DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Mike Donovan. Rád zabíjel malé chlapečky. Ničím výrazný úchyl, který si nemohl pomoct. Já si taky nemohl pomoct. Nakonec leží na dně moře.
Matt Chambers. Srazil autem několik lidí, ale nikdy ho neodsoudili. Uměl dobře lhát. Mě ale neobelhal. Zabalil jsem ho do pěti úhledných paklíků a už je taky pod hladinou
Roger Hicks. Znásilnil a ubil dvě ženy. Skoro se mu podařilo mě rozzlobit. Tak jsem ho probodl.
Zoey Kruger. Zabila svoji dceru a manžela. Byla vážně dobrá, celé to nahrála tak, aby to nikdo nepoznal. Asi chtěla, abych ji znásilnil. Místo toho jsem ji zabil a hodil do moře.
Brian Moser. Můj bratr. Málem převrátil celý můj svět naruby, ale nakonec jsem ho zastavil. Chtěl, abych zabil Deb, takže jsem musel zabít jeho. Už je vedle ostatních v zátoce.
Oscar Prado. Můj první nevinný. Byl jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Vlastně jsem ho zabil v sebeobraně, ale nešlo s tím nic dělat. Toho jsem do zátoky nepohřbil.
Arthur Mitchell. Nejznámější sériový vrah všech dob. Zabil jsem ho, ale k ničemu mi to není. Ritě to život nevrátí.
Stojím nad studenou vodou, do které jsem ho pohřbil, a napadá mě, že některé lidi zabít jednou není dost.

Zpráva budoucím věkům o lítém souboji dvou mistrů umění svého, jejž jsem na vlastní oči viděla a zachovati o něm zprávu se povinna cítila.
---
I stalo se jednoho dne, že vedle vietnamců krámku skromného otevřen byl krámek větší velikosti, názvem Žabka oplývající. A toho dne, páni milí časů budoucích, započal onen dlouhý boj.
Prvního týdne toho velkého klání, zdály se síly vyrovnané. Vietnamci, sic krámkem bíle vykachličkovaným a obsluhou česky hovořící neoplývaje, usmívali se na zákazníky i očima, což jim nutno připočítat k dobru. Některým však lidem oči jejich s výskytem očí vhodnějších začali vadit a tak i lidé z útrob zelené příšery si přišli na své.
Naši vietnamští přátelé však nasadili zbraň, která přinesla zisky nemalé a přitáhla na jejich stranu nejednoho příznivce. Nechť je pro příští generace psáno, že tou zbraní prodej látek všech omamných bez přihlédnutí k věku byl, jakožto i jejich široký výběr, čehož se žabákům nepodařilo docíliti ani po měsících práce usilovné.
Doufá-li snad ctěný čtenář, v rozřešení sporu odvěkého a určení vítěze, bude zklamán, neb nakonec vyhrála voda ledová, nahrnuvší se do krámků při každoročních záplavách. Budiž mu však útěchou, že do týdne zde byl otevřen krámek nový, pod záštitou žabí s trhovci vietnamskými.
A slovo na závěr - doufám, že ctěný čtenář bude schovívavý, k tomuto textu a jeho autorce. Nejsem příliš zběhlá v užívání přechodníků a podobných jazykových libůstek a tak, pokud najdete chybu, upozorněte mě na ní prosím.

Vždycky jste si mysleli, že vás nic neporazí.
Skok z letadla. Vítr hučící v uších, narážející do tváří. Chvilka pocitu beztíže. Následné prudké trhnutí, když otevřete padák. Nádherný pohled na zem pod sebou a hladké přistání.
Automobilové závody. Drahá auta, rychlá a elegantní. Rychlost vás vtlačí do sedačky. Krajina se stane jen rozmazanou šmouhou, kterou stěží vnímáte.
Jízda na motorce. Na snowboardu. Na lyžích. Nic z toho pro vás nebylo překážkou. Každý sport, každý risk byl něco, co jste si užívali a mysleli, že není nic, co by vás mohlo porazit.
Unikali jste smrti přímo ze spárů.
A pak… jednoho dne.
Hluboké jezero. Temné a černé jako noční obloha. Jen bílé třpytivé vločky sněhu leží na zledovatělé ploše na jeho okrajích.
Zima. Sníh. Studený vítr.
Nebylo to plánované, tentokrát ne.
Každému se za život přihodí mnoho nenadálých událostí.
Jedna je vždy osudná.
Šplouchání vody v uších. Mokré oblečení lepící se k tělu. Zima rozechvívající ruce, nohy, celé tělo.
Chcete bojovat, plavat a dostat se na břeh.
Příliš daleko. Příliš pomalu. Příliš pozdě.
Zima a chlad. Vyčerpání a únava. Temnota a nicota.
Nemáte sílu bojovat.
Poslední nádech, poslední tempo.
A pak nic jen ta ledová voda zavírající se vám nad hlavou.

Poznámka: Já nevím. Asi spoiler. Sama nevím, jak to dopadne, tak těžko říct. Věnovala bych to Scullyové, kdyby byla opravdová.
Akta X bez Davida Duchovnyho jsou o ničem.
Mulder byl pryč. Zmizel beze stopy za velmi podivných událostí. Ten případ už spolu nedořešili. Scullyová věděla, že za tímhle je něco víc než jen vládní spiknutí proti kolonizaci mimozemšťany. Ona se totiž vrátila, ačkoliv v příšerném stavu a s rakovinou, která byla vyléčitelná pouze za pomoci léku stejné organizace, která ji unesla.
Stále na něj čekala. Měsíce plynuly a Mulder byl stále nezvěstný. Bála se, že je mrtvý, že už ho nikdy neuvidí. Ale buď si to odmítala připustit, nebo někde hluboko v podvědomí tušila, že jeho srdce ještě tluče, ať už je kdekoliv a děje se s ním cokoliv.
Pak zjistila, že je těhotná. Po té dlouhé době, kdy se smiřovala se svou neplodností. Po smrti své dcerky Emily, která byla pro jisté lidi pouhým experimentem s mimozemskou entitou. A v ten moment si uvědomila, jak moc jí záleží na tom, aby se vrátil. Jako by chránila ten malý život, rostoucí uvnitř ní, jen kvůli němu.
Bylo to pro ni jako ledová sprcha, když si uvědomila, že ho miluje. Konečně to svým emocím dovolila. Po všech těch letech, kdy spolu bojovala jeho fantaskní touha po pravdě a její vědecké myšlení.
Jenže na to všechno už bylo příliš pozdě.

,,Siriusi!"
Zaječela Bellatrixie Blacková. Co se jí vlastně stalo? Bylo to tak:
Sirius Black krásný, mladý chlapec jednoho rána vstal a dostal chuť osladit si den tím, že někomu z rodiny něco provede. Tentokrát si za cíl vybral Bellatrix. Nespočetnou chvíli přemýšlel co své sestřence vyvede. Nakonec ho to napadlo co je lepšího po ránu než svěží, ledová sprška.Musel však do studny, protože ta barabizna Blacků byla vážně nefunkční. Po cestě potkal svého mladšího bratra Regeluse Arkturuse Blacka.
,,Copak, copak kam jde můj starší bratr?"
,,Co tě to zajímá?"
Ušklíbl se Sirius a odcházel ke studni. Regulus se také ušklíbl a hleděl si svého. Siriuse čekala docela dlouhá cesta a ještě ta cesta zpátky. No jedním slovem hrůza. Každopádně se vydal po lesní cestičce až došel k mostu. Most vedlo přes říčku. Siriuse napadlo odebrat vodu s říčky.
,,Ha,há!"
Zasmál se vítězoslavně, nabral vodu do džberu a vesele utíkal domů. Ovšem zakopl a pro vodu musel zase. Když se vrátil domů musel vyplnit svůj brilatní plán. Ach ano vylít džber ledové vody na svou sestřenku. Pomalu ji polil vodou.Bella vyskočila z postele, vypadala naštvaně.
,,Copak je sestřenko?"
Usmál se sladce. Bellatrix docela zuřila. Dost zuřila...

Po obloze majestátně pluly temné mraky.
Déšť neustával. Nebe plakalo.
Krajina vděčně přijímala vláhu.
V časném jaru kypěla životem.
V blátě seděl mladík v dlouhém koženém plášti.
Ledová voda mu stékala za límec.
Pach spáleniny. Bolest popálených rukou.
Nic z toho nevnímal. Zíral do prázdna.
Temné obrysy naznačovaly kde stával dům.
Občasný zášleh bílých plamenů naznačoval jak zanikl.
Dým neměl dost síly, aby vše milosrdně zakryl.
Rozplýval se nad krajinou. Smuteční háv.
K mladíkovi přistoupil druhý. Starší bratr.
Dotyk ramene. Ani ten nevnímal.
Neviděl hůlku, opálenou, zašlápnutou do bláta.
Budoucí odsouzení. Lístek na cestu bez návratu.
Vstal. Setřásl ruku. "Dokončím to."
Poslední smysl života. Nad hrobem ženy a dcery.
Odešel. Hluk terénního auta pomalu odezníval v dálce.
Za poslední zakázkou.
Spáleniště osiřelo. Odletěl i druhý bratr.
Pak dva, co je předtím potajmu sledovali.
Jejich smích nad otevřeným hrobem zněl nepatřičně.
Nepoužili košťata, odlétli v černém oblaku, který věštil smrt.
***
Znovu zíral do prázdna. Přes moře studené, ledové vody.
Skoro dvacet let bojoval v prohrané válce. Skrýval se.
Šel za přeludem pomsty, skryté v poslední zakázce.
Prohrál. Zbýval mu poslední krok. Alespoň pro ně budoucnost.
Jeho neteř a mudla, co přežil poslední úkol. Sledovali ho.
Netušili, že znovu našel smysl života.
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Čaj s medvědem.
Sarah ležela na posteli. Drobná, bledá osmiletá holčička. Propadlé tváře, na dlaních rýhy po nehtech.
Uběhly tři dny od nehody. Minerva udělala poslední lektvar. Měl by jí uzdravit.
Dávala jí ho po lžičkách.
Kdyby tak mohla použít hůlku.
Poslední kapka.
Někdo zabušil na dveře. Minerva nadskočila, Sarah se stočila do klubíčka, zakňourala.
„Dále!“ Hlas měla nabroušený.
Vešel Thomas, na tváři měl šmouhu.
„Jak je jí?“ Jeho pohled byl tvrdší než ocel.
Rty se jí sevřely do linky. Zbělaly.
„Mělo by jí být líp.“
Natlačil se vedle postele, klekl si a sevřel sestřinu ruku.
„Thomasi,“ zašeptala ochraptěle. První slovo po třech dnech.
„Neboj se, vyspíš se a bude to v pořádku.“ Uklidňující Thomasův hlas.
Sarah se začala vracet barva.
Usnula.
„Čarodějnice, co se jí stalo,?“
Měla pocit, že ho uhodí.
„To bys nepochopil!“
Prudce se k ní otočil. Měla pocit, že jí uhodí.
„Jasně, pitomej měšťák to nemůže pochopit. Zato hogofogo slečinka jo. Myslíš si, že jsi něco víc!?“
Sarah ze spánku zavzdychala. Oba se k ní otočili. Thomas položil ruku na její čelo.
„Úplně hoří!“
„Pust mě!“
Hořela, kůži měla úplně suchou.
„Sežeň ledovou vodu!“ zakřičela na Thomase.
„Cože?“
„Udělám lektvar, jdi!“
Dál se neptal, vyběhl. Minerva začala připravovat suroviny.

„Zabíjení se stalo děsně neosobní,“ posteskl si, zatímco kolem zpívaly střely svoji píseň smrti a země vybuchovala v gejzírech hlíny a střepin. „Dřív jsem viděl jejich oči, než jsem do nich vrazil kopí. O něco později bylo v módě zakovat se do hromady plechu, ale pořád to válčení bylo něco. V temných dobách se rodili hrdinové – a jak bojovali! A pak, když místo těžkých mečů přišli s kordy a rapíry a ze šermu udělali umění… Trochu změkčilé, pravda, ale svoje kouzlo to mělo. Teď stačí tímhle namířit a tohle zmáčknout, hele,“ zvedl pušku a zastřelil nejbližšího vojáka.
„No tak, přiděláváš mi práci,“ zamračila se na něj.
„Promiň,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Tak už chceš jít?“ zeptala se.
„Jak já bych chtěl. Ale nejde to, kdoví proč.“
„Bál ses vůbec někdy smrti?“
Dlouze se zamyslel.
„Jednou ano. Byl jsem ještě dítě a matka mne koupala v řece. Voda byla ledová. Pamatuji si ten pocit, když mne do ní ponořila – do těla jako by mi bodaly tisíce jehel. Nejdřív příšerná bolest, vzápětí ten chlad. A pak jsem matce vyklouzl a potopil se až na dno. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mne z té mrazivé řeky vytáhla.“
Smrt chápavě přikyvovala: „To by ledacos vysvětlovalo, Achille.“

pozn: Double je asi trest boží :D Natahovala jsem, jak to šlo, tak snad je to i tak ke strávení.
Odpoledne v salonu líně plynulo, otravnější konverzaci dům nějakou dobu nezažil. Na návštěvu přišla šťastná paní Eltonová.
"Uvažuji o nějaké malé zahradní párty tady na Hartfieldu...," Emma litovala svého sdělení snad ještě dříve, než ho dokončila.
Paní Eltonové se rozzářily oči.
"Ach jistě, to je báječný nápad. V Maple Grove jsme také dělali takové zábavy, velmi na úrovni, samozřejmě. Ráda vám se vším poradím, musíme uspořádat vše vhodně, aby byli opravdu všichni hosté spokojení. Vybereme ty nejlepší pochoutky, postarám se vám i o nějaké slunečníky a polštáře, bude potřeba...," začala vypočítávat. Jako by chtěla být snad i hostitelkou v cizím domě.
Emmu rázem přešla chuť na jakékoliv zábavy. Zapomněla, že si předsevzala před tou hyperaktivní puťkou nezmiňovat nic než počasí. Cítila, jak jí horko stoupá do tváří a nevšimla si, že plánováním stále zaujatá paní Eltonová naopak bledne. Už už se skutečná paní domu chystala cosi ostrého odvětit, když se mladá dáma v křesle sesunula a omdlela.
Nebyla k probrání, vonné soli, křik ani mírné políčky ji nevzkřísily.
"Pak nezbývá jiná možnost," přispěchal na pomoc pan Knightley. Věnoval Emmě škodolibý úsměv a učinil z dámy Miss mokrá spodnička.
Nezbývalo než doufat, že budoucí nejmladší Elton z toho nebude mít následky.

Dvě důchodkyně si povídají v tramvaji:
„Čoveče Boženo, já ti mám poslední dobou nějakou smůlu. Nedávno začal dědek frflat, že vypadám hrozně, ať se sebou něco dělám. Ale aby pustil prašule, to nééé, tak když jsem našla v ledničce pár prošlých jogurtů a bylo mi je líto vyhodit, vyrobila jsem si z nich podle babiččina receptu zábal na vlasy a pleťovou masku.“
„No a co, pomohly?“
„Holka, katastrofa. Slezly mi všechny vlasy, takže jsem musela vyvalit tři tisíce za paruku, a na kožním mi předepsali na tu děsnou vyrážku, co mi vyskočila na ksichtě, mastičku s doplatkem přes tři stovky.“
„To je hrůza...“
„Tak jsem myslela, že mám vyhráno, když jsem našla ve schránce tenhle leták. Vono to zní dobře, poslouchej: Správný pitný režim Vám pomůže od únavy, malátnosti, bolesti hlavy, ztráty koncentrace a někdy i od chuti na sladké. Vaše pleť bude pružná a vypnutá bez zbytečných vrásek. Ušetříte za krémy a potravní doplňky, kila půjdou dolů sama.“
„A co se děje, nefunguje to?“
„Co já vím? Ráno jsem vstala, doporučovali tam tekutiny bez bublin, tak jsem si napustila vodu z vodovodu a ta byla tak ledová, že mi rupla zubní protéza. Patnáct stovek jsem teď dala za opravu!!!