhlédni. Já nevěřím vlastním očím."
"Aleši! Víš co jsme si řekli!"
"Dobrý den, máte vybráno?"
"Promiňte, ale já vůbec nevidím na jídelní lístek... (zvuk, jako když někdo do něčeho kopne) Auuu!"
"Dobrý den, promiňte, oba si dáme pivo."
"Ale pěkně si se kopla, co? To je tim, že je tu taková tma."
"Aleši, ty si takovej hňup! Co si o nás budou myslet? Tebe už nikdy do Neviditelný kavárny nevezmu!"

Průvodce: ... nejstarším jeskynním systémem vůbec. Dvaadevadesát metrů do hloubky a kilometry chodeb, vedoucích všemi směry. Držte se pohromadě.
(Rezonující kroky na roštovém chodníčku. Šustění šusťákovek. Vzdálené kap kap ze stropu.)
Výletník: Vole, tady je kosa... Máňo, máš placatku?
(Intenzivnější šustění, cvak a glo glo glo.)
Chlapeček: (pronikavě): Tatí! Vona mě strká! Ať mě nestrká!
Průvodce: (horko těžko ovládaným hlasem): A prý tu žije příšera, která se specializuje na zlobivé děti.
Chlapeček: (ještě hlasitěji): Tatííí, kde mám transformera?
Průvodce: (rezignovaně): teď zhasnu a ukážu vám opravdovou tmu!
(Cvak. Čenichání. Dus, dus, úprk provázený šustěním šusťákovky.)
Chlapeček: Tatííí!
Výletník: (konečně zaujatý): Mirečku?

Cosette: Poldýno, spíš?
(zašustění peřin)
Leopoldina: Ne.
Cosette: Už jsi mu to řekla?
Leopoldina: Tadeášovi?
Cosette: Tadeášovi. Mluvila jsem o něm s tatínkem.
Leopoldina: A jeje!
Cosette (tiše se zasměje) : Zamlouvá se mu, neboj. Prý vypadá jako solidní a čestný člověk.
Leopoldina: To se mi ulevilo, se mnou o něm moc nemluvil. Jen mamička.
Cosette: Co ti pověděla?
Leopoldina: Že už je to vážná známost a měla bych mu všechno říct.
Cosette: Řeklas?
Leopoldina: Neřekla. A neřeknu.
Cosette (váhavě) : Je rozumné nechat ho v temnotě nevědomosti?
Leopoldina (odsekne) : Nechci, aby věděl, že umím nahlížet lidem do hlavy. Nemusí to vědět!

Mladá žena sedí v potemnělé místnosti. Tvář obrácenou k oknu, usmívá se.
Ona (nedočkavě): „Brzy přijde. Půjdu mu naproti.“
Zvuk šoupavých pomalých kroků.
Ona (zmateně): „Nic nevidím. Nic nevidím! Jak to že nic nevidím?“
Skřípání otvírajících se dveří.
Ona (hlasem podbarveným stoupající panikou): „Všude je tma. Co budu dělat? Kde to jsem?“
Tichá hudba a kapání vody.
Ona (s úlevou): „Kuchyně. Tady počkám na svého milého. Jsem v bezpečí.“
Hlasitá rána, bolestivý výkřik.
Ona (potlačujíc pláč): „Kde se tu vzala stěna?“
Do místnosti vstupuje vysoký a velice krásný muž.
On (chlácholivě, ale přesto pobaveně): „Zase jsi zapomněla, že jsi slepá?“