DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Kdysi jsem četl, že sprchovat se častěji než jednou denně člověku neprospívá. Byly doby, kdy jsem to zvládl i šestkrát. Ledovou vodou. Bylo to tehdy, když jsem začal pracovat pro Torchwood.
Voněl! Ta vůně byla známá a přece jsem ji nedokázal určit. Bylo to jako něco z dětství, ale zároveň tak dráždivé, vzrušující... Stačilo se přiblížit, dotknout se oblečení... Studená sprcha byla nutná.
Ten úsměv! Dokázal se usmívat nevinně jako chlapec a přesto v tom bylo něco zlověstného. Byl to úsměv šelmy, která chce zaútočit. Nebezpečí, které vás přitahuje. Byl to plamen, který mě lákal do záhuby... Studená sprcha byla nutná.
Jeho oči! Zdály se o mnoho starší než tvář. Bylo v nich vepsáno tolik a přesto jsem to nedokázal přečíst. Jazyk, kterému jsem nerozuměl. Naléhavý pohled, kterým dával najevo, že něco potřebuje. Třeba jenom ranní kávu... Studená sprcha byla nutná!
Nakonec se to stalo. Bylo to nevyhnutelné. Nechtěl jsem to, nemohl jsem za to, nerozuměl jsem tomu, ale přesto mi to připadalo dokonale správné. Pomalu jsem usínal v jeho náručí, uvolněný a klidný. Šťastný.
„Víš co nechápu?“ zašeptal jsem, „Proč já, Jacku. Proč zrovna já?“
„Jsi můj nejlepší zaměstnanec,“ zasmál se, „Nemohl jsem dopustit, abys umřel na zápal plic.“

„Johne, vylez konečně z té sprchy! Musím s tebou okamžitě probrat něco opravdu, ale opravdu velmi důležitého!“ Sherlockovi odpoví z koupelny jen hlasitý falešný zpěv. Zmíněný detektiv se zašklebí. Nakonec, on účty za vodu platit nebude.
Netrpělivě přehází z místa na místo. To dřív vyšlapu do podlahy dolík, než vyleze. A navíc, co tam tu půlhodinu dělá... Zabuší na dveře. „Vylez odtamtud, Johne!“ Žádná reakce. „Watsone, to je poslední varování!“ Rázným pohybem otevře dveře do koupelny. Odtamtud se na něj vyvalí oblaky horké páry a další hlasité tóny Johnova 'libozvučného zpěvu.' „Dobrá, můžeš si za to sám.“ Zamumlá si Sherlock a nasupeně odejde. V kuchyni vytáhne z hrnečku klíč, jím otevře malý trezor skrytý za květináčem a odtamtud vyndá zrezavělý klíč od kotelny. Seběhne ze schodů, odemkne, dojde ke kotli a otočí přívod teplé vody na minimum. Vyběhne zpátky ke koupelně a s potutelným úsměvem se opře o dveře. Stačí počkat...
„Jaaííí!“
„Studí, co?“
„Sherlocku, ty vrahu!“
„C-c-c. Takhle mě osočovat...“
„Ale to je-chmm. Dobrá vzdávám se.“
John vypne vodu a za chvíli vyjde v modrém županu na chodbu. Zlostně se na Sherlocka zadívá. „Dobrá, co je tedy ta důležitá věc?“ „Dáš si toasty s cibulí, nebo bez ní?“

(4k, doplňuje a velmi volně předchází drabble Děd a dědictví.)
Planeta New Newfoundland nebyla místem, kde by chtěl člověk trávit delší čas, což platilo i pro posádku ledoborce Sirra, která měla tu smůlu zkoumat místní celoplanetární oceán. Ten se sice většinu roku nacházel na hranici zamrznutí, ale sliboval potenciálním kolonistům lepší podmínky než většina pustých planet bez atmosféry.
Jejich mise měla dnes oficiálně skončit a promrzlí námořníci se už těšili domů, ovšem všechno se zkomplikovalo zásluhou nečekaného nálezu.
„Mám dobrou a špatnou zprávu, kterou chcete slyšet dřív?“ zeptal se při domněle poslední večeři kapitán a posádka větřila zradu. Shodli se nicméně, že dobrá bude lepší.
„Dostanem prémie, dva galony prvotřídního rumu na vosobu.“ Jásot by byl hlasitější, kdyby ve vzduchu nevisela zpráva špatná.
„Ale taky nám vodložili vodlet na neurčito,“ dodal a posádkou projela měřitelná vlna nevole.
„Nemůžu za to,“ hájil se hlasitě, aby je přeřval, „je to kvůli tomu sarkofágu, co jsme našli. Prej v něm byla mumie nějakýho Rasputina či co a velení to tu chce pořádně prohlídnout.“
„Tak tu někdo vyhodil mrtvolu, co je na tom tak znepokojivýho?“ hulákal kormidelník od stydnoucího přídělu špenátové pasty.
„Jenom to, že utekla,“ odsekl kapitán a proklínal tenhle svět.
Mumii otužování zjevně prospělo, ale játra nikoho z lodi patrně misi nepřežijí.

Seděl v oblaku a vzpomínal. Opravdu, co ti lidé proti vodě mají?
…..
Nerozhodně přešlapovali na břehu mořském.
„Egypťané už vás dohánějí, tak šup, plavejte!“
„Ale Hospodine, ona ta voda je tak studená …“
Od Mojžíše, který absolvoval kurz novorozeneckého plavání, by tohle nečekal.
„No dobře, něco s tím udělám.“
…..
Potopa nepomůže, to věděl; měl už nějaké zkušenosti. Musí na to jít nějak jinak, theologicky. Pak dostal nápad a poslal Jana, aby je pořádně vymáchal. Měl ale podezření, že právě to hodně lidí odradilo. Nakonec úspěch nebyl zase tak špatný, ale jak to dělají teď – cák, cák – to je hotový úpadek. A jenom jednou za život, co to je? Správně to už dnes skoro nikdo neumí (vzpomněl si s dojetím na mandejce).
…..
Pokus naučit plavat apoštoly skončil naprostým fiaskem: chození po vodě, to jo, to je bavilo, ale plavat, to ne. Možná na to šel kluk špatně a neměl se tolik předvádět a učit je šokem, ale raději jim pár temp sám ukázat.
A to, že měl jako symbol rybu, stejně nikdo nepochopil.
…..
Co nadělám, pomyslel si Bůh, měl jsem se raději zjevit hrochům. Tak ty lidi alespoň pořádně vysprchuju. Otevřel nebeské propusti a na zemi se strhl lijavec. Trval čtyřicet minut.

Poznámka: Odehrává se před dílem On my way. Kurt ale tentokrát telefon zvedne.
Dave si vždy myslel, že to on a jeho kamarádi vynalezli házení ledové tříště do obličeje jako formu výsměchu. Jenže i v nové škole byla ledová tříšť a zde se také používala k ubližování spolužákům. Tentokrát byl ale terčem on sám. Nešlo jen o chlad, který se vám rozlévá po celém těle. Nejhorší na tom byly ty pocity – strach a stud.
Nemohl zůstat ve škole, nemohl jít domů. Bylo jen jedno číslo, na které mohl zavolat a doufat, že bude vyslyšen.
*
„Zrušil jsem si i facebook, psali mi na zeď hnusný věci. A všichni si mě odebrali z přátel. Všichni.“
S Kurtem seděli v parku.
„Je mi to líto.“
„Jak mi tohle můžou dělat? Byli jsme přece kámoši. Tohle jim nikdy neodpustím.“
„Já jsem ti odpustil.“
„Ale... jak jsi mohl? Ubližoval jsem ti, vysmíval se ti. Choval jsem se jako ten největší ubožák.“
„Ten kdo šikanuje je vždycky ubožák. Změnil ses. já taky. A i jim to snad jednou dojde. Jen mi je líto, že sis tímhle musel projít.“
Dave ví, že má Kurt pravdu. A taky ví, že se musí vrátit do školy a dál přijímat ledovou vodu v obličeji. Nemůže jim dát pocit vítězství. Teď už to ví.

Na halucinace už si zvykl, ale bolesti byly nesnesitelné. Nedovolovaly mu jít, myslet ani spát. Vždy jen upadl do bezvědomí a pak se probouzel s ještě větší bolestí a žízní. Ta žízeň ho spalovala už celé čtyři dny. Od té doby, co v boji přišel o obsah jímacích kapes, se plahočili pouští. Poslední den už ho spíš jen nesli. Lidé bez tváře, jen ruce. Zavřel oči a rozhodl se, že už je neotevře.
Najednou ucítil závan vlhkého vzduchu. Jako by ho volal a vábil. Pomalu otevřel oči a uviděl jeskyni. Postupovali dolů hrubě vytesanou skalní chodbou a jakýsi silný muž jej držel kolem ramen. „Už tam budeme, brzy si odpočineš,“ šeptal mu. Nedokázal odpovědět, suché rty odmítly poslušnost. Cítil ale, že vlhkost stoupá.
Najednou se před nimi otevřel velký prostor bez konce. „Tady si odpočineme a zítra budeme pokračovat do síče,“ řekl vůdce skupiny a lidé si začali potichu povídat. Pak to uviděl. Tmavá vodní hladina se táhla celou jeskyní, kam až bylo možné dohlédnout. Byla na dosah jeho ruky. Udělal krok a ještě jeden a začal padat do vodní náruče. Někdo vykřikl a několik rukou jej strhlo zpět. „Ne, člověče! Tohle není voda pro tebe, tahle voda patří Arrakis!“

Poznámka - Epizoda "The Waters of Mars"
Na rudé planetě,
uprostřed nicoty,
uprostřed prázdna,
a opuštění,
zamávej kometě,
přivítej mrákoty,
napij se do dna,
a zapomnění.
Tiše tu plápolá,
jiskřička naděje,
jiskřička touhy,
a odpuštění,
halí se do hola,
a než se naděje,
zbývá jen ticho,
a zatracení.
Omamné,
tušení,
že tohle,
bušení,
bude,
to poslední,
tak v kleče,
usedni.
Slzy,
a dojetí,
všichni,
jsou prokletí,
navždy,
jen v zajetí,
uprostřed staletí.
On stojí,
na skále,
čeká,
a naslouchá,
ví,
že má na mále,
ví to,
a to jej strašně bolí,
že jejich smrtí,
vzejde na symboly.
Kape,
a teče,
tiše,
se vleče,
tiše,
se vkrádá,
ta černá,
ta zrada.
Studená,
a chladná,
řeže,
jako led,
zákeřná,
a zrádná,
sladká,
jako jed.
Černá voda,
dárek od Neznáma,
černá voda,
teče ze všech střech,
cosi jako spála,
a nevratná škoda,
láska pro ztracené,
láska a jen pech.
Černá ústa,
přebarvená voda,
zamořená doba,
symbol našich ztrát,
černá zhouba,
nákaza a zloba,
černá pro neznalé,
černá bude zrát.
Černá smrt,
jak výzva,
pro Doktora,
důkaz,
že i ta moc,
má svůj vlastní stín,
černá noc,
a černá epištola,
důkaz,
že i já teď,
náš svět opustím.
Voda,
která dává,
voda,
která bere,
voda,
neúprosná,
neútěšná,
naše kolébka,
náš hrob.

Varování: Slash, 15+
Byl to dlouhý den. Brian se sice ještě neměl tak rychle po skolení rakoviny vřítit do Kinneticu, ale už si připadal fit. Cestou z práce se stavil v jídelně pro večeři a pospíchal domů. Musel říct Justinovi tu skvělou zprávu!
Vešel do loftu, Justin zrovna procházel a automaticky mu vzal krabici se sendviči z ruky, že je nachystá na talíře. Brian pomalu procházel ložnicí. Dělal, jakoby tady ani Justin nebyl, ale moc dobře věděl, že ho Justin pozoruje. Pomalu se svlékal.
Už byl skoro nahý, když se Justin okamžitě sebral a zapadl do koupelny. Brianovi to připadalo divné, svlékl se tedy úplně a nejistou chůzí odpochodoval za ním.
Justin stál pod sprchou a koukal do země. Brian vešel za ním a hned se otřásl zimou.
"Co to děláš!? Chceš zápal plic?" Zahlédl ruku v Justinově rozkroku, tlačící jeho penis dolů. Pákou přidal na teplejší vodě, už se mu nedělala husina.
"Já... Briane nedráždi mě, když sám nemůžeš..." Brian se musel uchechtnout. Odtud vítr vane!
Jednou rukou si Justina přitáhl za zátylek k vášnivému polibku, druhou objal milencovo zápestí a přiložil jeho dlaň ke své naběhlé erekci.
Justin nevěřícně vyvalil oči a pusu otevřel v němém úžasu.
"Tvoje čínské bylinky pomohly..."

Podlaha byla tvořena drobnými dlaždičkami, tvořícími mozaiku: řasy, kamínky, pestrobarevné rybky. Půvabné.
Na vyhublém ztýraném těle ležícím na dlaždičkách nic půvabného nebylo. Studená voda vymývala krev z ran, dlouhých a hlubokých. Chlapec se nehýbal a strážce propadal zoufalství.
Vylil na vězně další vědro vody a modlil se k Bohu, ve kterého nevěřil, aby chlad přivedl chlapce k vědomí, jako už tolikrát před tím. Ještě stále mu v uších zněl zoufalý nářek bezmocné oběti, když se strážcova ruka s bičem napřahovala znova a znova. Jeho ruka. Sevřel pravici v pěst a upřel na ni pohled, který neměl daleko k nenávisti.
On sám ale nebyl víc, než prodlouženou rukou vládce. Toho vládce, který dnes otálel příliš dlouho, než mučení ukončil. Možná si tím svou hračku zničil.
Gerovo srdce bylo těžké zoufalstvím. Usedl na mokrou podlahu a položil si chlapcovu hlavu na klín. Kůže byla chladná, tělo stále nehybné a obličej pokojný. Mladého vězně teď nic nebolelo.
Strážce unaveně zavřel oči a uvěznil slzy za víčky.
Pak vstal a zkusil to ještě jednou. Bez naděje a bez víry.
Na chlapcovu tvář dopadl proud ledové vody a několik horkých slz.
„Nechte toho, prosím vás,“ ozval se sotva slyšitelným hlasem. „Nebo tu vodu alespoň ohřejte.“

(někdy během konce Bitvy o Británii)
Náraz na hladinu ho na vteřinu omámil. Do kabiny se okamžitě začal tlačit jako dotěrný podomní prodavač oceán. A že měl kudy... ten Němčour mu rozstřílel prdel kapitálně. Chvilka nepozornosti a z „esa za den“ povýšil na plaváčka. Naštěstí se mu podařilo vysoukat se z letadla dřív, než mohlo do hlubin klesnout i s ním.
Prý teplý Golfský proud... voda byla ledová, že mu trnuly svaly a stahovalo se hrdlo. Jako dlakovi mu hypotermie nehrozila okamžitě, ale i tak nic moc. Rys. Ve vodě. Možná, že plavat uměl, ale co se týkalo lásky ke kapalnému slanému hnusu kolem, měl k ní vztah asi jako každý druhý kocour domácí. Fuj.
A mořská voda že nadnáší, pche... Možná kdyby ho netáhla dolů bagančata a oblečení, které okamžitě nasáklo. Vesta to zachraňovala jen tak tak. A k oběma břehům daleko.
Pocítil závan provinilosti – když Eirynn umlouval, že pro její bystrá vlkodlačí ouška bude lepší uplatnění u WAAF, měl představu, jak skrytě flirtuje éterem jejím směrem, ne že jednou naživo uslyší, že ho sestřelili. Jo, kdyby na jejím místě seděla Kačenka-
Zaklel a začal energickými tempy plavat k jednomu z břehů. To, že jeho sestra rozpoutá další peklo na zemi, nechtěl mít na svědomí.