DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

„Vím, že jsem nějak přispěl ke tvé smrti,“ zašeptal Jesper. „Nevím jak.“
***
Dvaadvacátého února mu bylo patnáct let a k narozeninám dostal dárek, který by nepřál ani nejhoršímu nepříteli.
Kluk z druhého patra přišel domů bledý jako stěna. Byl si zahrát hokej na jezero a v ledové vodě u břehu našel zamrzlé tělo dívky. Tělo patřilo Jesperově přítelkyni Sigrid, po které se před pěti týdny slehla zem.
***
„Našlo se řešení.“
„Jak to myslíš?“
„Je to někdo, který umí moje schopnosti zapečetit. Já ale nevím, jestli je mám poslechnout. Dovedeš si představit, že by ti někdo zlomil obě ruce, a že už bys nikdy nemohl lítat na kluzácích?“
Zavrtěl hlavou. „Nedovedu.“
***
„Je to složitější, Jespere. Ty nevíš, jak zlý je svět. Jsou tady lidé, kteří mají paranormální schopnosti. Čarodějové.“
„Tak jako ty?“
Přikývla.
„Kdybych to neviděl, neuvěřím ti.“
„To ale není všechno, řekla. Jsou nebezpeční těm ostatním. Používají proti nic své schopnosti. A my, co známe pravdu... tyhle lidi lovíme.“
***
Mezi řečí vytáhla ze kredence skleněnou mísu a omylem ji upustila. Střepy se poskládaly zpátky do původního tvaru a neporušená mísa vylétla nahoru jí do rukou.
Jesper jen nevěřil vlastním očím.
Její rodiče na ni ale zírali s hrůzou a odporem.

Tohle dvojité drabble volně vychází z dosud nenapsané povídky, v níž Hellboy a spol. pátrají po záhadně zmizelé zásilce vzácné skotské whisky. Není to spojler, pokud jí někdy napíšu, tímhle nic podstatného neprozrazuji :-)
Voda byla ledová, ale agent Sapien to nevnímal. Jestliže se na západním pobřeží Skotska měl vyskytovat mořský netvor, nikde by nenašel lepší úkryt než v tomhle jeskynním komplexu.
Náhle Abe strnul. Naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Vnitřek rozlehlé podvodní jeskyně byl zaplněn fialově světélkujícími řasami, přichycenými na kamenech, které jemně osvětlovaly scenérii. Mezi řasami proplouvali obrovští, snad třicet stop dlouzí tvorové. Nevypadali nijak agresívně, spíš jako přerostlé ochechule. Ostatně byli býložraví – občas si některý z nich uškubl z trsu řas pořádné sousto.
„Pozoruhodné,“ zkonstatoval později večer Jack Murray, ekolog, odborník na mořské pobřeží a zoologický poradce výpravy B.P.R.D. „Ale vysvětlitelné. Řasy světélkují a tím si samy vytvářejí světlo pro fotosyntézu. A energii jim bezpochyby poskytují ti tvorové svým tělesným teplem. Abe, nebylo v té jeskyni o něco tepleji, než na volném moři?
„O dost tepleji. Ale za to nemohla ta zvířata, ale horký pramen tryskající z průrvy ve skále.“
„Škoda,“ zatvářil se zklamaně Jack. „Už jsem myslel, že jsme přišli na dokonalé perpetuum mobile.“
„Perpetuum nechte laskavě stranou,“ zavrčel Hellboy. „A horké prameny taky. Jednak pátráme po lidožravé bestii, což tihle miláčci asi nejsou, jednak je mi pořádná kosa. Neměl by někdo hlt vizoura? Single malt dvanáctka by to spravila.“

Zachvěl se, od úst mu odletěl obláček páry a za nehty se mu dobývala zima. Jako by na chvilku zapomněl, kde je. Zaklel, ale hned na to se pokřižoval. Roztáhl papíry s nákresy a porovnával je s hotovou stavbou. Nebyl spokojen. Terén se, byť drobně, odchyloval od původního odhadu a zdi se příliš nakláněly.
Vzdychl. Další předělávání, další zdržení a další výdaje.
Stavitel poklekl před sochu Máří Magdaleny. Světice nesledovala okolní divoké běsnění dělníků. Nepotřebovala svatostánek ke své úctě. Naopak. Očima sledovala Krista ve své náruči. Stavitel hypnotizoval její ústa, jako by mu mohla poradit a prozradit, co má dělat dál. Pak mu po tváři přelétl úsměv podobný úsměvu světice.
Rozložil papíry na holou zem. To půjde, to půjde! Věž zachováme, jenom špice se předělá, a zbytek zaoblíme. Interiéru bude korunovat věnec kaplí, symbolika znovunabyté čistoty Magdaleniny. Kruchta se napojí k věži, odtamtud budou mít varhany nejlepší zvuk... V hlavě se mu tvořil obraz budoucí stavby. Přemítal o statice a výdrži. Snad by mohl výjimečně použít cihly.
Stavitel přemýšlel, projekt se mu měnil před očima. Dělníci protestovali, ale mzda byla vhodnou motivací.
A tak Kilián Ignác Dientzenhofer dostál svému slovu a kostelík sv. Máří Magdaleny ve Studené Vodě nakonec vystavěl.
---------------------------------------
Nějaké fotografie kostela k vidění tady.

Tři přátelé vyrazili v srpnu na rockový festival do Trutnova. Bavili se náramně, muzika byla skvělá, pivo taky, jen to horko je strašně trýznilo. A protože ho nemírnilo ani dobře chlazené pivo, které konzumovali v hojné míře, rozhodli se odjet domů. Když šofér vystřízlivěl a mohl řídit, pracně nasoukal své přátele do zeleného Trabantíka a vyrazili na cestu.
Horko je stále trápilo a tak se zastavili u Pískovny v Adršpachu. Koupání tady bylo zakázáno, ale srpnové vedro přinutilo jinak zákonů dbalé občany zbavit se veškerých svršků a skočit do ledové vody.
Nejdřív se na břeh vrátil šofér a rychle se oblékl. Když se z vody hrnuli i jeho přátelé, kde se vzali, tu se vzali, objevili se tam strážci parku.
„Víte, že je tady koupání zakázáno?“ ptali se přísně.
Švestka to považovala za nespravedlnost a svůj názor uniformám sdělila.
„Slečno, nechtěla byste si vzít něco na sebe?“ ptali se šokovaně ti dobří muži. Švestka si nasadila na hlavu klobouk a pokračovala v diskuzi.
Šofér neváhal a hodil kamarádku zpět do ledové vody, aby se konečně vzpamatovala. Tohle strážci parku ocenili a tak tři kamarádi vyvázli bez pokuty.
A přátelé, tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl P. Pája Pohodář.

Hastrman si zkušeně ubalil nového jointa, jehož špičku bez otálení rozžhnul za pomoci narezlého zapalovače zippo, a po očku se zadíval na upíra Viktora, který právě ucucával z kouřícího hrnečku plného krvavého kakaa. Posunkem mu výrazně vonící raketu nabídl. Slušně odmítl.
„Kouříte rád, baseballové pálky?“ prolomil upír ticho žertem.
„Len ak mám chuť,“ odpověděl a potáhl si tak, jak by to žádný smrtelník nedokázal, „a tu mám stále.“
„Chtěl jste se zeptat na příhodu s Donem Česílkem?“
„He-eh-eh-ej,“ zakuckal se zelenáč a z očí mu vyhrklo několik slz.
„Zkusím to co nejstručněji,“ slíbil upír a ještě se předtím jednou napil, „o Česílkovi jsem věděl z doslechu, že jede v obchodu s kouzelným masem a do podniku s dušemi zapojil i lidi, kteří mu je sháněli. Podnikatelé a nepohodlní lidé mizí často. Tady v Čechách většina na dno Orlíku. Česílko si je tam nechával házet v sudech. Šel jsem to tedy prošetřit, a pokusit se s ním uzavřít dohodu. Dohoda padla ve chvíli, kdy mě připoutal k traverze a pustil k vodě.“
„To vás muselo raniť.“
„Spíš tam byla zima, bláto a kilometry kolejnic s desítkami, stovkami těl. Popravdě mě ten pohled vyděsil k smrti.“
„Ako to dopadlo?“
„Chutnal jako kuře.“

"...v té nepěkné mezeře mezi trofejemi, nemyslíte?" ukázal a John se otočil.
Když se pak obrátil zpátky, hleděl na Sherlocka, který se na něj culil. Zvedl se, udělal krok a v tu chvíli mu v obličeji přistál obsah sklenice vody.
Zaváhal, ale pak udělal zbývající krok a jeho pěst dopadla na Sherlockovu tvář.
"Pravý hák má dokonalý," problesklo detektivovi hlavou. To už ho ale Johnovy ruce popadly za klopy a on se připravoval na další úder. Místo něj se však doktorovy rty přitiskly k Sherlockovým s překvapivou razancí.
Detektiv ztuhl, ale pak se uvolnil a polibek aktivně opětoval.
"Ty idiote, ty zatracený idiote!" šeptal John, když se konečně oddělili, aby se nadechli.
Pak začal Sherlockovi rozepínat košili.
"Co to děláš?" zeptal se zmateně detektiv.
"Polil jsi mě vodou. Teď jsme mokří oba. Proč jsi to vlastně udělal?"
"Nechtěl jsem, abys omdlel."
John se zasmál. Sherlockovi se úsměv zkroutil, když se ozvala bolest způsobená Johnovou pěstí. Doktor se kousl do rtu a odběhl. Vrátil se se sáčkem mražené zeleniny.
"Tohle by ti mělo pomoct," pronesl autoritativně.
Pak Sherlocka dotáhl do ložnice a svlékl do spodního prádla. Sherlock mu tuto službu oplatil a oba si společně zalezli do postele, aby se zahřáli.

„Bůh flusl a byla voda a z vody byl život... a jednou přijde velká potopa a bude po srandě… lidé to mají jasné… ale co pohádkové bytosti? Na nás se vždycky zapomíná!," propadla depresi ovčí babička, mykajíc starý svetr.
„Maková panenka polila Emanuelovi křídla a ten nemohl létat, takže k rozvodovému soudu přišel po svých.“
„Křemílek s Vochomůrkou uvařili šípkový čaj a Růženku si zotročili. „Pořád lepší, než být houmlesačkou,“ vyjádřil se k tomu Vochomůrka suše.“
„Vodníku Česílkovi vypustili do rybníka splašky z čističky. Druhý den lekl.“
„Rákosníčkovi zamrzl Brčálník. Poslední klapka, šipka… další díly už nebudou, milé děti.“
„Bobovi a Bobkovi napršelo do klobouku, byli evakuováni a momentálně hledají nový domov. Chcete je? Zaručí vám zvýšené riziko nákazy mixomatózou.“
„Kohoutek nepošel na udušení, nýbrž na kvalitu vody ze studánky. Slepička dostala pět let odnětí svobody za ublížení na zdraví z nedbalosti.“
„Maxipes Fík propadl závislosti na alkoholu.“
„Víla Amálka chytla rýmu, jak křepčila bosá v ledové rose. Hajný Robátko ji našel v lese… vyhlášen zatykač pro cizoložství a pobuřování mladistvých. Mají s sebou nezletilého jelena.“
„Krakonošova sojka nabonzovala Trautmberkův záměr s prodejem vody a on jí za to zakroutil krkem.“
„Už ten bulvár zavři, babi, nebo dnes nic neupleteš!“

Slunce praží a ve vlhkostí prosáklém vzduchu se dá téměř plavat. Jeden by nevěřil, že se tady najde tolik prachu.
Lidé si myslí, jak tropy překypují bujnou zelení, ale kubánská městečka jsou především šedá a železitě rezavá, nekonečně modrá a oprýskaně pastelová.
Přes den bývají terasy s houpacími křesílky opuštěné. Je příliš horko a není čas, stále je co dělat. Zametat, zametat, zametat. Věšet ručně vyprané prádlo nad ploché střechy vedle nádrží s vodou. Vařit rýži, každý den vařit rýži. Žehlit bílé košilky ke školním uniformám. Umýt a natočit si vlasy. A znovu zametat.
V mnoha domácnostech bachraté ledničky ozdobené kýčovitými magnetky zejí prázdnotou. Chudá země, vždyť víte. Chápete. Nikdy však nesmí chybět láhev s vodou. Agua de pila znamená obyčejnou vodu z vodovodu. Teče vlažná, musí se tedy pořádně vychladit.
Návštěvu je vždycky nutno uctít. Ať přijde kdokoliv kdykoliv, je nemyslitelné nenabídnout aspoň sklenici studené vody.
Výrok „nedali mi ani vodu“ má tady mnohem silnější význam než jinde, vyjadřuje totiž nejhlubší opovržení nad naprostým nedostatkem slušného vychování.
Hostům se podávají malinké kalíšky silné sladké kávy. Vypije se naráz jedním dvěma doušky a potom přijde to hlavní. Sklenice báječně ledové vody se zemitě železnou příchutí.
Tomuto požitku se máloco vyrovná.

Tohle jsme si původně chtěla schovat až na příští sobotu, ale tohle téma si o to přímo řeklo. (Já vím je to děsně neoriginální)
----
Byl jsem nervózní. Tak nervózní jako ještě nikdy. Na jednu stranu jsem se těšil. Měla to přeci být má první cesta přes oceán. Do Ameriky! Do země snů! Ale zároveň jsem měl strach. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Můj starší bráška mě sice ujišťoval, že to bude určitě jen poklidná plavba, ale já se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu u kýlu. Znáte to. Jako by vám tam poletovalo hejno racků. A nepřešlo to ani, když přišel ten Den a já konečně vyrazil. Uháněl jsem tou nekonečnou modrou dálavou jako o závod. Sbohem Anglie! Sbohem Irsko! Sbohem můj domove! Kdybych tak věděl... Kdyby věděl On. Můj pán a vládce. Kdyby věděli všichni ti maličcí lidičkové, které jsem nesl na jejich pouti za štěstím. Radovali se. Smáli se. Hudba hrála. A hladina oceánu byla jako zrcadlo. Klidná. Tichá. A v tom klidu se skrývalo nebezpečí. Nebezpečí o kterém jsem neměl ani potuchy. Hnal jsem se dál, jen abych jim ukázal svou rychlost. Svou sílu. A pak to přišlo! Objevil se náhle. Velký. Bílý. Chladný. Chtěl jsem se mu vyhnout. Opravdu! Ale nemohl jsem. Byl jsem příliš rychlý. A on byl příliš blízko. Bylo to rychlé. Jako když křísne. Hudba. Křik. Ticho.

Text kurzívou je sonet č. 52 v překladu od Martina Hilského.
Věnováno Lejdynce.
Varování: Shakespeare! (12+)
----------------------------------------------------
Jak boháč jsem, co s klíčem v ruce jde
otevřít pokladnu, v níž šperky chová,
pomalu otevírám dveře do pokoje,
který je přichystán výhradně pro nás dva,
však zarazí se radši pokaždé,
aby svou touhu vychutnat moh znova.
Spíš. Tvé nahé tělo na posteli připomíná
padlého anděla. Jak krásný jsi, můj hříšný příteli.
Proto tak vzácné sváteční jsou dny:
že je jich málo, vévodí dnům všem,
těším se pokaždé na to, až tě zase spatřím.
Poslední dobou žalostně málo vídáme se,
jak démanty a drahé kameny,
šperky, co zdobí skvostný diadém.
Však náhle probouzíš se, zadíváš se na mne
očima ze safírů. Odkrýváš i další svůj klenot.
Tak i čas s tebou pro mne je jak skvost,
co skrývám jako poklad v pokladnici –
polibek splácíš mi doteky.
Doteky splácíš výkřikem,
zřídka si dopřeju tu blaženost,
že otevřu ji očím žadonícím.
Jak nenasytní jsme, drahý příteli.
Tvůj lačný pohled jasně prosí o totéž.
Dary mi dáváš krásné nad jiné:
radost, když mám tě, naději, když ne.
Ráno ještě spí tvé oči překrásné.
Když touha mě znovu přepadne,
pouze ledová voda mě chuti té zbaví.
Tvůj milující Will.
Možná to trošku prokrátím, napadlo Williama,
když svinul papír ze zad svého milého. Později.